4 Ads 35/2005 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 6/2014- 33 - text Pokračování 9 15Ad 6/2014 15Ad 6/2014-33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobce: J. V., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, Symfonická 1496/6, 158 00 Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28.8.2014, č.j. „X“ takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28.8.2014, č.j. „X“, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 – 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“), s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky bylo třeba uplatnit podle ustanovení § 3 odst. 2 citovaného zákona písemnou žádostí u orgánu příslušného k rozhodnutí (České správy sociálního zabezpečení) nejpozději do 31. 12. 2002. Jelikož žalobce žádost uplatnil až dne 2.4.2014, stalo se tak po uplynutí této lhůty, která je lhůtou prekluzivní (propadnou), takže jejím marným uplynutím právo na poskytnutí jednorázové peněžní částky zaniklo. Žalobce uvedl, že dne 24.1.2001 požádal na základě rehabilitačního rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za období nezákonného věznění od 22.1.1976 do 22.7.1978. Jeho žádosti bylo vyhověno. Dne 2.4.2014 požádal žalobce žalovanou o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za období od 3.1.1971 do 3.6.1971 a od 22.12.1972 do 22.12.1973, neboť byl usneseními Okresního soudu Louny ze dne 31.3.2014, sp. zn. 2 Nt 1902/2011 a sp. zn. 2 Nt 1901/2014 rehabilitován i ve vztahu k nezákonnému věznění v těchto obdobích. Žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 28.8.2014 č.j. „X“, které bylo žalobci doručeno 3.9.2014, žádost zamítla. Žalobce namítal proti napadenému rozhodnutí nesprávnost právního posouzení, když poukazoval na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce namítal, že pokud byl rehabilitován až v roce 2014, vyžaduje na něm správní orgán něco naprosto nemožného, pokud požaduje, aby žádost o odškodnění předložil do 31.12.2002. Žalobce stanovení lhůty pro uplatnění nároku považuje za porušení práva na rovnost zaručeného článkem 1 Listiny základních práv a svobod, když s osobami, které byly rehabilitovány až po tomto datu, je zacházeno jinak než s osobami rehabilitovanými dříve. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, ze dne 6.12.2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, a ze dne 28.6.2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, o nutnosti posuzovat právní předpisy podle jejich účelu a smyslu, zvláště pak jde-li o předpisy k odstranění křivd vzniklých v minulém režimu; resp. na nálezy Ústavního soudu ze dne 12.3.2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 1.12.2005, sp. zn. II. ÚS 290/05 a ze dne 26.10.2007, sp. zn. II. ÚS 2366/07 v obdobném duchu. Žalobce je na podkladě uvedené judikatury Ústavního soudu toho názoru, že při dobré vůli lze nespravedlnosti vyplývající z propadné lhůty odstranit. Žalobce přitom dále argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28.6.2007, č.j. 4 Ads 10/2006-76, v němž Nejvyšší správní soud řešil rozpor mezi tím, že někteří rehabilitovaní měli nárok na příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb., od 1.1.2005 a jiní až od 1.11.2005. Dle názoru žalobce, je tak soud i v tomto případě nadán pravomocí „nepřihlédnout k aktu moci výkonné“ (v tomto případě k napadenému rozhodnutí žalované), neboť zakotvuje nerovnost, resp. stanovuje nesplnitelnou povinnost. Soud má dle žalobce pravomoc zcela pominout propadnou lhůtu stanovenou zákonem a konstatovat, že osoby rehabilitované po 31.12.2002 mohou svoji žádost úspěšně předložit i po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Eventuálně žalobce navrhoval, aby soud předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na vyslovení rozporu slov „nejpozději do 31. prosince 2002, jinak nárok zaniká“ v § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. s článkem 1 Listiny základních práv a svobod a na jejich zrušení ve vztahu k osobám, které uplatňují nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. na základě soudního rozhodnutí vydaného po 31.12.2002. V této souvislosti odkázal žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 10.12.1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, ve kterém Ústavní soud vyslovil rozpor § 2 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, s článkem 1 a článkem 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že napadeným rozhodnutím musela být žalobcova žádost zamítnuta, neboť byla podána opožděně až dne 2.4.2014, přičemž nárok bylo třeba uplatnit nejpozději do 31.12.2002. Žalovaná konstatovala, že lhůta uvedená v ustanovení § 3 odst. 2 zákona, je konstruována jako lhůta prekluzivní - propadná. Jejím marným uplynutím právo na poskytnutí peněžní částky zaniklo a nelze je žádným způsobem obnovit, žalobci přitom nic nebránilo, aby již ve své žádosti z roku 2001 uplatnil nárok také za doby věznění dosud nerehabilitované, neboť formulář žádosti s touto možností počítal. K námitce porušením práva na rovnost podle článku 1 Listiny základních práv a svobod v důsledku stanovení lhůty k uplatnění nároku na jednorázovou peněžní částku, žalovaná poukázala na to, že při rozhodování o nárocích je vázána zákonem a odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, ze dne 6.9.2001, dle kterého stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být v rozporu s principem rovnosti zakotveným v článku 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se tím nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Ve vztahu k žalobcem citovaným nálezům Ústavního soudu, žalovaná namítala, že na předmětnou věc nedopadají. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.6.2007, č.j. 4 Ads 10/2006-76, žalovaná označila tento odkaz za nepřípadný, neboť v uvedeném případě soud posuzoval oprávněnost nároku na příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., podle jehož původního znění, účinného v době podání žádosti i v době vydání správního rozhodnutí, tehdejší žalobce nárok na příplatek neměl, ovšem podle následně přijaté novely již ano; soud s odkazem na článek 95 Ústavy ČR v zájmu zajištění spravedlnosti nepoužil přechodná ustanovení novelizujícího nařízení a akceptoval jeho zpětnou účinnost. Žalovaná se rovněž vyjádřila k možnosti předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na vyslovení rozporu slov „nejpozději do 31. prosince 2002, jinak nárok zaniká“ v § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. s článkem 1 Listiny základních práv a svobod a na jejich zrušení. Dle žalované není nárok na finanční odškodnění za nezákonné věznění v období komunismu ústavně zaručeným právem a je věcí státu, jak stanoví okruh oprávněných osob a jaké stanoví podmínky, včetně lhůty, v níž lze nárok účinně uplatnit. Žalovaná připomněla, že žalobci nebyla odepřena možnost uplatnit nárok na jednorázovou peněžní částku za předmětné doby věznění, i když dosud neměl k dispozici příslušné rehabilitační rozhodnutí. Žalovaná rovněž poukázala na to, že v případě zrušení předmětného ustanovení žalobcem navrhovaným způsobem by nastala situace, kdy by určité skupině osob nebyla prekluzivní lhůta k podání žádosti stanovena vůbec (zatímco pro ostatní by lhůta nadále platila), resp. v případě stanovení nové lhůty, se osoby, u nichž dojde ke zrušení rozhodnutí o jejich věznění až po uplynutí této nové lhůty, budou v budoucnu obdobně dožadovat jejího prolomení. Žalobce v replice na vyjádření žalované nesouhlasil s tvrzením žalované, že mohl již v žádosti podané v roce 2001 uplatnit i dobu věznění dosud nerehabilitovanou a odkázal na znění § 2 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce dále k žalované uváděnému nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 uvedl, že lhůta stanovená § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebyla shledána neústavní, neboť touto nebyl stěžovatel diskvalifikován z práva na spravedlivý proces. Žalobce rovněž konstatoval, že soud má právo posoudit soulad zákona s vyššími právními normami. Žalobce dále polemizoval s žalovanou v otázce, zda je právo na odškodnění ústavou garantované právo či nikoliv a poukázal na možnos