1 As 89/2010 — Nejvyšší správní soud

15 A 174/2016- 158 - text  16 15 A 174/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: DPÚK, a. s., IČO: 25497961, sídlem Lumiérů 181/41, 152 00 Praha 5, zastoupená Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor dozoru a kontroly veřejné správy, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. Ústecký kraj, IČO: 70892156, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, 110 00 Praha 1, 2. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2012, č. j. MV-117728-7/ODK-2012, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru dozoru a kontroly veřejné správy, ze dne 18. 12. 2012, č. j. MV-117728-7/ODK-2012, a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 29. 8. 2012, č. j. 117759/2012/KUUK, se pro vadu řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2012, č. j. MV-117728-7/ODK-2012, jímž bylo zamítnuto její odvolání, potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 29. 8. 2012, č. j. 117759/2012/KUUK, JID 585/DS/2009, a zamítnuta její žádost o přiznání náhrady nákladů řízení. Předmětným rozhodnutím krajský úřad jako věcně příslušný správní úřad podle § 14 odst. 1, § 35 odst. 2 písm. g) a § 94 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“), v samostatné působnosti podle § 4 téhož zákona výrokem I. zamítl podle § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žádost žalobkyně o zaplacení částky 47 054 057,32 Kč s příslušenstvím jako vyrovnání finančních břemen ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 1191/69“), a to za období od 1. 5. do 30. 6. 2006 za provozování spojů, ve vztahu k nimž byly žalobkyni uděleny licence. Výrokem II. krajský úřad podle § 61 odst. 2 správního řádu zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhala placení měsíčních záloh na úhradu prokazatelné ztráty ve výši 11 200 000 Kč vždy k prvnímu dni kalendářního měsíce, a to až do rozhodnutí ve věci samé. Výrokem III. krajský úřad podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu odložil žádost žalobkyně o zaplacení částky 47 054 057,32 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a výrokem IV. vyslovil, že žalobkyně i správní orgán v souladu s § 79 odst. 3 správního řádu ponesou své náklady řízení. V žalobě žalobkyně současně požadovala, aby soud zrušil také citované rozhodnutí krajského úřadu a přiznal žalobkyni náhradu nákladů soudního řízení. Žaloba 2. V obsáhlé žalobě žalobkyně nejprve podrobně popsala skutkový vývoj při zajišťování dopravní obslužnosti, vývoj vztahů mezi ní a Ústeckým krajem a také průběh řízení. Zdůraznila, že Ústecký kraj dne 31. 1. 2006 vypověděl smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, kterou dříve uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, a po dobu běhu výpovědní lhůty (únor až duben 2006) hradil žalobkyni prokazatelnou ztrátu ve výši stanovené právními předpisy. Prokazatelnou ztrátu za květen 2006 a následující měsíce již Ústecký kraj odmítl uhradit, nicméně trval na povinnosti žalobkyně zajišťovat provoz sítě veřejné linkové dopravy po dobu, na kterou jí byly uděleny licence. Žalobkyně se na rozdíl od Ústeckého kraje domnívala, že závazky veřejné služby nebyly platně zrušeny, resp. byly zachovány i přes výpověď zmíněné smlouvy až do doby uplynutí platnosti licencí, tudíž žalobkyni za tuto dobu náleželo vyrovnání finančních břemen. V září 2006, v říjnu 2006, v únoru 2007 a v srpnu 2007 vyhlásil Ústecký kraj tzv. koncesní řízení, ze kterých žalobkyni účelovým zaměřením zadávacích podmínek vyloučil, a uzavřel smlouvy podle § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), s jinými dopravci, jimž krajský úřad udělil licence na provoz totožných autobusových linek, které provozovala žalobkyně, s trasami, četností a časovým rozložením spojů v podstatě identickými s jízdními řády žalobkyně. Konstatovala, že popsaný ucelený diskriminační a nezákonný systematický postup Ústeckého kraje vůči ní představoval snahu o její ekonomickou likvidaci cestou reálného vytěsnění žalobkyně jako dopravce z území kraje, celkového znehodnocení jejího majetku primárně určeného k zajišťování dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje, čímž Ústecký kraj žalobkyni způsobil materiální škodu mimořádně velkého rozsahu. 3. Žalobkyně především namítala, že se prvoinstančního řízení účastnily vyloučené úřední osoby. Podotkla, že již v průběhu řízení vznesla námitku podjatosti všech úředních osob krajského úřadu, kterou podložila existencí značného zájmu Ústeckého kraje na výsledku řízení, opodstatněnou obavou z možného ovlivňování všech úředních osob politickou reprezentací za účelem ekonomické likvidace žalobkyně a osobním zájmem politické reprezentace i některých úředních osob na výsledku předmětného řízení. Dodala, že pokud by jí krajský úřad vyhověl a uznal povinnost Ústeckého kraje hradit žalobkyni prokazatelnou ztrátu, znamenalo by to, že se představitelé Ústeckého kraje a Ing. J. F., který jakožto vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství opakovaně úhradu prokazatelné ztráty odmítl, mohli dopustit správního deliktu podle § 35 odst. 4 písm. c) silničního zákona spočívajícího v tom, že způsobili přerušení provozu veřejné linkové dopravy většího rozsahu. Podle žalobkyně závisí posouzení toho, zda ke spáchání předmětného deliktu ze strany těchto osob došlo, na výsledku předmětného řízení. Žalobkyně zmínila usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, které bylo vydáno v průběhu odvolacího řízení a podle něhož v případě úředníků – zaměstnanců územních samosprávných celků existuje velmi významné systémové riziko jejich podjatosti, kdy ke zjištění pochybností o jejich nepodjatosti postačuje například již jen povaha dané věci a v pochybnostech je třeba dát přednost vyloučení všech úředních osob příslušného správního orgánu z úkonů v řízení. Podle žalobkyně se toto rozhodnutí významně odchýlilo od dřívější judikatury, tudíž jsou závěry krajského úřadu i žalovaného, odkazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 21/2004, opřeny o zjevně překonanou rozhodovací praxi. 4. Podle žalobkyně měl žalovaný posuzovat otázku, zda Ústecký kraj nebo jednotlivé úřední osoby mají zájem na výsledku řízení, nikoli formalisticky hodnotit, zda je Ústecký kraj účastníkem řízení a jaký má toto postavení vliv na řešení dané otázky. Žalobkyně konstatovala, že žalovaný posoudil otázku nepodjatosti všech úředních osob zjevně nesprávně a nedostatečně, neboť se vůbec nezabýval povahou předmětu řízení a jejím vlivem na podjatost těchto osob. Žalovaný sice připustil, že ekonomický zájem Ústeckého kraje na výsledku řízení je zřejmý, nicméně vyslovil, že to není dostačujícím důvodem pro vyloučení ředitele krajského úřadu. Žalobkyně zdůraznila povinnost hodnotit otázku podjatosti ve vztahu ke konkrétní individuální věci, což vyplývá také z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 555/07. Žalovaný se však namísto toho zabýval ostatními druhy řízení, ve kterých by vyloučení všech úředních osob a priori z důvodu jejich zaměstnaneckého poměru představovalo značné provozní potíže. Žalobkyně upozornila na výpověď Ing. P. M., která se netýká jen období let 2005 a 2006, nýbrž i následného koordinovaného postupu úředníků krajského úřadu a záměru politických představitelů Ústeckého kraje spočívajícího v ekonomické likvidaci žalobkyně, jehož zjevnou součástí podle žalobkyně bylo zamítnutí její žádosti v této věci. Žalobkyně podotkla, že případné vyhovění žádosti by zmařilo uvedený cíl politické reprezentace, a jmenování nového ředitele krajského úřadu od 16. 4. 2008 označila za irelevantní. Podle žalobkyně žalovaný připustil, že kdyby o její žádosti bylo rozhodnuto v řádné třicetidenní lhůtě, bylo by možné uvažovat o podjatosti původního ředitele krajského úřadu, avšak od zahájení řízení uplynulo několik let a došlo k personálním změnám, tudíž je podezření z ovlivňování nově zaměstn