8 Afs 66/2008 — Nejvyšší správní soud

59 A 60/2018- 23 - text  59 A 60/2018 - 23 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka v právní věci žalobce: XX bytem XX zastoupen advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Horázným sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2018, č. j. 9/2017-160-PPZŘ/2, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 20. 3. 2018, č. j. 9/2017-160-PPZŘ/2, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Horázného, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 3. 2017, č. j. OD 1125/16-4/67./Li KULK 982/2017. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán odpovědným ze správního deliktu podle § 56 odst. 2 písm. h) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů. Správního deliktu se měl dopustit tím, že v rozporu s § 51 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nevydal ve dnech 30. 12. 2014 a 30. 12. 2015 bez zbytečného prodlení řidiči, který ukončil výuku a výcvik (XX, nar. XX) potvrzení o rozsahu a obsahu výuky a výcviku a datu jejich ukončení. Za uvedený správní delikt byla žalobci dle § 56 odst. 4 písm. c) zákona č. 247/2000 Sb. uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dle žalobce se žalovaný dostatečně nevypořádal s námitkou, že předání potvrzení jiné osobě bylo s vědomím a souhlasem osoby oprávněné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále vůbec nereagoval na námitku, že obvinění bylo žalobci sděleno pro tři správní delikty téže skutkové podstaty, avšak ve výroku prvostupňového rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze spáchání pouze dvou z nich, aniž by bylo řízení ve věci třetího správního deliktu (časově prvního správního deliktu, který měl být podle obvinění spáchán dne 29. 12. 2013) náležitou procesní formou ukončeno. Dle žalobce lze mít tudíž za to, že toto řízení dosud běží, ačkoli bylo povinností vést o všech správních deliktech žalobce společné řízení a pokud nebyl některý z nich ze zákonných důvodů řádnou procesní formou vyloučen do samostatného řízení, také o nich rozhodnout ve společném rozhodnutí. Žalovaný se nevyjádřil ani k námitce žalobce, že pokud byly skutkové okolnosti ve všech třech případech vydání potvrzení, kterých se obvinění týkalo, stejné, pak musí být také posuzované jednání ve všech případech hodnoceno shodně, buď jako protiprávní nebo jako souladné se zákonem. 3. Žalobce dále tvrdil, že ze strany správních orgánů nebylo postupováno tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a došlo tak k porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalobce od počátku správního řízení tvrdil, že pokud bylo v jím provozovaném školicím středisku někdy potvrzení o absolvovaném školení vydáno jiné osobě než řidiči, který byl účastníkem školení, bylo to vždy s jeho souhlasem a na základě dohody mezi řidičem a touto jinou osobou (zpravidla jeho zaměstnavatelem). Touto okolností se měl správní orgán I. stupně podrobněji zabývat. Pokud by se totiž prokázalo, že tomu tak skutečně bylo, musel by správní orgán dospět k závěru, že nelze vinit ze správního deliktu někoho, kdo s prokazatelným souhlasem oprávněné osoby předá jí určený doklad do rukou jiné osoby, s níž je oprávněná osoba na takovém převzetí dokladu dohodnuta. Dle žalobce není jasné, z čeho oba správní orgány dovozují, že provozovatel školicího střediska jako adresát ustanovení § 51 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb. má povinnost předat potvrzení pouze do vlastních rukou účastníka školení. Jestliže zákon nestanoví, jakou formou má být doklad o absolvování školení předán, je zjevné, že tuto otázku ponechává plně na dohodě mezi oběma stranami smluvního vztahu. Dle žalobce lze z uvedeného ustanovení pouze dovodit povinnost, aby provozovatel školicího střediska vystavil na jméno účastníka školení potvrzení o jeho absolvování, avšak způsob jeho předání je ponechán na autonomii vůle smluvních stran. Porušení povinnosti vyplývající z citovaného ustanovení by bylo možné konstatovat pouze v případě, že by provozovatel školicího střediska nevydal potvrzení vůbec, nebo by je odmítl vydat účastníku školení, tedy tomu, na jehož jméno je vydal. 4. Žalobce konečně také tvrdil, že se správního deliktu kladeného mu za vinu nemohl dopustit ve vztahu k pravidelnému školení podle § 48 zákona č. 247/2000 Sb., protože podle § 51 odst. 3 tohoto zákona má provozovatel školicího střediska povinnost vydat potvrzení řidiči, který ve školicím středisku ukončil výuku a výcvik. Z použité formulace lze jednoznačně dovodit, že tato povinnost se týká pouze té formy zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, jejímž obsahem jsou kumulativně výuka i výcvik, tj. pouze vstupní školení ve smyslu § 47 tohoto zákona. I pro vymezení skutkové podstaty posuzovaného správního deliktu obsažené v § 56 odst. 2 písm. h) používá zákon formulaci: v rozporu s § 51 nevydá bez zbytečného prodlení řidiči, který ukončil výuku a výcvik, potvrzení o rozsahu a obsahu výuky a výcviku a datu jejich ukončení. Skutková podstata správního deliktu tak může být naplněna pouze v případech, kdy má být po ukončení výuky a výcviku vydáno potvrzení o rozsahu a obsahu výuky a výcviku. To v daném případě, kdy pravidelné školení žádný výcvik nezahrnuje, možné není. Z napadeného rozhodnutí je dle žalobce zřejmé, že se žalovaný otázkou, zda se § 51 odst. 3 a § 56 odst. 2 písm. b) zákona č. 247/2000 Sb. mohou na posuzované jednání žalobce vztahovat, vůbec nezabýval. 5. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že správní orgán I. stupně zahájil s žalobcem řízení o správním deliktu podle § 56 odst. 2 písm. h) zákona č. 247/2000 Sb. z jehož spáchání byl důvodně podezřelý. Dle žalovaného šlo ze strany žalobce o protiprávní jednání naplňující znaky správního deliktu a pokračování v jeho páchání v analogii s § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalovaný nesouhlasil s tím, že žalobce byl obviněn ze třech správních deliktů téže skutkové podstaty. Ustanovení § 51 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb. ukládá provozovateli školicího střediska povinnost vydat bez zbytečného prodlení řidiči, který ukončil výuku a výcvik v tomto středisku, potvrzení o rozsahu a obsahu absolvované výuky a výcviku a datu ukončení výuky a výcviku. Protože zákon č. 247/2000 Sb. neupravuje odděleně povinnost provozovatele školicího střediska vydat potvrzení o ukončení vstupního školení nebo pravidelného školení je třeba konstatovat, že § 51 odst. 3 stanoví povinnost provozovateli školicího střediska jak po ukončení vstupního školení tak pravidelného školení. Zákon č. 247/2000 Sb., také uvádí jediný způsob předání potvrzení a to pouze v § 51 odst. 3, který ukládá provozovateli školicího střediska povinnost bez zbytečného prodlení vydat, tzn. bezprostředně po ukončení pravidelného školení vytisknout, vyplnit, potvrdit uvedené potvrzení řidiči, který v tomto středisku ukončil výuku v rámci pravidelného školení nebo potvrzení o ukončení výuky a výcviku v rámci vstupního školení. Jiný způsob předání takového potvrzení řidiči zákon č. 247/2000 Sb. dle žalovaného nepřipouští. V případě podání žádosti o profesní způsobilost je to řidič, kdo je povinen úřadu obce s rozšířenou působností i tímto potvrzením doložit skutečnost, že se podrobil pravidelnému školení v plném rozsahu a způsobem předepsaným v § 48 citovaného zákona. Analogicky také v případě podání žádosti o vykonání zkoušky profesní způsobilosti dokládá podle § 52b odst. 2 písm. a) citovaného zákona pouze řidič uvedeným dokladem, že absolvoval výuku a výcvik v rámci vstupního školení v plném rozsahu. IV. Replika k vyjádření žalovaného 7. Žalobce především upozornil na to, že odkaz na § 116 trestního zákoníku a tvrzení, že se v případě žalobce jednalo o pokračující správní delikt, je překvapivé, protože v průběhu správního řízení se tato argumentace nikde neobjevila. Předmětem obvinění bylo navíc „potvrzení o rozsahu a obsahu absolvované výuky a datu ukončení výuky“, i když takové potvrzení nebylo vůbec vydáno. Vydáno bylo potvrzení podle přílohy