1 As 189/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 48/2015- 71 - text Pokračování 11 15A 48/2015 15A 48/2015-71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: Chráníme životní prostředí v Račicích, IČ: 02369273, se sídlem Račice 130, 411 08, Račice, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00, Praha 4, proti žalovanému: Českému báňskému úřadu v Praze, se sídlem Kozí 748/4, 110 00, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2015, č. j. SBS 37977/2014/ČBÚ-33, takto: I. Rozhodnutí Českého báňského úřadu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. SBS 37977/2014/ČBÚ-33, a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 24. 10. 2014, č. j. SBS/15453/2014/OBÚ-04/6, s e pro nezákonnost z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Českého báňského úřadu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. SBS 37977/2014/ČBÚ-33, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 24. 10. 2014, č. j. SBS/15453/2014/OBÚ-04/6. Tímto rozhodnutím povinný subjekt podle § 8 odst. 1 písm. d) a § 9 odst. 1 zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o právu na informace“), za použití § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), odepřel zpřístupnění informace na žádost žalobce o poskytnutí aktuálního plánu otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska štěrkopísku v dobývacím prostoru Dobříň, který měl být podkladem pro provádění hornické činnosti, (dále jen „plán otvírky“) a stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 20. 1. 1999, č. j. 39/700/99, o hodnocení vlivů podle § 11 zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a to kromě kapitoly 1.1.1. textové části plánu otvírky a zmíněného stanoviska Ministerstva životního prostředí, které byly žalobci poskytnuty. Žalobce se v žalobě kromě zrušení rozhodnutí žalovaného domáhal také toho, aby soud zrušil i rozhodnutí povinného subjektu a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. V žalobě žalobce namítal, že jím požadované informace obsažené v plánu otvírky nenaplňují všechny zákonné znaky obchodního tajemství, jak je vymezuje § 504 občanského zákoníku, což správní orgány chybně vyhodnotily. Podle žalobce postrádají informace obsažené v plánu otvírky jeden ze základních znaků obchodního tajemství, a to význam pro konkurenci. Požadovaný plán otvírky se totiž vztahuje k výhradnímu ložisku, k němuž má být uděleno právo těžby pouze společnosti Holcim (Česko), a. s., člen koncernu (dále jen „Holcim“) a pro žádný jiný subjekt nemohou být informace vztahující se právě k danému výhradnímu ložisku a tamním přírodním podmínkám konkurenčně významné. V tomto ohledu nemůže podle žalobce obstát argument žalovaného o převoditelnosti dobývacího prostoru, neboť s ohledem na závaznost rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a povolení těžby pro právní nástupce podle § 18a zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hornické činnosti“), si lze jen velmi obtížně představit, že by došlo k převodu dobývacího prostoru, aniž by nabyvatel obdržel od převodce veškerou relevantní dokumentaci nezbytnou pro provádění těžby v daném dobývacím prostoru. Žalobce označil plán otvírky za klíčový dokument, bez něhož by těžba nemohla být prováděna a který je s výhradním ložiskem a podmínkami stanovenými v rozhodnutí o povolení těžby pro toto výhradní ložisko neoddělitelně spjat. Podle žalobce by proto musel být v okamžiku převodu dobývacího prostoru součástí dokumentace předávané nabyvateli a s účinností převodu by ve vztahu ke společnosti Holcim pozbyl další z definičních znaků obchodního tajemství, a to souvislost se závodem. V okamžiku převodu by totiž veškerá převáděná práva a povinnosti související s dotčeným dobývacím prostorem přestala být součástí obchodního závodu ve smyslu § 502 občanského zákoníku, neboť by již nesloužila k provozování činnosti společnosti Holcim a nebyla by v jejím vlastnictví. Žalobce shrnul, že plán otvírky obsahuje informace významné toliko pro osobu oprávněnou k těžební činnosti na výhradním ložisku, k němuž se váže, a sám o sobě nemůže být konkurenčně významným ve vztahu k ostatním soutěžitelům působícím na relevantním trhu. Žalobce dále poukázal na to, že informace o těžebních a skrývkových činnostech obsažené v plánu otvírky mohou být konkurenčně významné jen v okamžiku, kdy jimi ostatní soutěžitelé na relevantním trhu již nedisponují. Aby se informace o postupech společnosti Holcim v rámci těžby mohly stát konkurenčně významnými, musely by se týkat postupů, které nejsou mezi soutěžiteli na relevantním trhu běžné a které zároveň poskytují společnosti Holcim konkurenční výhodu. V tomto kontextu žalobce konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů postrádají úvahu a posouzení požadovaných informací z hlediska toho, zda zákonné znaky obchodního tajemství naplňují i po stránce materiální a jsou svou povahou skutečně konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných kruzích běžně nedostupné. Samotná skutečnost, že určitá informace má potenciál být konkurenčně významnou a běžně nedostupnou, ještě neznamená, že tomu tak skutečně je a že tyto znaky obchodního tajemství splňuje nejen teoreticky, ale i fakticky. Žalobce podotkl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, jakými konkrétními úvahami se v rámci posouzení konkurenční významnosti informací při jejich hodnocení a výkladu právních předpisů řídil, což je v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Správní orgány rovněž nevysvětlily, co za informace plán otvírky obsahuje a jaký to může mít reálný dopad na konkurenční významnost. Uvedené skutečnosti pak podle žalobce budí pochybnost, zda správní orgány postupovaly v duchu zásady materiální pravdy upravené v § 3 správního řádu, tj. aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Argument žalovaného, že informace o zastaralých a neefektivních postupech mohou představovat konkurenční výhodu z hlediska stability výroby a rozpočtové ekonomie, označil žalobce za absurdní, neboť není zřejmé, jak mohou neefektivní postupy přispět ke stabilitě výroby či zvýšit dobré jméno, ani jaký má tento argument vliv na posouzení plánu otvírky jako obchodního tajemství. Podle žalobce dospěly správní orgány k absurdním závěrům, také pokud jde o aplikaci výjimky podle § 8 odst. 4 zákona o právu na informace, když uvedly, že zájem žalobce na zpřístupnění informace nepřevažuje nad zájmem na ochraně obchodního tajemství. Takovéto odůvodnění shledal žalobce v rozporu s textem i smyslem dotčeného ustanovení a zdůraznil, že žalovaný zjevně překročil míru správního uvážení. Žalobce konstatoval, že plán otvírky se bezprostředně týká působení provozní činnosti společnosti Holcim na životní prostředí, poskytnutí tohoto plánu nemůže představovat jakýkoli zásah do zájmu společnosti Holcim na ochraně obchodního tajemství a správní orgány nemají jakékoli oprávnění posuzovat, zda převažuje právo žadatele nad zájmem dotčeného subjektu, neboť § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace výslovně stanovuje, že v takovém případě nepředstavuje poskytnutí informace porušení obchodního tajemství. Podle žalobce dal zákonodárce jednoznačně najevo, že právo na včasné a úplné informace o životním prostředí upravené v čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bez dalšího převažuje nad právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jež zahrnuje i právo na ochranu obchodního tajemství, resp. že poskytnutí takové informace nepředstavuje nezákonný zásah do vlastnického práva. V rámci správního uvážení se může správní orgán zabývat pouze úvahou, zda se požadované informace týkají působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí, či nikoli, a jakákoli úvaha o převážení zájmu na ochranu obchodního tajemství je zcela irelevantní. V této souvislosti žalobce poukázal na čl. 4 odst. 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí (dále jen „směrnice“), podle něhož všechny výjimky z povinnosti poskytovat informace mají být vykládány restriktivně a žádost nesmí být odmítnuta, pokud se týká