8 Afs 35/2010 — Nejvyšší správní soud

59 Af 1/2016- 49 - text Pokračování 14 59Af 1/2016 59 Af 1/2016-49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka v právní věci žalobce: P. ČL. s.r.o., se sídlem, XX, zastoupen Ing. et Bc. Silvií Žákovou, daňovou poradkyní se sídlem Jiřího z Poděbrad 666/20, Doksy, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2015, č. j. 35250/15/5200-11432-701607, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 10. 2015, č. j. 35250/15/5200-11432-701607, s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce podal dne 4. 7. 2011 řádné přiznání k dani z příjmů právnických osob, za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, ve kterém vykázal výsledek hospodaření (rozdíl mezi příjmy a výdaji) částkou 3 289 371 Kč. Jako základ daně před úpravou uvedl částku 3 170 583 Kč a jako základ daně po úpravě uvedl částku 1 937 000 Kč (odečtena daňová ztráta ve výši 1 229 640 Kč). Celkovou daňovou povinnost žalobce stanovil částkou 368 030 Kč. Finanční úřad pro Liberecký kraj, územní pracoviště v České Lípě (dále jen „správce daně“) dne 26. 11. 2012 zahájil u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010. Na základě provedené daňové kontroly správce daně zvýšil základ daně roku 2010 o celkovou částku 2 169 916 Kč. Jako neprokázané náklady posoudil částku 7 700 Kč (náklady na internet poskytnuté dle smlouvy č. XX), částku 991 323 Kč (dohadné položky na mzdy, materiál a služby k zakázce č. 00109), částku 523 539 Kč (výnosy z nedokončené výroby u zakázky č. XX za měsíc prosinec 2010), částku 57 697 Kč (výnosy z nedokončené výroby u zakázky č. XX za měsíc prosinec 2010) a částku 589 657 Kč (náklady za cestovné). Správce daně také nezohlednil náklady ve výši 331 012, 29 Kč (dohadné položky na mzdy a materiál k zakázce č. XX), jak v průběhu daňové kontroly požadoval žalobce, a základ daně o tuto částku nesnížil. Rozhodnutím správce daně ze dne 27. 3. 2014, č. j. 474584/14/260224802-505803, byla žalobci dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) z moci úřední doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 412 300 Kč a současně mu podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu vznikla povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 82 460 Kč. Žalovaný po přezkoumání rozhodnutí správce daně částečně vyhověl odvolání žalobce, napadené rozhodnutí změnil, snížil doměřenou daňovou povinnost na částku 411 350 Kč a došlo také ke snížení penále na částku 82 270 Kč. II. Žaloba V prvním okruhu žalobních námitek žalobce brojil proti způsobu vedení daňového řízení, tvrdil, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítal, že celou daňovou kontrolu provázela svévole a libovůle úředních osob, protokolace při ústním jednání byla prováděna v rozporu se skutečným průběhem jednání, vyjádření zástupce daňového subjektu bylo několikrát účelově přeformulováno nebo nezaprotokolováno, jak vyplývá například z protokolu o projednání zprávy o daňové kontrole ze dne 24. 3. 2014, kdy z cca hodinového projednávání zprávy o daňové kontrole správce daně do protokolu zaznamenal pouze jednu větu. Dle žalobce zpráva o daňové kontrole neobsahovala žádnou správní úvahu, důkazní prostředky nebyly hodnoceny jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech. Dokazování v rámci odvolacího řízení co do rozsahu významně předčilo dokazování v rámci daňové kontroly. Výsledkem dokazování v odvolacím řízení bylo navýšení základu daně u zakázky č. XX z původně doměřené částky 1 514 863 Kč na více než trojnásobek. Správní orgány svůj závěr založily pouze na výpočtu ziskové přirážky ve výši 49,68 % z neúplných údajů zjištěných u hlavního účastníka sdružení. Této přirážky se však nedosahuje ani v době ekonomického rozmachu, natož v době celosvětové ekonomické krize, která v kontrolovaném období probíhala. Žalobce nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů, namítal, že v průběhu daňové kontroly ani v odvolacím řízení nebyl dostatečně spolehlivě zjištěn skutkový stav. Odkazoval na protokol o projednání zprávy o daňové kontrole ze dne 7. 11. 2013, str. 4 a 5 k bodu III. zprávy a tvrdil, že jde o příklad nezákonného neprovedení navržených důkazů bez řádného odůvodnění jejich odmítnutí. Dále se žalobce vyjadřoval k jednotlivým nákladům, které finanční orgány na základě daňové kontroly považovaly za neprokázané. K bodu a) napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalovaný uznal náklady za internetové připojení jako daňově uznatelné ve výši 50 %, neboť na fakturách od společnosti XX a.s. za internetové služby nebylo uvedeno tehdejší sídlo ani provozovna žalobce, ale adresa XX, což je bydliště jednatele společnosti, ale také sídlo osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) pana XX. Pan XX jako OSVČ měl z této adresy v roce 2010 zaslat správci daně elektronicky 15 podání, z čehož žalovaný vyvodil, že připojení k internetu využíval i jiný subjekt. Žalobce namítal, že se jedná se o nepravdivé tvrzení, protože podání za pana XX činil jeho zplnomocněný zástupce ze své kanceláře, ze svého PC a za použití svého připojení k internetu. K bodu b) napadeného rozhodnutí (dohadná položka k zakázce 00109 Čistá Jizera) žalobce namítal, že skutečnost, že bylo dílo převzato 24. 6. 2011, je důkazem, že se do dne předání díla jednalo o nedokončenou výrobu. Nedokončená zakázka je daňově neutrální, neboť na ní není možné vykázat ani zisk ani ztrátu, přičemž tato skutečnost nezávisí na technice účtování. Žalobce postupoval tak, aby zakázka byla zaúčtována ve smyslu zásady věcného a časového rozlišení a nevykazovala ani zisk ani ztrátu v období, ve kterém nebyla celkově dokončena. K bodu c) napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že k úplnému a správnému zjištění daně u žalobce je zapotřebí předložení účetnictví sdružení účastníkem pověřeným jeho vedením, jak mimo jiné konstatoval i nezávislý znalec XX. ve znaleckém posudku č. XX. Touto zásadní skutečností se správce daně nezabýval. Žalovaný k předloženému znaleckému posudku pouze konstatoval, že s ohledem na zákony vymezenou pravomoc a působnost orgánů finanční správy při správě daní včetně kontroly účetnictví je jeho odbornost dána, proto se předloženým posudkem nezabýval. Ohledně bodu d) a e) napadeného rozhodnutí (zakázka XX ) žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že pokud účetní jednotka nezná věcný titul, účetní období ani přesnou výši závazků, není žádný důvod pro použití účtování dohadných položek pasivních. Dohadné položky pasivní se dle žalobce účtují právě v případech, kdy je znám titul, období a není přesně známa výše závazků, proto se jejich výše odhaduje. Žalobce namítal, že pro posouzení daňového základu je irelevantní, jestli si účetní jednotka zvolí účetní metodu přes účtování výdajů příštích období nebo přes dohadné položky pasivní nebo přes výnosy příštích období, cílem je dosažení neutrálního hospodářského výsledku na rozpracované zakázce, protože jinak by nebyla dodržena zásada opatrnosti plynoucí ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Zhotovitel totiž od zahájení stavby nikdy přesně neví, dokud není předána zakázka jako celek bez vad, jaký bude skutečně dosažený hospodářský výsledek na předmětné zakázce. Žalobci také není zřejmé, proč správce daně nezahájil pro dosažení cíle správy daní kontrolu zdaňovacího období roku 2011, kdy byly zakázka XX a XX dokončeny a předány. Mohl a dle názoru žalobce také měl posoudit veškeré okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně, neboť o částky, kterými v rámci daňové kontroly zvýšil základ daně zdaňovacího období roku 2010, by návazně bylo nutno snížit základ daně v roce 2011, protože metodou účtování není možné ovlivnit výši výsledků hospodaření za zakázku jako celku, když výstavba probíhala od roku 2008 do roku 2011. K bodu f) napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že správce daně z daňových nákladů vyloučil částku cestovného v celkové výši 589 657 Kč, které však jednoznačně sloužily k zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Dle názoru žalobce pro posouzení výše nákladů není rozhodující, který konkrétní zaměstnanec vozidlo řídil, ale že byly zaúčtované náklady ve výši stanovené právními předpisy - cena náhrady za spotřebované pohonné hmoty podle vyhlášky i základní náhrada, což bylo správcem daně osvědčeno. V rámci stavební činnosti je zcela běžným jevem, že získané zakázky jsou mimo místo sídla společnosti. Zaměstnavatel je povinen zabezpečit dopravu svých zaměstnanců do místa realizace zakázek. Zaměstnavatel proto jednotlivě zaměstnancům určil, kde budou v daný den pracovat a vyslal je na pracovní cestu. Pokud správc