1 As 67/2013 — Nejvyšší správní soud

15 A 6/2013- 42 - text Pokračování 6 15A 6/2013 15A 6/2013-42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobkyně: Stavební a montážní DRUŽBA-CZ, s.r.o., IČ: 247 80 324, se sídlem v Praze 8, ul. Sokolovská 325/140, PSČ 186 00, zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem AK Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému: Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 103/2, PSČ 746 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2012, č. j. 3994/1.30/12/14.3, takto: I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 12. 12. 2012, č. j. 3994/1.30/12/14.3, a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 13. 7. 2012, č. j. 19096/7.30/12/14.3, s e pro nezákonnost z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13.200,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2012, č. j. 3994/1.30/12/14.3, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 13. 7. 2012, č. j. 19096/7.30/12/14.3. Tímto rozhodnutím oblastní inspektorát ve výroku I. uložil žalobkyni pokutu 280.000,-Kč za správní delikt podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se žalobkyně dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce ve smyslu ust. § 5 písm. e) bodu 2. zákona o zaměstnanosti, když její dva zaměstnanci, a to V. L., nar. „X“, a H. K., nar. „X“, oba občané Ukrajiny, v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání s místem výkonu práce v Praze (rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Praha, a to jednak ze dne 5. 10. 2011, č. j. ABA-10318/2011-za, ve vztahu k V. L., a jednak ze dne 29. 9. 2011, č. j. ABA-10315/2011-za, ve vztahu k H. K.) vykonávali nejméně dne 18. 1. 2012 práci ve výrobní hale společnosti DoorHan, s. r. o., v Kadani. Ve výroku II. uložil oblastní inspektorát žalobkyni povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala, aby soud zrušil také rozhodnutí oblastního inspektorátu, případně od sankce upustil, a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. V žalobě žalobkyně namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle žalobkyně nelze ust. § 89 zákona o zaměstnanosti vykládat tak, že by nebylo možno vyslat zaměstnance – cizince na pracovní cestu. Žalobkyně konstatovala, že zaměstnavatel není povinen o vyslání informovat úřad práce a cizinec k pracovní cestě nepotřebuje nové povolení k zaměstnání. Zdůraznila, že zákon o zaměstnanosti možnost, či nemožnost vyslání zaměstnance – cizince na pracovní cestu mimo území označené v povolení k zaměstnání neupravuje. Tuto možnost však upravuje ust. § 42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), přičemž podle ust. § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona mají cizinci způsobilost být zaměstnancem za stejných podmínek jako státní občané České republiky. Podle žalobkyně nelze mít za to, že by zaměstnavatel měl přistupovat k zaměstnancům – cizincům jinak než k zaměstnancům české národnosti. Žalobkyně trvala na tom, že oba dotyční zaměstnanci splňovali veškeré podmínky pro zaměstnávání v České republice stanovené zákonem o zaměstnanosti, tudíž bylo jejím právem vyslat tyto zaměstnance na služební cestu. Žalobkyně zdůraznila, že právní řád tvoří jednotný celek a všechny zákony je třeba vykládat ve vzájemném kontextu. Ust. § 89 zákona o zaměstnanosti je podle žalobkyně nutné vykládat v souvislosti s ust. § 42 odst. 1 zákoníku práce, přičemž lze dospět k závěru, že právní řád vysílání cizinců na pracovní cesty dovoluje nebo přinejmenším nezakazuje. Opačný výklad by bránil svobodnému podnikání zaměstnavatelů a diskriminoval by ty z nich, kteří zaměstnávají cizince. Podle žalobkyně nelze směšovat více míst výkonu práce (§ 145 zákona o zaměstnanosti) a možnost vyslat zaměstnance na pracovní cestu. Vyslání zaměstnance na pracovní cestu nemění pracovní smlouvu a nezakládá nové místo výkonu práce. Žalobkyně uzavřela, že zaměstnanec, který je cizincem, nepotřebuje nové povolení k zaměstnání při vyslání na pracovní cestu, neboť nedochází ke změně ani k rozšíření místa výkonu práce. Žalobkyně dále namítala, že postupovala v souladu s výkladem zákona uveřejněným na oficiálních stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí minimálně ke dni 28. 1. 2012, podle kterého zaměstnavatel při vysílání cizince k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání nepodává o této skutečnosti příslušnému úřadu práce žádnou informaci a cizinec nepotřebuje ani při déletrvající pracovní cestě nové povolení k zaměstnání. Podle žalobkyně byl zmíněný výklad zákona uveřejněn již v průběhu roku 2011, tedy i ke dni kontroly 18. 1. 2012. Žalobkyně doplnila, že i kdyby soud posoudil uvedený výklad jako nesprávný, není možné, aby byla sankcionována za to, že se tímto výkladem řídila. Tvrzení žalovaného, že Ministerstvo práce a sociálních věcí není orgánem, jemuž by příslušel závazný výklad právních předpisů, podle žalobkyně ještě neznamená, že by tento výklad mohl být bez jakýchkoli následků matoucí a narušovat dobrou víru žalobkyně a dalších osob ve výklad zákona nejvyšší správní autoritou v dané oblasti. Žalobkyně podotkla, že je právním laikem a odůvodněně spoléhala na výklad prezentovaný státní mocí na oficiálním portálu. Podle žalobkyně právní zásada, že neznalost zákona neomlouvá, není bezmezná a absolutní. Žalobkyně vyslovila názor, že tato zásada je prolomena přímo zákonem např. v oblasti práva trestního. Konstatovala, že i kdyby byl výše popsaný výklad zákona o zaměstnanosti nesprávný, není spravedlivé a ústavně souladné žalobkyni trestat, ale nabízí se kompenzace za nesprávný postup orgánu veřejné správy např. ve formě vyslovení porušení zákona a neuložení sankce. Spor několika složek veřejné správy o výklad zákona by totiž podle žalobkyně neměl jít k tíži účastníků právních vztahů. Žalobkyně dále namítala, že uložená sankce je příliš vysoká. Podle žalobkyně jde v této konkrétní věci ve srovnání s jinými případy umožnění výkonu nelegální práce (např. zcela bez pracovního povolení) o správní delikt menší závažnosti a uložená sankce ve výši 280.000,-Kč neodpovídá rozsahu a závažnosti jednání žalobkyně, která zákon o zaměstnanosti porušila poprvé a jednorázově, třebaže se týká dvou osob. Žalobkyně poznamenala, že žalovaný k těmto polehčujícím okolnostem v dostatečné míře nepřihlédl a nezohlednil následky a okolnosti spáchání údajného deliktu. Uzavřela, že by jí neměla být uložena žádná sankce a soud by měl využít postupu dle ust. § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a upustit od sankce, popř. ji snížit. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, a aby byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému náklady soudního řízení. K věci uvedl, že setrvává na svém závěru, že žalobkyně umožnila svým dvěma zaměstnancům výkon nelegální práce, čímž se dopustila předmětného správního deliktu na úseku zaměstnanosti. Na podporu tohoto závěru žalovaný poukázal na ust. § 3, ust. § 89, ust. § 92 odst. 1, ust. § 92 odst. 3 písm. b) a ust. § 145 zákona o zaměstnanosti s tím, že aplikace ust. § 42 odst. 1 zákoníku práce nepřichází v úvahu, neboť zákon o zaměstnanosti je ve vztahu k zákoníku práce v oblasti zaměstnávání cizinců zákonem speciálním, a proto právě zákon o zaměstnanosti má být aplikován přednostně. Rozhodnutí o povolení k zaměstnání je správním rozhodnutím, přičemž se jedná o akt jednostranný a autoritativní, které je pro svého adresáta aktem právně závazným. Obě strany pracovněprávního vztahu jsou tedy povinny se seznámit s podmínkami vydaného povolení a tyto podmínky respektovat. Rozhodnutí zaměstnavatele o vyslání na pracovní cestu nemůže mít přednost před podmínkami vrchnostenského správního aktu. K výkladu problematiky pracovních cest cizinců, který byl zveřejněn na portálu Ministerstva práce a sociálních věci do 14. 2. 2012, pak žalovaný podotkl, že toto ministerstvo není orgánem, jemuž by příslušel závazný výklad pracovních předpisů, navíc výklad právních předpisů provedený ministerstvem nemá povahu ani právního předpisu a na rozdíl od rozhodnutí úřadu práce o povolení k zaměstnání, se nejedná ani o