5 Afs 35/2008 — Nejvyšší správní soud

15 Af 28/2017- 48 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 9 15 Af 28/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobce: L. T., narozen X, bytem X, zastoupen JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 638/35, 470 01 Česká Lípa, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 110/2017-900000-304.8, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své právní zástupkyně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 110/2017-900000-304.8, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil platební výměr Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 17. 9. 2015, č. j. 120619/2015-620000-31. Tímto platebním výměrem celní úřad podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o spotřebních daních“) za použití § 139, § 145 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) vyměřil žalobci z moci úřední ke dni 5. 1. 2015 spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období leden 2015 ve výši 353 671 Kč. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal nezákonnost závěru žalovaného, který jej podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních považoval za plátce daně. Nesouhlasil s tím, že na základě pověření ostatních spoluvlastníků přímo disponoval prostorem bytu č. 1 v budově na adrese X (dále jen „předmětná budova“). Podotkl, že je spolu s provozovatelem Potravin Q. T. V. a s T. T. K. C. podílovým spoluvlastníkem předmětné budovy, každý s podílem ideální 1/3. Zdůraznil, že od počátku popíral jakoukoli vědomost o těchto tabákových výrobcích, a dodal, že s nimi nijak nenakládal, ani je fakticky neovládal. Upozornil na to, že v rozhodném období neměl ve své dispozici zmíněné prostory bytu č. 1, neboť byly pronajaty. Žalobce připomněl, že původně bylo řízení zahájeno s provozovatelem prodejny s názvem Potraviny Q. T. V., jenž zpřístupnil prostory ke kontrole a sdělil, že nalezené výrobky patří nájemcům bytu č. 1, kteří do 5. 1. 2015 obývali prostory bytu č. 1. Žalobce připustil, že se dvěma osobami vietnamské národnosti domluvil ústně pronájem bytu č. 1 za účelem bydlení. Následně byl informován o tom, že vyměnili zámek u dveří, přičemž klíč předal provozovateli Potravin, který v prostoru skladuje prošlé zboží. 3. Žalobce zdůraznil, že v odvolacím řízení uplatňoval návrhy na doplnění dokazování a unesl důkazní břemeno, neboť ve správním řízení bylo prokázáno, že v období konce roku 2014 byl prostor bytu č. 1 obýván nájemci vietnamské národnosti. Nesouhlasil proto s hodnocením žalovaného, který jej shledal plátcem daně, aniž by dospěl k zákonnému a najisto postavenému závěru o skladovateli vybraných výrobků. Podle žalobce žalovaný nerespektoval zásadu materiální pravdy a opomněl zásadu in dubio pro libertate, podle níž nelze nejednoznačným ustanovením zákona přisuzovat význam nepříznivý pro daňový subjekt, jemuž plynou práva z Listiny základních práv a svobod. Žalobce namítal, že žalovaný neučinil potřebná zjištění k tomu, aby jej mohl považovat za osobu, která má kvalifikovaný vztah k vybraným výrobkům, tudíž žalobce nemůže být považován za plátce daně. Podotkl, že prokázání naplnění znaků skladování vybraných výrobků leží pouze na celních orgánech, a proto bylo povinností žalovaného zjistit plátce daně, skladovatele nebo osobu, které svědčí kvalifikovaný vztah k vybraným výrobkům. Žalovaný podle žalobce zaměňoval důkazní břemeno žalobce, který prokazuje svá tvrzení, za důkazní břemeno správce daně, jenž nese odpovědnost za správné vyměření daně a určení odpovědné osoby. Žalobce konstatoval, že byl označen za osobu, která fakticky ovládala vybrané výrobky, ačkoli to nebylo prokázáno. 4. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 69/2007 žalobce zdůraznil, že žalovaný neobjasnil zásadní otázku skladování. Skutečnost, že ho žalovaný označil za detentora, považoval za nespravedlivou a neslučitelnou se základními zásadami daňového řízení s tím, že napadené rozhodnutí je neobjektivní, nerovné a v rozporu se zásadami legality, legitimního očekávání a spravedlivého procesu. Žalobce trval na tom, že byl pouze jedním ze tří spoluvlastníků a že zmocnění k obstarávání záležitostí při správě předmětné budovy z něj nečiní skladovatele vybraných výrobků. Domníval se, že občanskoprávní zmocnění nemůže zakládat veřejnoprávní odpovědnost a detenci vybraných výrobků. Připomněl, že přístup do bytu č. 1 měli oba další spoluvlastníci, z nichž jeden je provozovatelem Potravin. Rozhodnutí, podle kterého má daňovou odpovědnost nést pouze jeden ze spoluvlastníků, ačkoli mu nebyl prokázán kvalifikovanější vztah než ostatním spoluvlastníkům, pokládal žalobce za nepřípustně nerovné a nespravedlivé. Žalovaný podle žalobce opomněl, že detentorem v době faktického nájmu, byť právně neplatného, byl pouze nájemce, který byt ovládal. Žalobce měl za to, že detenci nelze dovodit pouze z toho, že spoluvlastník držel náhradní klíče od předmětného bytu. Poukázal na výpověď svědka P. T. T., který potvrdil zneužívání svých dokladů ze strany neznámých osob, jimiž podle provedeného dokazování byli nájemci bytu č. 1. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že provedení svědeckých výpovědí nevedlo ke zjištění totožnosti nájemců a jejich vztahu k vybraným výrobkům, a proto daňová povinnost leží na žalobci. Domníval se, že k tomuto závěru by žalovaný mohl dospět jen tehdy, kdyby prokázal, že žalobce byl jedinou a nejbližší osobou k vybraným výrobkům a zároveň měl faktickou detenci předmětných prostor, resp. že s předmětnými tabákovými výrobky nakládal, vědomě disponoval nebo že by fakticky ovládal prostor bytu č. 1. To však žalovaný neučinil, a proto závěr o žalobcově odpovědnosti za spotřební daň nemůže obstát. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že pronájem bytu č. 1 nebyl v daňovém řízení prokázán ani po rozsáhlém dokazování, které žalovaný provedl na návrh žalobce. Zdůraznil, že žalobce si měl být při uzavření ústní smlouvy vědom toho, že podle § 2237 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) se k uzavření nájemní smlouvy vyžaduje písemná forma. Pokud přijal od spoluvlastníků plnou moc k zastupování ve všech právních vztazích spojených s předmětnou budovou, neuzavřením písemné nájemní smlouvy ohledně bytu č. 1 žalobce podle žalovaného jednal lehkovážně, a navíc tím zatížil daňové řízení důkazní nouzí na své straně, neboť sice tvrdil, že prostory byly pronajaty, ale nájem neprokázal. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 38/2016 a setrval na tom, že žalobce měl vůči svým spoluvlastníkům postupovat s péčí řádného hospodáře, tedy právní vztahy k předmětné budově upravovat obvyklou právní cestou. Žalovaný podotkl, že přijal všechny žalobcovy návrhy na doplnění dokazování směřující k případné identifikaci nájemců, neboť směřovaly k určení osoby, která mohla mít k tabákovým výrobkům kvalifikovanější právní vztah než žalobce. Tvrzený pronájem bytu č. 1 však podle žalovaného nebyl prokázán. 6. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 69/2007 žalovaný připomněl, že podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních za spotřební daň z tabákových výrobků společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na skladování nebo dopravě podílela, přičemž není nutné prokázat, že osoba, která výrobky skladuje, o skladování vybraných výrobků věděla a měla v úmyslu je uchovávat a zajišťovat před znehodnocením. Žalovaný podotkl, že pojem detence je nutno vykládat tak, že se jedná o stav faktického ovládání věci bez vůle mít věc pro sebe, čímž se liší od držby. Žalobce podle žalovaného naplnil všechny znaky detence ve vztahu k tabákovým výrobkům a je osobou odpovědnou za vyměřenou spotřební daň. Žalovaný upozornil na to, že z obrazového záznamu pořízeného při místním šetření plyne, že byt č. 1 sloužil jako skladovací prostor, nenacházely se v něm žádné viditelné osobní věci a žalobce měl do tohoto skladovacího prostoru (bytu č. 1) volný přístup, ačkoli tam chodil málo. Vedle toho byl žalobce zmocněn smluvně upravovat poměry k tomuto prostoru, což také činil. Jeho tvrzení, že byl pouze jedním ze spoluvlastníků a vyměření daně zakládá nepřípustnou nerovnost vůči němu, žalovaný striktně odmítl. Zdůraznil, že žalobce měl vůči ostatním spoluvlastníkům speciální postavení, neboť byl jimi zmocněn k zastupování v právních věcech týkajících se předmětné budovy.