8 Afs 16/2012 — Nejvyšší správní soud

15 Af 34/2011- 102 - text Pokračování 10 15Af 34/2011 15Af 34/2011-102 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Ing. V.J., nar. X, bytem v T., ul. A. č. p. 2231/3, zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č. p. 43, PSČ 400 01, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, ul. Masarykova č. p. 31, PSČ 602 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2008, č. j. 8318/08-1100-500331, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2010, č. j. 15 Ca 239/2008 – 43, žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včasně podanou žalobou ve znění jejího doplnění ze dne 30. 3. 2009 domáhal zrušení rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2008, č. j. 8318/08-1100-500331, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 11. 2007, č. j. 247736/07/214912/5467, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005, kdy celková daňová povinnost činila 2.117.876,-Kč. Současně se žalobce domáhal, aby soud zrušil i citovaný dodatečný platební výměr správce daně a věc vrátil žalované straně k dalšímu řízení. Na tomto místě je třeba uvést, že dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“), kterým byla zrušena všechna finanční ředitelství, včetně Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. S ohledem na tuto skutečnost se ve smyslu ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s ust. § 5 a § 7 písm. a), § 20 odst. 2 zákona o finanční správě se od 1. 1. 2013 místo původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bez dalšího stalo žalovaným Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Žalobce v žalobě uvedl, že od samého počátku poskytoval náležitou součinnost správci daně při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení jeho příslušné daňové povinnosti. Správce daně naproti tomu v daňovém řízení v rozporu s ust. § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nejednal v souladu s obecně závaznými právními předpisy a nedbal na zachování práv žalobce. Správce daně totiž neprovedl žalobcem navrhované důkazy, čímž nemohlo být naplněno žalobcovo právo uvedené v ust. § 16 odst. 4 písm. c) daňového řádu. Dále správce daně a původní žalovaný v rozporu s ust. § 2 odst. 3 daňového řádu nepřihlédli při hodnocení důkazů ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, a přihlíželi pouze k tomu, co zpochybňuje daňovou uznatelnost předmětných výdajů, kdy odmítli vše, co odůvodňovalo opačný závěr. Vedle toho správce daně i původní žalovaný v rozporu s ust. § 32 odst. 2 daňového řádu nedbali, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Správce daně i původní žalovaný taktéž znemožnili žalobci, aby mohl unést důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, jelikož neprovedli důkazy žalobcem navržené. Dále správce daně i původní žalovaný posuzovali obsah některých listin předložených žalobcem v rozporu s hmotným právem a také správce daně žalobci nesděloval, zda shledává žalobcem předkládané či navrhované důkazy za dostatečné k prokázání jeho tvrzení. Díky tomu žalobce až do projednání zprávy o daňové kontrole neměl jakoukoliv možnost vyjadřovat se k tomu, co správce daně v průběhu daňové kontroly zjistil, případně co správce daně považuje za prokázané či neprokázané z důvodu neunesení důkazního břemene žalobcem. Samotné projednání zprávy o daňové kontrole přitom bylo pojato správcem daně pouze jako nutný úkon k ukončení daňové kontroly a nikoliv také jako příležitost k objasnění sporných skutečností. Dále žalobce namítl, že ačkoliv na tato pochybení správce daně v rámci odvolacího řízení původního žalovaného upozorňoval, tak původní žalovaný svým rozhodnutím postup správce daně schválil. V návaznosti na shora uvedené žalobce namítl, že správní orgány obou stupňů pochybily, pokud nevzaly v úvahu, že pohledávky, které zahrnuly do výsledků kontroly, byly z titulu tří směnek na celkovou částku 4.990.000,-Kč a jsou dlouhodobými pohledávkami vzniklými v letech 1998 až 2001 z titulu poskytnutých půjček společnosti AJAR, spol. s r. o., (pozn. soudu - společnost zanikla dne 14. 1. 2012 po uskutečněném konkursu, který byl na společnost prohlášen dne 25. 4. 2007) a tudíž nepodléhají dani z příjmů. Věřitelská společnost AJAR, spol. s r. o., poskytla správci daně na základě jeho žádosti tři dohody o změně závazku, na základě kterých došlo k zániku pohledávek z neuhrazených faktur. Jedná se o: 1) dohodu o změně závazku ze dne 30. 11. 1998 uzavřenou mezi žalobcem jako věřitelem a společností AJAR, spol. s r. o. jako dlužníkem, přičemž předmětem dohody bylo vypořádání závazků vzniklých z faktur uvedených v této dohodě s tím, že závazek z dotyčných faktur zaniká a nahrazuje se vlastní směnkou dlužníka na částku 1.460.000,-Kč splatnou dne 31. 12. 2004; 2) dohodu o změně závazku ze dne 20. 2. 2000 uzavřenou mezi žalobcem jako věřitelem a společností AJAR, spol. s r. o. jako dlužníkem, přičemž předmětem dohody bylo vypořádání závazků vzniklých z faktur uvedených v této dohodě s tím, že závazek z dotyčných faktur zaniká a nahrazuje se vlastní směnkou dlužníka na částku 1.260.000,-Kč splatnou dne 31. 12. 2010; 3) dohodu o změně závazku ze dne 31. 7. 2001 uzavřenou mezi žalobcem jako věřitelem a společností AJAR, spol. s r. o. jako dlužníkem, přičemž předmětem dohody bylo vypořádání závazků vzniklých z faktur uvedených v příloze č. 1 dohody (saldo faktur k 31. 7. 2001) s tím, že závazek z dotyčných faktur zaniká a nahrazuje se vlastní směnkou dlužníka na částku 2.270.000,-Kč splatnou dne 31. 12. 2010. Z těchto dohod je přitom zřejmé, že po jejich datu uzavření společnost AJAR, spol. s r. o., nedlužila žalobci z titulu neuhrazených faktur za poskytnutí služeb a tudíž ani žalobce nemohl mít z titulu neuhrazených faktur vůči společnosti AJAR, spol. s r. o., žádné pohledávky, když pohledávky ze směnek v okamžiku jejich vzniku jsou pohledávkami abstraktními bez další vazby na již zaniklé faktury. Závěrem žalobce namítl, že správní orgány obou stupňů se sice odvolávají na příslušná ustanovení daňového řádu, avšak ve skutečnosti zjištěné údaje hodnotí vždy pouze tak, aby to bylo výhodné pro Českou republiku. Vedle toho žalobce namítl, že správní orgány obou stupňů pominuly svoji povinnost dbát na zachování jeho práv a právem chráněných zájmů, přičemž i zmínil, že daně lze ukládat jen na základě zákona a správce daně při hodnocení důkazů dle své úvahy nemůže prosazovat svoji libovůli. V následném doplnění žaloby ze dne 30. 3. 2009, které soud obdržel dne 31. 3. 2009, žalobce uvedl, že protokol o zahájení kontroly ze dne 12. 1. 2007 sepsaný správcem daně neosvědčuje existenci důvodů, resp. existenci podezření správce daně, že kontrolované druhy daně byly kráceny. Pokud takové důvody fakticky existovaly, nebyly žalobci sděleny a v protokolu zachyceny. Díky tomu úkon daňové kontroly trpí zásadním nedostatkem, pro který jej lze hodnotit jako ryze formální, a proto neústavní úkon, jak v obdobné věci vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Původní žalovaný na výzvu soudu zaslal spolu se správním spisem písemné vyjádření k žalobě, ve kterém navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K věci uvedl, že při daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 2003, 2004 a 2005, která byla u žalobce zahájena dne 12. 1. 2007, správce daně zjistil, že žalobce, jehož předmětem podnikání bylo ekonomické poradenství a jenž vedl jednoduché účetnictví, za rok 2006 podal přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ve kterém si uplatnil výdaje – v podobě paušálu - v souladu s ust. § 7 odst. 9 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový zákon“), ačkoliv v předcházejícím zdaňovacím období si uplatňoval výdaje ve skutečné výši, a proto byl ve smyslu ust. § 23 odst. 8 téhož zákona povinen upravit základ daně za rok 2005. Ke dni 31. 12. 2005 žalobce vykázal v daňovém přiznání pohledávky ve výši 6.735.484,-Kč, v jím doložené inventuře uvedl částku 6.718.472,-Kč, přičemž součástí pohledávek evidovaných v knize pohledávek ke dni 31. 12. 2005 byly také pohledávky za společností AJAR, spol. s r. o., a to na částku 1.460.000,-Kč, 2.270.000,-Kč a 1.260.000,-Kč. V důsledku těchto zjištění pak správce dan