5 As 104/2011 — Nejvyšší správní soud

15 A 147/2015- 35 - text Pokračování 13 15A 147/2015 15A 147/2015-35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Mgr. Petry Staré v právní věci žalobkyně: T. P. P., nar. „X“, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, bytem „X“, zastoupené Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 22, PSČ 120 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/50, PSČ 140 21, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2015, č.j. MV-119379-3/SO-2015, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 27.10.2015, č.j. MV-119379-3/SO-2015, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, ze dne 22.6.2015, č.j. OAM-1238-11/ZR-2015, s e pro vadu řízení z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 10.800,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 27.10.2015, č.j. MV-119379-3/SO-2015, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 22.6.2015, č.j. OAM-1238-11/ZR-2015, jímž byl správním orgánem I. stupně s odkazem na ust. § 87f odst. 1 ve spojení s ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky ve znění účinném do 17.12.2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ukončen žalobkyni přechodný pobyt na území České republiky s odůvodněním, že se dopustila obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k přechodnému pobytu tím, že účelově uzavřela manželství. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dle jejího názoru je napadené rozhodnutí nezákonné a vzhledem k okolnostem případu nepřiměřené a nepřezkoumatelné, tedy v hrubém rozporu s ust. § 2, § 3, § 4, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), jakož i v rozporu s ust. § 87e zákona o pobytu cizinců a dále s čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie, jakož i Úmluvou o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěných skutečností. Povolení k přechodnému pobytu jí bylo uděleno jako rodinnému příslušníkovi občana EU, manželce L. P., z jejichž manželství se narodil syn M. P., který je občanem České republiky. V roce 2011 byl L. P. odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 3 T 36/2011 pro napomáhání k neoprávněnému pobytu, dle kterého mělo být manželství uzavřeno účelově za úplatu 40.000,-Kč. Na základě uvedeného trestního příkazu a protokolu o svědecké výpovědi pana L. P., sepsaného v rámci jiného správního řízení (řízení o udělení povolení k trvalému pobytu žalobkyně vedené pod sp. zn. OAM-17336-21/TP-2014 – pozn. soudu), pak správní orgán I. stupně dne 22.4.2015 zahájil řízení o ukončení platnosti přechodného pobytu žalobkyně. S názorem žalovaného, že tyto podklady jsou pro vydání napadeného rozhodnutí dostatečné, žalobkyně nesouhlasila. Poukázala jednak na okolnost, že trestní příkaz obsahuje toliko výrokovou část, nikoli odůvodnění, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutečnosti a učinit jednoznačný závěr o vědomém, účelovém jednání žalobkyně, tedy že její manželství bylo uzavřeno v úmyslu obejít zákon o pobytu cizinců, jednak na skutečnost, že s tímto tvrzeným závěrem se L. P. v rámci své svědecké výpovědi neztotožnil a uvedl, že manželství nebylo uzavřeno účelově, důvodem ukončení soužití bylo podezření, že není biologickým otcem syna M. a že výsledek trestního řízení u Okresního soudu v Mostě mu není znám. Tvrzení žalovaného o účelovosti uzavření manželství je dle žalobkyně celé postaveno na základě jednoho trestního příkazu, bez dalších skutkových zjištění, jež byly pro vydání trestního příkazu podkladem. Dle žalobkyně bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě nedostatečně zjištěných skutečností, ačkoli v případě existujících pochybností jsou správní orgány povinny pokusit se dalším šetřením tyto pochybnosti odstranit. Žalobkyně se rovněž neztotožnila se závěrem žalovaného, že není třeba zkoumat přiměřenost rozhodnutí z hlediska jeho zásahů do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí ji činí odpovědnou za jednání, ke kterému mělo dojít před více jak 4 roky. S ohledem na míru škodlivosti popsaného jednání, dle názoru žalobkyně, nemůže veřejný zájem na jejím postihu převážit nad zájmem společnosti na zachování rodin a právní jistoty žalobkyně v rámci rodinného a soukromého života rodiny žalobkyně. V souvislosti s tím poukázala na to, že její nezletilý syn je občanem České republiky a má zcela jistě ústavně garantované právo žít na území České republiky se svými rodiči. Žalobkyně uvedla, že jako matka, která nezletilého občana Evropské unie plně vyživuje a tento je na ní výživou odkázán, je nepochybně ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jako taková má právo pobývat na území České republiky. V dané souvislosti pak žalobkyně odkázala na rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 25.7.2008, sp.zn. C-127/08, ve věci Metlock a ostatní, kde je konstatováno, že pokud by občan Evropské unie nemohl rozvíjet svůj normální rodinný život na území členského státu, neboť by nebyl umožněn pobyt jeho rodinným příslušníkům, znamenalo by to zásadní porušení jeho základních práv, přičemž není rozhodné, kdy a jak rodinný příslušník do členského státu přicestoval a zda měl v tomto, či jiném členském státe legální pobyt, jakož není ani podstatné, zda příbuzenský vztah vznikl před nebo po příjezdu rodinného příslušníka na území členského státu. Dále pak žalobkyně odkázala na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8.3.2011, sp. zn. C-34/09, ve věci Zambrano vs. Office national de l´emploi, kdy soud dospěl k závěru, že „čl. 20 SFEU musí být vykládán tak, že brání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníku třetího státu, na kterého jsou výživou odkázány jeho děti nízkého věku, jež jsou občany Unie, právo na pobyt v členském státě, v němž mají tyto děti bydliště a jehož mají státní příslušnost, neboť takové rozhodnutí by uvedené děti připravilo o možnost skutečně využívat podstatné části práv spojených se statusem občana Unie.“ Dále pak žalobkyně uvedla, že v současnosti žije ve společné domácnosti s N. V. T., nar. „X“, který je občanem České republiky, což ji činí rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ust. § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Dle názoru žalobkyně se žalovaný nevypořádal se zásadní odvolací námitkou spočívající v porušení základních práv a svobod jak jejích, tak jejího syna. S ohledem na uvedené skutečnosti proto žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí, tak jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a vrátil věc žalovanému k novému projednání. Žalobkyně se rovněž domáhala přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě k námitkám žalobkyně uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že v odvolacím řízení nezjistil vady, jež by měly vliv na zákonnost či správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Závěr žalovaného vyjádřený v přezkoumávaném rozhodnutí je tak mimo jiné výsledkem zohlednění všech odvolacích námitek žalobkyně. Žalovaný uvedl, že již správní orgán I. stupně se podrobně zabýval konkrétním jednáním žalobkyně, toto vyhodnotil z pohledu zákonem stanovených podmínek, přičemž pokud jde o skutkové závěry, pak vycházel z obsahu spisového materiálu, zejména z výpovědi svědka L. P. a pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 10.3.2011, č.j. 3 T 36/20011-24. Na základě shora uvedeného tudíž žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť v daném případě byly zcela jednoznačně prokázány podmínky pro ukončení pobytového oprávnění žalobkyně. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný ve stanovené lhůtě po poučení nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud