7 As 287/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 309/2017- 44 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 10 15 A 309/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci ve věci žalobce: S. Z. D., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5028/DS/2017, JID: 184419/KUUK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5028/DS/2017, JID: 184419/KUUK, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Bílina, odboru dopravy, (dále jen „městský úřad“) ze dne 16. 10. 2017, č. j. MUBI 40725/2017/Je. Tímto rozhodnutím městský úřad podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl žádost žalobce o udělení řidičského oprávnění skupiny vozidel „B“ z důvodu nesplnění podmínky „obvyklého bydliště“ na území České republiky podle § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgány byly při svém rozhodování předpojaté vůči občanům Spolkové republiky Německo, tedy i vůči žalobci, když pouze na základě skutečností známých správnímu orgánu z úřední činnosti a skutečností obecně známých shledaly pochybnosti o stavu věci a vyzvaly žalobce k doložení množství dalších podkladů k prokázání jeho obvyklého bydliště na území České republiky, aniž by posoudily podklady žalobcem dříve doložené. Uvedl, že žalovaný nerespektoval zásadu materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu, jelikož nebylo žalobci umožněno doložit skutečnosti, které si městský úřad nad rámec zákona vymínil, tedy doložit podklady týkající se obvyklého bydliště žalobce na území České republiky, jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno pouze sedm dní po podání odvolání. V takto krátké době si žalobce nemohl obstarat podklady, kterými by prokázal svůj pobyt na území České republiky, protože nemohl rozumně očekávat, že zamítnutí (žalobce měl zřejmě na mysli vyhovění – pozn. soudu) jeho žádosti o vydání řidičského oprávnění je podmiňováno právě doložením těchto podkladů, o čemž ho uvědomil až jeho právní zástupce. Žalobce uzavřel, že zjištěný skutkový stav tedy vyžaduje rozsáhlé doplnění s ohledem na skutková zjištění ohledně jeho obvyklého pobytu. V případě potřeby soudu ověřit některé skutečnosti ohledně jeho pobytu na území žalobce navrhl provést výslech svědka F. Z. 3. Dále sdělil, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož nebylo hodnoceno konkrétní naplnění podmínek pro udělení řidičského oprávnění žalobcem, ale rozhodujícími se staly obecně známé skutečnosti z minulosti. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak rozporuplně na straně 6 uvedeno, že žalobce doložil nájemní smlouvu k nemovitosti a na str. 7 je současně uvedeno, že žalobce nedoložil obvyklé bydliště nájemní smlouvou v písemné podobě v souladu s § 686 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), který již čtyři roky neplatí. 4. Žalobce uvedl, že jej městský úřad nad rámec požadavků stanovených zákonem vyzval k doložení úředně ověřeného výpisu z evidenční karty řidiče pořízeného u příslušného úřadu státu, ve kterém měl žadatel předchozí obvyklé bydliště. Žalobce požadovaný doklad doložil, přičemž žalovaný v napadeném rozhodnutí mj. sdělil, že daný doklad nedokládá obvyklé bydliště žalobce na území České republiky. Žalobce k tomu sdělil, že hodnocení tohoto podkladu z pohledu důkazní hodnoty ve vztahu k obvyklému bydlišti bylo zcela nadbytečné a nesmyslné. Žalobce označil požadavek na doložení podkladu, který neměl přímý vliv na výrok napadeného rozhodnutí, za šikanózní, neboť jej správní orgány zatížily irelevantními povinnostmi. Správní orgány odůvodnily výzvu k doložení předmětné listiny pochybnostmi o pravdivosti podkladů předložených spolu s žádostí o udělení řidičského oprávnění. Žalobce k tomuto namítal, že jediným důvodem však byla jeho státní příslušnost, neboť jiné konkrétní důvody správní orgány neuvedly. 5. Rovněž žalobce označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro obecnost odůvodnění, v němž byl uveden odkaz na rozsudek zdejšího soudu s odůvodněním, že se jedná de facto o precedentní rozhodnutí. K tomuto žalobce doplnil, že český právní řád není založen na precedenčním systému práva a správní orgány musí rozhodovat toliko v souladu se zákonem a judikatura soudů jim slouží pouze jako jakýsi návod. Konstatoval, že odkazy na rozsudky zdejšího soudu bez vztahu ke konkrétnímu případu nemohou nahradit zákonný požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Vyjádřil přesvědčení, že žalobce při podání žádosti o udělení řidičského oprávnění ani v následně probíhajícím řízení nedostál zákonným podmínkám a nepředložil k žádosti požadované podklady ve smyslu § 92 odst. 4 písm. d) a § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES, o řidičských průkazech, (dále jen „směrnice o řidičských průkazech“). Žalobce tedy v řízení nikterak nedoložil své obvyklé bydliště na území České republiky, a proto byla jeho žádost zamítnuta. Dále žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a judikaturu správních soudů v obdobných věcech. Upozornil, že žalobce během správního řízení nedoložil a ani nenavrhoval důkazy na doložení svého obvyklého bydliště, přičemž až nyní v řízení před soudem navrhuje výslech svědka. Tento výslech svědka žalovaný označil za irelevantní, neboť až prokázání obvyklého bydliště ve smyslu zákona o silničním provozu může vést k vyhovění podané žádosti, nikoliv pouhé prokázání pobytu na území České republiky. Ústní jednání soudu 7. Při jednání soudu konaném dne 29. 7. 2020 právní zástupkyně žalobce navrhla zrušení žalobou napadeného rozhodnutí v plném rozsahu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 8. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání s odkazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a obsah správního spisu zdůraznil, že považuje žalobou napadené rozhodnutí za souladné s právními předpisy, a proto navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Soud připomíná, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2