9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

15 A 48/2014- 34 - text Pokračování 8 15A 48/2014 15A 48/2014-34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: Ing. M. K., narozeného dne „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Liberci, se sídlem Rumjancevova 149/10, 460 01, Liberec, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. T., narozené dne „X“, bytem „X“, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2014, č. j. ZKI LI-O-17/307/2014, takto: I. Rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Liberci ze dne 24. 4. 2014, č. j. ZKI LI-O-7/184/2014, s e pro vadu řízení z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Liberci ze dne 23. 6. 2014, č. j. ZKI LI-O-17/307/2014, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Děčín, (dále jen „katastrální úřad“) ze dne 25. 3. 2014, č. j. OR-12/2014-502. Tímto rozhodnutím katastrální úřad podle § 45 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), ve výroku č. 1 vyslovil, že nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy se nevyhovuje, neboť se nejedná o chybu v katastrálním operátu podle § 36 katastrálního zákona, a ve výroku č. 2 uvedl, že hranice mezi pozemky parc. č. „X“ a „X“ v katastrálním území Březiny u Děčína bude v katastru nemovitostí i nadále evidována podle výsledků tvorby základní mapy velkého měřítka a jejího převodu do digitální formy. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud zrušil rovněž toto rozhodnutí katastrálního úřadu a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl řádné, úplné, srozumitelné a racionální úvahy, které by odůvodnily výrok rozhodnutí, a řádně se nevypořádal s důvody uvedenými v jeho odvolání, čímž porušil § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce konstatoval, že v odvolání označil za vadný výrok rozhodnutí katastrálního úřadu, neboť ten měl rozhodnout o jeho žádosti o opravu chyby ze dne 28. 12. 2013, nikoli o jeho nesouhlasu ze dne 20. 2. 2014. Postup žalovaného, který k tomu uvedl, že žalobce seznámil s postupem při opravě chyby, považoval žalobce za nezákonný. Podotkl, že se jednalo o nadbytečné seznamování žalobce, který postup a příslušná ustanovení právních předpisů znal. Toto seznamování je navíc podle žalobce v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, kde není uvedeno, a tudíž je žalovaný neměl provádět. Naproti tomu nutnou řádnou (úplnou) úvahu žalovaný v odůvodnění neuvedl, když pouze konstatoval, že tomuto postupu odpovídá výrok č. 1 rozhodnutí katastrálního úřadu. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že ačkoli bylo správní řízení zahájeno doručením nesouhlasu katastrálnímu úřadu a přestože je tento nesouhlas podkladem pro rozhodnutí katastrálního úřadu, stále je předmětem řízení jeho žádost o opravu chyby ze dne 28. 12. 2013. Jiná žádost či návrh ve smyslu § 45 odst. 1 správního řádu v projednávané věci neexistuje a žalobcův nesouhlas ze dne 20. 2. 2014 se zúřadováním jeho žádosti ze dne 28. 12. 2013 takovouto žádostí není. Žalobce konstatoval, že se v tomto případě zjevně jedná o řízení zahajované na základě žádosti ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu, nikoli z moci úřední, čemuž odpovídá i postup katastrálního úřadu. Podle žalobce nebylo v důsledku popsaného nezákonného postupu správních orgánů o jeho žádosti ze dne 28. 12. 2013 (v souladu s § 9 správního řádu jde o změnu rozsahu vlastnického práva) dosud rozhodnuto. Žalovaný byl povinen tuto vadu (nezákonnost) identifikovat a rozhodnutí katastrálního úřadu zrušit a věc vrátit k novému projednání, to však neučinil a tím zmíněné ustanovení správního řádu porušil. Žalobce dále upozornil na to, že výrok rozhodnutí katastrálního úřadu o tom, jak hranice bude nadále evidována, nemá oporu v zákoně a katastrální úřad jej neměl učinit. Touto námitkou uvedenou v odvolání se žalovaný vůbec nezabýval a zcela ignoroval námitku absence ustanovení, podle kterého by mohl katastrální úřad takto rozhodnout. Závěr žalovaného, že tento výrok není v rozporu se zákonem, zejména s ustanovením správního řádu, označil žalovaný za jazykově chybný (podle žalobce v něm absentuje slovo „se“) a také nekonkrétní, neboť z textu není zřejmé, jaký zákon měl žalovaný na mysli. Podle žalobce je závěr, že předmětný výrok není v rozporu se správním řádem, chybný. Žalobce podotkl, že § 36 odst. 4 katastrálního zákona žádný deklaratorní výrok neupravuje, a jeho uvedení v rozhodnutí katastrálního úřadu je proto chybné. I tuto vadu (nezákonnost) měl žalovaný identifikovat a vadný výrok zrušit bez náhrady. Podle žalobce se žalovaný nezabýval ani jeho námitkou, že nově vytvořený pozemek parc. č. 310 zasáhl do pozemku parc. č. 338/5 ve vlastnictví žalobce, že tuto žalobcovu pochybnost by rozptýlila grafická příloha rozhodnutí, ovšem katastrální úřad jeho požadavku na takovou přílohu bez odůvodnění nevyhověl, a že není zřejmé, proč byl geometrický plán č. 762-125-76 zapsán jen částečně, tedy co zapsáno bylo a co ne. Žalobce zdůraznil, že mu dosud není zřejmé, zda pozemek parc. č. „X“ zasáhl do pozemku parc. č. „X“ a snížil jeho výměru, či nikoli. Není proto ani zřejmé, zda je zapsání geometrického plánu č. 762-125-76 rovněž chybou, kterou žalobce požaduje opravit. Žalobce dodal, že v důsledku toho žalovaný ani jednoznačně nezjistil skutečný stav věci. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nezabýval ani jeho námitkou nepravdivosti odůvodnění katastrálního úřadu, že žalobcovi rodiče v náčrtu místního šetření označili jako vlastnickou hranici mezi dotčenými pozemky plot mezi nimi a toto stvrdili vlastnoručními podpisy v soupisu nemovitostí, a nezabýval se ani tím, že katastrální úřad blíže nekonkretizoval náčrt místního šetření a soupis nemovitostí, který neobsahuje ani všechny podpisy tehdejších vlastníků, a nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ačkoli to učinit mohl i výslechem svědků (např. žalobcovy matky). Žalovaný se podle žalobce nezabýval ani jeho námitkou, že pomocí uvedeného institutu vůbec nebylo možné zcizit jednomu vlastníkovi cca 94 m2 zahrady a darovat je jinému vlastníkovi, a to zcela bez odpovídající smlouvy a v rozporu s kupní smlouvou ze dne 16. 5. 1973, která byla zapsána a uložena v evidenci nemovitostí, a že katastrální úřad v tomto směru neučinil řádnou úvahu s použitím konkrétních právních předpisů a řádně neodůvodnil svůj závěr, že změna nastala v důsledku pořizování základní mapy velkého měřítka. Žalovaný se podle žalobce nezabýval ani námitkou, že ze směrnic Českého úřadu geodetického a kartografického č. 2600/1981-22, č. 900/1986-21 a č. 3600/1988-21, upravujících mapy velkých měřítek, nevyplývá možnost zcizit část pozemku konkrétnímu vlastníku, když základní mapa velkého měřítka je jen technickým podkladem evidence nemovitostí a plní funkci měřického operátu. K tomu žalobce odkázal na § 2 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci nemovitostí“). Argumentaci žalovaného, že obnova katastrálního operátu novým mapováním v rámci tvorby základní mapy velkého měřítka nemohla být již z podstaty věrnou kopií operátu, který měl být obnoven, což vyplývá z § 3 zákona o evidenci nemovitostí, protože tehdejší orgány geodézie měly při obnově operátu evidence postupovat v souladu se skutečným stavem, označil žalobce za nezákonnou, protože je neúplná, nekonkrétní a velmi zavádějící. Žalovaný nijak nevyložil text skutečný stav, který je v předmětném ustanovení uveden. Podle žalobce není tímto textem myšlen skutečný stav oplocení, ale skutečný stav obecně, tedy i stav vzniklý zápisem geometrického plánu č. 762-110-72 a související smlouvy do tehdejšího operátu (jedná se o skutečný stav hranic v operátu). Uvedená argumentace žalovaného proto podle žalobce není důvodem pro zamítnutí, ale naopak pro vyhovění jeho žádosti. V této souvislosti označil žalobce odůvodnění napadeného rozhodnutí za nedostatečně srozumitelné, kdy výroková část rozhodnutí je v rozporu s touto částí odůvodnění. Žalobce dále konstatoval, že se žalovaný nezabýval ani jeho odkazem na judikaturu – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, podle něhož obnova operátu evidence nemovitostí nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitosti a nemůže měnit vlastnictví. Podle žalobce je nezákonná úvaha žalovaného, že žalobcovu požadavku nelze vyhovět