7 As 281/2016 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 2/2020- 51 - text  11 16 Ad 2/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Daniely Menclové ve věci žalobce: J. K., narozen X, bytem X, zastoupen advokátem JUDr. Josefem Kopřivou, sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitel Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje, sídlem Horova 1340/10, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2020, č. j. HSUL-1222-8/KKŘ-2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného 30. 4. 2020, č. j. HSUL-1222-8/KKŘ-2020 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (dále jen „služební funkcionářka“) ze dne 31. 12. 2019, č. j. HSUL-4379/8/KKŘ-2019. Tímto rozhodnutím (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) služební funkcionářka na základě ust. § 90 odst. 1 ve spojení s ust. § 100 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), neuznala úraz žalobce (parciální ruptura LCM levého kolena), který žalobce (příslušník hasičského záchranného sboru České republiky) utrpěl dne 10. 8. 2019 ve 14.00 hodin při jízdě na kole na cyklostezce v Karlových Varech, služebním úrazem. Žalobce současně požadoval, aby bylo zrušeno i prvostupňové rozhodnutí, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí, obdobně jako prvostupňové rozhodnutí, trpí zásadními vadami, které způsobují jejich nicotnost. Z uvedeného důvodu se v žalobě nevyjadřoval k závěru žalovaného, na jehož základě nebyl úraz žalobce utrpěný na ozdravném pobytu uznán úrazem služebním. 3. Žalobce má totiž za to, že pokud napadená rozhodnutí vycházela z § 90 zákona o služebním poměru, pak jsou ve smyslu § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) právně vadná, neboť toto ustanovení nepředstavuje právní podklad pro vydání zmíněného rozhodnutí. Toto ustanovení totiž stanoví bezpečnostnímu sboru povinnost vyšetřit příčiny a okolnosti vzniku poškození zdraví nebo smrti příslušníka úrazem při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním anebo pro výkon služby za účasti příslušníka, jestliže to dovoluje jeho zdravotní stav, a neměnit bez vážných důvodů stav na místě úrazu do doby vyšetření příčin a okolností vzniku služebního úrazu. Není však určeno k poskytování náhrady škody za služební úraz, ale jedná se o ustanovení, které má předcházet služebním úrazům. Proto je také zařazeno v části šesté hlavě VII. zákona o služebním poměru pod nadpisem bezpečnost a ochrana zdraví při výkonu služby. O odpovědnosti bezpečnostního sboru měla služební funkcionářka, dle názoru žalobce, rozhodovat až ve vztahu ke konkrétnímu právu nebo povinnosti příslušníka (např. podle § 101 a dalších zákona o služebním poměru. 4. Žalobce je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodnuto o jeho právech či povinnostech tak, jak to předpokládá ust. § 170 zákona o služebním poměru, a obsáhlé úvahy žalovaného v napadeném rozhodnutí o tom, že rozhodnutí o (ne)existenci služebního úrazu je podstatné pro případné dílčí nároky, které zákon o služebním poměru spojuje se služebním úrazem, a pokud řízení o něm nic nebrání, neboť není ust. § 171 zákona o služebním poměru vyloučeno z řízení ve věcech služebního poměru, pak jej lze vydat, jsou nesprávné. O případných nárocích totiž musí být vedeno samostatné řízení ve věcech služebního poměru, v jehož rámci musí být zjištěn skutkový stav věci. A to, o čem z povahy věci nelze řízení vůbec vést, nemusí být (zákonným ustanovením) z řízení vyloučeno. 5. Žalobce dále namítal nesprávnost závěru žalovaného, že rozhodnutí o (ne)existenci služebního úrazu je rozhodnutím mezitímním. Poukázal na ust. § 148 správního řádu, který tento způsob rozhodnutí umožňuje pouze s přihlédnutím k povaze věci či účelnosti. Protože však mezitímní rozhodnutí o (ne)uznání úrazu úrazem služebním nesplňuje požadavky stanovené v § 181 odst. 1 zákona o služebním poměru, nelze takové rozhodnutí jako mezitímní vydat. 6. Vzhledem k tomu, že žalobce shledal nicotnost nejen v napadeném rozhodnutí, ale i rozhodnutí prvostupňovém, požadoval, aby byla zrušena obě rozhodnutí (prvostupňové i napadené), a aby mu byla přiznána náhrada nákladů. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí a shrnul dosavadní průběh správního řízení i tvrzení žalobce. Nesouhlasil s názorem žalobce, že ve věcech služebního poměru může být rozhodováno toliko o konkrétním právu nebo povinnosti, neboť rozhodnutí o (ne)uznání úrazu úrazem služebním je rozhodnutím deklaratorní povahy, ze kterého vyplývají určitá práva a povinnosti příslušníka a bezpečnostního sboru, byt' v něm nejsou explicitně vyjádřena, avšak konkrétně je stanoví zákon o služebním poměru. Pokud není splněna podmínka existence služebního úrazu, není nutné se dále zabývat ostatními podmínkami, které pro jednotlivé nároky stanoví zákon o služebním poměru. Není-li totiž splněna existence služebního úrazu, nemůže vzniknout odpovědnostní vztah, ze kterého by bezpečnostnímu sboru plynuly předmětné povinnosti a příslušníkovi předmětné nároky, a to ve vztahu k žádnému z nich, neboť není možné uzavřít, že pro jednotlivý nárok se o služební úraz jedná a pro jiný nikoli. 8. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že sice řízení o náhrady související se služebním úrazem a vyjmenované v ust. § 101 zákona o služebním poměru jsou zahajována na žádost příslušníka, nicméně bezpečnostnímu sboru vyvstávají i jiné povinnosti než je výše uvedená povinnost nahradit příslušníkovi škodu způsobenou služebním úrazem, pro jejichž splnění je zodpovězení otázky, zda se jedná o služební úraz či nikoli otázkou zásadní. Jedná se, mimo jiné, například o poskytování služebního příjmu ve zvláštních případech dle ustanovení § 124 dost. 5 písm. b) zákona o služebním poměru či případné krácení dovolené dle ustanovení § 67 zákona o služebním poměru. Podle žalovaného je nemyslitelné, aby do budoucna bylo v každém typu řízení ve věcech služebního poměru pro konkrétní dílčí nárok vždy rozhodováno o skutečnosti, zda se ve vztahu k tomuto nároku jedná o služební úraz či nikoli, natož aby byla připuštěna možnost, že se tyto výroky, byt' toliko v rovině teoretické, např. pro případ, že o takových nárocích bude rozhodováno do budoucna různými subjekty práva, budou lišit a jednou budou vyznívat ve prospěch příslušníka a jednou zase v jeho neprospěch. 9. Na podporu správnosti postupu správních orgánů žalovaný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2013, č. j. 52 Ad 13/2013-32, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného kraje Pardubického kraje, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitelky kanceláře Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ve věcech služebního poměru. V dané věci Krajský v Hradci Králové neshledal, že by rozhodnutí trpělo takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, kterou by se musel zabývat z úřední povinnosti, tudíž vycházel z toho, že rozhodnutí o (ne)uznání úrazu úrazem služebním je rozhodnutím zcela legitimním a zákonným. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 10. V replice na písemné vyjádření žalovaného k žalobě žalobce zpochybnil názor žalovaného, že rozhodnutí o (ne)existenci služebního úrazu je rozhodnutím deklaratorním. Má totiž za to, že deklaratorní rozhodnutí je druhem rozhodnutí správního orgánu, který pouze potvrzuje (deklaruje) již existující hmotná práva a povinnosti. Deklaratorním rozhodnutím ve věcech služebního poměru je například rozhodnutí služebního funkcionáře o výši zvláštního příplatku, který je stanoven vnitřním předpisem ředitele bezpečnostního sboru pevnou částkou pro jednotlivá služební místa. Teorie žalovaného o generálním rozhodnutí o neexistenci služebního úrazu je lichá. Pokud se totiž služební funkcionář domnívá, že se nejedná o příčinnou souvislost mezi úrazem a vznikem škody, musí tak učinit rozhodnutím o konkrétním nároku příslušníka s řádným odůvodněním o jaké důkazy toto tvrzení opírá. 11. Žalobce dále vyslovil nesouhlas s názorem žalovaného, že poskytnutí náhrad škody na zdraví je zákonem podmíněno žádostí příslušníka. Má totiž za to, že řízení o náhradě škody se zahajuje z podnětu služebního funkcionáře ve smyslu § 178 zákona o služebním poměru. Žádostí příslušníka jsou zákonem o služebním poměru podmíněna pouze některá řízení, například řízení o nároku na poskytnutí mateřské dovolené, o převedení na jiné služební místo. 12. Pokud žalovaný argumento