2 As 18/2010 — Nejvyšší správní soud

15 A 328/2017- 102 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 18 15 A 328/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Z. S., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M, advokátem, sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, sídlem Těšnov 17, 117 05 Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Rybářství Třeboň Hld., a. s., IČO: 46678191, sídlem Rybářská 801, 379 01 Třeboň, zastoupená JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 70/II, 377 01 Jindřichův Hradec, 2) M. Š., narozená „X“, bytem „X“, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2017, č. j. 52571/2017-MZE-15111, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2017, č. j. 52571/2017-MZE-15111, jímž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, (dále jen „krajský úřad“) ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2047/ZPZ/15/A-0.93.20, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2017, č. j. 2047/ZPZ/15/A-0.93.22, a dále bylo potvrzeno opravné usnesení ze dne 18. 8. 2017, č. j. 2047/ZPZ/15/A-0.93.22. Krajský úřad rozhodnutím č. j. 2047/ZPZ/15/A-0.93.20 změnil dle § 12 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“) povolení ze dne 21. 8. 2006, č. j. 1038/ZPZ/06/A-0.33.2, kterým bylo osobě zúčastněné na řízení 1) povoleno užívání povrchových vod v rybníku Lenešický Velký a rybnících jeho soustavy (Lenešický Velký, U Dvora, Pod Strání, Velký Plůdkový, Malý Plůdkový, Lenešický Malý, Nepodařený) pro chov ryb nebo drůbeže, popřípadě jiných živočichů za účelem podnikání tak, že byla prodloužena doba platnosti povolení na dobu deseti let. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud zrušil rozhodnutí krajského úřadu a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení Žaloba 2. Žalobce vzhledem ke skutečnosti, že vlastnictví hrází je předběžnou otázkou, o které nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout, namítal, že bylo nezbytné, aby rozhodnutí ohledně povolení k nakládání s vodami vodního díla soustavy Lenešických rybníků bylo učiněno až poté, co bude pravomocně soudem určeno, kdo je vlastníkem těchto hrází a vodních děl. Dále poukázal na to, že řízení o určení vlastnictví k hrázím a vodním dílům je vedeno u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 163/2017. 3. Zdůraznil, že z doposud ve spise založených dokumentů žádný nedokládá ani neprokazuje, že by osoba zúčastněná na řízení 1) byla vlastníkem hrází nebo vodního díla. Krajský úřad pouze paušálně uvedl, že o tom, že vlastníkem předmětných vodních děl je osoba zúčastněná na řízení 1), nemá pochybnosti, aniž by uvedl, z jakých dokladů nebo důkazů vycházel, proč řadu důkazů pominul a nezohlednil. Žalovaný dle žalobce pominul, že žalobce je nejen vlastníkem pozemků pod zátopou Lenešických rybníků, ale rovněž i hrází a všeho, co vodní dílo tvoří. Z uvedeného je dle žalobce zřejmé, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná, zmatečná a současně jsou projevem svévole správních orgánů. 4. Skutečnost, že krajský úřad, resp. žalovaný řízení nepřerušil, ale sám si chybně posoudil otázku vlastnictví vodního díla, ačkoli k tomu nebyl oprávněn, zakládá podstatnou vadu rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy a nesprávnost rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo. Žalovaný tedy nešetřil práva žalobce nabytá v dobré víře ani jeho oprávněné zájmy, neboť svým rozhodnutím protiprávně omezil výkon vlastnického práva žalobce. Žalovaný současně rozhodl nad rámec pravomoci, která mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a nad rámec, v jakém mu byla svěřena, když svévolně rozhodl o otázce vlastnictví hrází a vodního díla. Navíc žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 5. Žalobce měl rovněž ohledně smlouvy o prodeji části podniku Státní rybářství Benešov u Prahy středisko Mšec a středisko služeb Nižbor z 22. 3. 1999 za to, že lze s úspěchem dovozovat neplatnost této smlouvy, neboť nikdo nemůže převést věc, kterou nemá, navíc ustanovení smlouvy jsou naprosto neurčitá, když údajně převáděné „Rybníky“ označuje pouze názvem, obcí a katastrálním územím. Současně žalobce uvedl, že rybník (natož bez pozemků a hrází) nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu, když vlastníka pozemku tvořícího dno rybníka a hrází nelze vyloučit z „vlastnictví rybníka“; v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008. Žalobce měl dále za to, že stavebními úpravami, kterými došlo k drobnému navýšení hrází, nemohlo dojít ke vzniku hrází ani k založení vlastnictví k vodním dílům, která existovala na předmětných pozemcích v prakticky stejném rozsahu dávno před rokem 1964. Výše uvedené závěry o existenci vodního díla před rokem 1964 vyplývají zejména z technické dokumentace, ve které je u výtažníku Lenešice 1 uvedeno, že již „je toho času částečně v provozu“, že bude proveden násyp hráze o 90 cm a že výtažník Lenešice 2A a 2B je tvořen na výtopě velkého rybníka, že výtažník Lenešice 3 je vytvořen zatopením dříve zrušeného (vypuštěného) rybníka. Z rozhodnutí o povolení ke stavbě ze dne 6. 3. 1964 dle žalobce vyplývá, že nebylo budováno žádné nové vodní dílo, ale že výtažníky byly stavební úpravou na výtopě velkého rybníka v Lenešicích, kdy došlo pouze ke zřízení výtažníků na ploše stávajícího rybníka. Výslovně se pak v tomto povolení ke stavbě hovoří o úpravě pro využití rybniční plochy. Z dodatku z 8. 6. 1965 vyplývá, že tyto stavby nelze považovat za vodní dílo. Z povolení k trvalému provozu schválené vodohospodářské stavby ze dne 28. 8. 1965 plyne, že předvýtažníky slouží pro provoz rybníka v Lenešicích, který existoval dávno před stavebními úpravami. Dále žalobce konstatoval, že ani z titulního listu manipulačního a provozního řádu zmiňovaných vodních děl a inventarizačních karet na jednotlivá vodní díla rovněž nevyplývá nic, co by jakkoli osvědčovalo, natož prokazovalo vlastnické právo osoby zúčastněné na řízení 1) k vodním dílům soustavy Lenešických rybníků. 6. Zdůraznil, že stavební úpravou spočívající v navýšení hráze jejím násypem z původních 10,5 m na 11,40 m nemohla vzniknout samostatná stavba, a že tudíž pouze došlo k úpravám stávajícího rybníka v Lenešicích. Poukázal na mapový list č. 54 prvního (josefského) vojenského mapování, z něhož je zřejmé, že vodní dílo bylo na předmětných pozemcích již v 18. století. Skutečnost, že hráz existovala minimálně již v roce 1927 a patřila právním předchůdcům žalobce, je zjevná z pozemkové knihy, kde tato hráz je značena jako „cesta“ číslo 4134. Z výše uvedeného je tak zjevné, že jak hráze, tak i vodní dílo byly na předmětných pozemcích minimálně již v 18. století a hráz byla ve vlastnictví právních předchůdců žalobce. Osoba zúčastněná na řízení 1) se tedy nepodílela na vytvoření hrází (vodního díla), ale ani neprokázala, že by se jakkoli podílela na stavebních úpravách tehdy existujícího, resp. stávajícího vodního díla, kdy samotné stavební povolení bez dalšího toto neprokazuje. Bylo tak dle žalobce patrné, že osoba zúčastněná na řízení 1) ani jakýkoli její právní předchůdce hráze ani vodní dílo nevytvořil a není ani jinak jeho vlastníkem. Z výše uvedeného je zřejmé, že správními orgány byly vůči žalobci porušeny zásady správního řízení zejména podle § 2 odst. 2, 3 a 4, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a dále porušena práva žalobce podle § 3 správního řádu, což samo o sobě způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. 7. Uvedl, že dle usnesení krajského úřadu ze dne 29. 6. 2017 měl mít možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí po dobu 10 dnů ode dne doručení tohoto opatření, tedy do 24. 7. 2017. Přestože tedy krajský úřad stanovil žalobci lhůtu k vyjádření do 24. 7. 2017, rozhodnutí ve věci vydal již dne 19. 7. 2017, aniž by čekal, jakým způsobem se žalobce vyjádří. Žalovaný tímto zabránil žalobci uplatňovat jeho práva a oprávněné zájmy, jelikož svévolně rozhodl předtím, než uplynula žalobci lhůta k vyjádření. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 19. 7. 2017 obsahuje zmínku o podání žalobce ze dne 24. 7. 2017, se žalobce domníval, že rozhodnutí krajského úřadu bylo antedatováno, resp. že bylo vyhotoveno již dne 19. 7. 2017 a pak bylo jen dovětkem doplněno ohledně vyjádření žalobce. Obě tyto varianty jsou evidentně v rozporu se zákonem a jsou projevem svévole správního orgánu. Rozhodnutí správních orgánů jsou tudíž protiprávní, což podle žalobce zakládá podstatnou vadu rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy a n