7 As 43/2009 — Nejvyšší správní soud

59 A 27/2017- 47 - text Pokračování 13 59A 27/2017 59 A 27/2017 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a Mgr. Zdeňka Macháčka v právní věci žalobce MUDr. M.V., bytem XX, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2017, č. j. OÚPSŘ 311/2016-rozh., takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 26. 1. 2017, č. j. OÚPSŘ 311/2016-rozh., se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Chrastava, odboru výstavby a územní správy (dále jen “stavební úřad“), ze dne 14. 9. 2016, č. j. OVUS/4024/2016/GB. Uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby „XX – novostavba rodinného domu“ na pozemku parc. č. XX v k. ú. XX (nadále bude pozemek označován bez uvedení názvu k. ú.). Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala v tom, že žalovaný do výroku rozhodnutí doplnil odkaz na § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a § 149 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle nichž byla žádost zamítnuta, v ostatních částech bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce předeslal, že pozemek parc. č. XX nabyl od právních předchůdců v roce 2011 a dle platného územního plánu obce XX je pozemek určen k zastavění jako plocha smíšená (plocha č. 4 s předpokladem umístění 5 rodinných domů). Jeho právní předchůdci nabyli pozemek jako zastavitelný přímo od obce, která je pořizovatelem územního plánu. Územní plán byl pořizován v době, kdy již byl libereckou pobočkou Památkového ústavu Ústí nad Labem vyhotoven Statut památkové zóny, který počítal s ochranou všech objektů a prostorů v památkové zóně. Žalobce proto zdůraznil, že pořizovateli i dotčeným orgánům byly hodnoty v území známé, i s ohledem na tyto hodnoty byla část pozemku parc. č. XX určena k zastavění, proto ho koupil. Žalobní námitky žalobce směřoval nejprve vůči závaznému stanovisku Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, oddělení státní památkové péče (dále jen „orgán státní památkové péče“) ze dne 30. 8. 2016, č. j. MML/ZPPP/bad/172180/16-SZ124510/16/7. Nesprávným je podle žalobce skutkové zjištění, že v úrovni parcely se v této části obce nenachází žádné stavby a že daná lokalita je charakteristická ustoupením obytné zástavby od komunikace na jihu až za vodní tok a na severní straně do vyšších poloh strmě se zvedajícího svahu údolí. Žalobce naopak tvrdil, že v úrovni a blízkosti jeho pozemku jsou umístěny rodinné domy č. p. XX na pozemku parc. č. XX, č. p. XX na pozemku parc. č. XX, případně také č. p. XX na pozemku parc. č. XX, které jsou přímo napojeny na pozemní komunikaci a neustupují od komunikace na jih. Rodinné domy č. p. XX na pozemku parc. č. XX ,č. p. XX na parc. č. XX, č. p. XX na parc. č. XX, č. p. XX na parc. č. XX ze severní strany také bezprostředně sousedí s pozemní komunikací, není pravdou, že by zástavba na této straně ustupovala strmě až do vyšších poloh údolí. Podle žalobce nebyl orgán státní památkové péče oprávněn hodnotit, zda jde o pozemek zastavitelný či nikoli s odkazem na nově projednávaný územní plán. Nadto podle nového návrhu územního plánu je pozemek parc. č. XX opět zařazen do plochy bydlení individuální. Žalobce také nesouhlasil s tvrzením, že zařazení pozemku do plochy pro bydlení neznamená možnost zástavby rodinným domem. Tyto úvahy orgánu státní památkové péče jdou nad rámec jeho pravomoci. Namítal-li orgán státní památkové péče, že obec XX byla za vesnickou památkovou zónu prohlášena posléze, žalobce oponoval tím, že platný územní plán vyhlášení vesnické památkové zóny zohledňoval, žalobce odkázal na textovou část, kapitolu C2. Památková ochrana. Již v době, kdy byl územní plán pořizován, byl vyhotoven Statut památkové zóny s ochranou všech objektů a prostorů v této zóně. Názor o nezastavitelnosti dotčeného pozemku nebyl a není podporován pořizovatelem územního plánu Magistrátem města Liberec. Pokud měl orgán státní památkové péče za to, že dotčený pozemek je z hlediska památkové péče nevhodný pro zástavbu, měl svoje stanovisko prezentovat již v procesu pořizování platného územního plánu. Za nepřezkoumatelný označil žalobce závěr orgánu státní památkové péče, že zástavbou ploch by došlo k zásadní, negativní a nevhodné pohledové změně v dotčené části vesnické památkové zóny. Orgán státní památkové péče se nezabýval skutečným stavem a charakterem oblasti, ten stanovisku již neodpovídá. Ačkoliv v žádosti o závazné stanovisko žalobce uvedl řadu nemovitostí, které dle jeho názoru tvoří charakter oblasti, na uvedené skutečnosti orgán státní památkové péče nereagoval, jednal proto libovolně a závazné stanovisko je nepřezkoumatelné. Rovněž závěr, že naddimenzovanost stavby, rozdílná úroveň hřebenu obytné stavby a garáže, přítomnost lodžie, množství, velikost a umístění střešních vikýřů způsobí negativní a nevratnou změnu vzhledu exponované části vesnické památkové zóny, je nepřezkoumatelný. Už v žádosti žalobce upozornil na existenci mnoha dalších staveb v obci, které shodné vytýkané prvky obsahují, tento argument nebyl vypořádán ani zohledněn. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného vycházelo z vadného závazného stanoviska Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, oddělení památkové péče (dále jen „nadřízený orgán státní památkové péče“ či „nadřízený dotčený orgán“), ze dne 12. 12. 2016, č. j. KULK 95365/2016 KSCR234/2016. Ačkoli nadřízený dotčený orgán určitým způsobem korigoval závěry orgánu státní památkové péče, nesprávně vycházel z předpokladu, že orgán státní památkové péče neměl možnost hodnoty památkové péče zohlednit a chránit při pořizování územního plánu z důvodu pozdějšího vyhlášení vesnické památkové zóny s účinností od 1. 1. 2005. Podle názoru žalobce je pořizovatel územního plánu povinen vycházet z hodnot území a tyto chránit již při pořizování územního plánu. Žalobce trval na tom, že územní plán již vesnickou památkovou zónu zohledňoval, neboť počítal s vyhotoveným Statutem vesnické památkové zóny z roku 1993, zahrnujícím ochranu všech objektů a prostorů této zóny. Dále poukázal na právní úpravu územního plánování, úkoly územního plánování a zdůraznil, že orgány státní památkové péče mohly dle § 22 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. učinit vůči návrhu územního plánu písemnou připomínku. Podle žalobce nahradil nadřízený dotčený orgán činnost orgánu státní památkové péče, když teprve v odůvodnění svého závazného stanoviska vypořádal jeho odkaz na dalších 29 staveb v obci. Závaznému stanovisku nadřízeného orgánu státní památkové péče žalobce vytýkal stejná skutkově nesprávná východiska. Žalobce znovu poukazoval na fakt, že jím uváděné rodinné domy bezprostředně sousedí s pozemní komunikací a neustupují od komunikace na jihu, resp. severně od komunikace výstavba neustupuje do vyšších poloh zvedajícího se svahu údolí. Tedy i nadřízený orgán státní památkové péče vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Žalobce doplnil, že současný ani navrhovaný územní plán nestanoví žádné regulativy upravující konkrétní umístění stavby na pozemku, ani podobu staveb. Nesprávný je postup orgánu státní památkové péče, který se pořizování územního plánu neúčastní, byť jsou hodnoty území známé nejméně od roku 1993, a teprve následně stanoví vlastníkům pozemků konkrétní nepředvídatelné limity využití území, na základě adresátům neznámé metodiky. Takový postup je v rozporu se správním řádem a principem právní jistoty, který žalobci územní plán obce XX založil. Pokud nadřízený dotčený orgán uvedl, že důvodem pro zamítnutí jeho stavebního záměru bylo pouze nevhodné umístění do severní části pozemku, naddimenzovaný počet a umístění vikýřů v ploše střechy garáže v různých výškách a hmotově menší přístavba garáže připojená k hlavnímu objektu, jde podle přesvědčení žalobce o důvody zástupné. Hlavním důvodem pro negativní posouzení stavebního záměru byla nevhodnost pozemku pro zástavbu, kterou však nemohly orgány státní památkové péče posoudit. Žalobce odkázal na fotografii stavby v obci, která má jak přístavbu garáže, tak i např. vytýkaná francouzská okna, kterou chtěl prokázat, že garáže v obci nejsou výhradně řešené jako samostatné stavby. Podle přesvědčení žalobce nezohlednily správní orgány jeho soukromý zájem na využití předmětného pozemku, ani veřejný zájem formulovaný územním plánem, který spočíval v zastavění plochy až 5 rodinnými domy. Žalobce odkázal rozsudek Nejvyššího správního soud sp. zn. 7 As 43/2009, podle něhož musí správní orgán při rozh