9 Afs 128/2016 — Nejvyšší správní soud

15 Af 107/2017- 71 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 12 15 Af 107/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Martiny Vernerové a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: DPÚK a. s., IČO: 25497961, sídlem Rotavská 2656/2b, 155 00 Praha 5, zastoupena JUDr. Ivou Berkovou, advokátkou, sídlem Českobrodská 73, 251 62 Mukařov, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28279/2016/1203-9 a č. j. MF-28280/2016/1203-7, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28279/2016/1203-9, vedená pod sp. zn. 15 Af 107/2017, a žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28280/2016/1203-7, vedená pod sp. zn. 15 Af 108/2017, se spojují ke společnému projednání pod sp. zn. 15 Af 107/2017. II. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28279/2016/1203-9, a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28280/2016/1203-7, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 456 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě, vedenou pod sp. zn. 15 Af 107/2017, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28279/2016/1203-9, jímž byla prohlášena nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 28. 4. 2016, č. j. 2248/EK/2016, JID: 68489/2016/KUUK. Zmíněným rozhodnutím krajský úřad zamítl námitku žalobkyně proti úkonu správce daně při placení daní podanou podle § 159 a § 254 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. 2. Dále se žalobkyně žalobou podanou prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě, vedenou pod sp. zn. 15 Af 108/2017, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí ze dne 8. 6. 2017, č. j. MF-28280/2016/1203-7, jímž byla prohlášena nicotnost rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 2543/EK/2016, JID: 76002/2016/KUUK. Zmíněným rozhodnutím krajský úřad podle § 155 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „daňový řád“) zamítl žádost žalobkyně o poukázání vratitelného přeplatku. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. 3. Vzhledem k tomu, že obě žaloby obsahují shodnou právní argumentaci a směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, soud v souladu s § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) výrokem I. tohoto rozsudku obě žaloby spojil ke společnému projednání. Žaloby 4. V žalobách žalobkyně namítala, že napadenými rozhodnutími bylo nezákonně zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a jejích majetkových práv, neboť v důsledku jejich vydání nebyly věcně projednány její žádost a námitka proti postupu krajského úřadu ve věcech, v nichž je podle § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) považován za správce daně, a byl jí tak nezákonně upřen i nárok na zaplacení úroku ze správcem daně zaviněného přeplatku na platební povinnosti podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Namítala, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť žalovaný nesprávně posoudil otázku nepříslušnosti krajského úřadu k vydání rozhodnutí o podané žádosti (námitce) a otázku nicotnosti rozhodnutí o žádosti (námitce). K posouzení právní povahy platební povinnosti spočívající ve vyrovnání finančního břemene za uložený závazek veřejné služby žalovaný podle žalobkyně nesprávně aplikoval jak ustanovení daňového řádu, tak i zákona o správě daní a poplatků, který aplikoval subsidiárně. Na základě uvedeného nesprávného právního posouzení žalovaný dospěl k nesprávnému závěru o věcné nepříslušnosti krajského úřadu k vydání rozhodnutí o žádosti podle § 155 daňového řádu a rozhodnutí o námitce podle § 254 odst. 5 daňového řádu, jakož i k nesprávnému závěru o vnitřní rozpornosti těchto rozhodnutí. 5. Podle žalobkyně je pro posouzení příslušnosti k rozhodnutí o jakémkoli podání adresovaném správnímu orgánu určující jeho označení a skutečný obsah. V daném případě žalobkyně podala žádost podle § 155 daňového řádu a námitku proti postupu krajského úřadu v postavení správce daně podle § 254 odst. 5 daňového řádu, čemuž odpovídalo jak označení, tak obsah předmětných podání. Žádost podle § 155 daňového řádu podala u příslušného správce daně a námitku u správce daně, který napadený úkon provedl, krajský úřad proto měl žádost i námitku posoudit a rozhodnout o nich. Žalobkyně zdůraznila, že otázka právní povahy předmětné platební povinnosti, tj. zda jde o platební povinnost ve smyslu § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, je již otázkou věcného posouzení, na němž závisí meritorní řešení dané námitky, nikoli otázkou, jejíž řešení by mohlo mít vliv na posouzení věcné příslušnosti krajského úřadu k rozhodnutí. Na podporu svého tvrzení žalobkyně odkázala na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen „zvláštní senát“) sp. zn. Konf 32/2015 a sp. zn. Konf 5/2012. 6. Při posuzování právní povahy předmětné platební povinnosti navíc žalovaný podle žalobkyně aplikoval nesprávný právní předpis. Poukázala přitom na přechodné ustanovení § 264 odst. 10 daňového řádu, které se vztahuje rovněž na úroky ze zaviněného přeplatku na platební povinnosti podle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. K tomu odkázala na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 235/2014 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 15/2013. Žalobkyně poznamenala, že lhůta k vrácení přeplatku na platební povinnosti začala běžet 6. 10. 2010, tedy přede dnem nabytí účinnosti daňového řádu. Pro posouzení právní povahy platební povinnosti proto bylo nutné aplikovat zákon o správě daní a poplatků. Žalovaný sice v napadených rozhodnutích aplikoval i ustanovení tohoto zákona, nicméně i toto posouzení provedl nesprávně. Na podporu své argumentace o nutnosti rozlišovat mezi otázkami hmotněprávními a procesními ve vztahu k vyřešení otázky časové působnosti daňového řádu a zákona o správě daní a poplatků žalobkyně rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 152/2014. 7. Žalobkyně se neztotožnila ani s názorem žalovaného, že se v projednávané věci nejedná ani o platební povinnost v režimu dělené správy podle § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, a to z důvodu, že hmotněprávní charakter předmětné platební povinnosti spadá do vyrovnání finančního břemene za uložený závazek veřejné služby. Žalobkyně měla za to, že rozhodnutím krajského úřadu ze dne 31. 7. 2008, zn. 6624/DS/06/130747/08, vydaným v procesním režimu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jí byla uložena platební povinnost, která splňuje podmínky § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, tj. platební povinnost do územního rozpočtu Ústeckého kraje uložená rozhodnutím, které vydal orgán územního samosprávného celku. Podle žalobkyně měl proto krajský úřad postupovat při placení předmětné platební povinnosti podle příslušných částí zákona o správě daní a poplatků, když současně platilo, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, (tj. správní řád) ani nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, (dále jen „nařízení č. 1191/69“) nestanovily jinak. 8. K tomu žalobkyně doplnila, že argumentace žalovaného o tom, že hmotněprávní povaha platební povinnosti spočívá ve vrácení zálohy na vyrovnání finančního břemene, je pro posouzení věci irelevantní, neboť § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků hmotněprávní povahu platební povinnosti nijak neupravuje. Dané ustanovení vymezuje platební povinnosti pouze obecně, přičemž nevylučuje ani zálohy, ani jiné formy platebních povinností. Žalobkyně podotkla, že podle § 1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků jsou naopak zálohy na dani výslovně zahrnuty do legislativní zkratky „daň“, neexistuje tedy žádný důvod, aby z obecně stanovených platebních povinností podle § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků byly vyloučeny platební povinnosti ve formě záloh. Dodala, že vyloučení platební