1 As 24/2013 — Nejvyšší správní soud

42 A 18/2017- 63 - text  15 42 A 18/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobkyně: C. A., narozena X, bytem X, zastoupena JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou, sídlem Slovenského národního povstání 2654/26, 434 01 Most, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2017, č. j. 1821/DS/2017, JID: 76006/2017/KUUK/MŠ, takto: I. Žaloba se zamítá. II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 42 A 18/2017-41, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své právní zástupkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 22. 5. 2017, č. j. 1821/DS/2017, JID: 76006/2017/KUUK/MŠ, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Žatec, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 3. 10. 2016, č. j. MUZA 20132/2016/ODSH/ME/087-11, jímž byla žalobkyně shledána vinnou z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustila tím, že dne 25. 7. 2016 v 11:08 hodin, řídila osobní motorové vozidlo BMW 520d, reg. zn. X, se kterým jela po silnici č. I/27, v uzavřené obci Velichov, okr. Louny, ve které je maximální dovolená rychlost 50 km/h, ve směru od Žatce na Most a policejní hlídkou dopravního inspektorátu Louny jí byla v 11:08:57 hodin naměřena rychlost 95 km/h. Tato skutečnost byla zjištěna silničním rychloměrem zn. RAMER 10C (s platným kalibračním protokolem o správné funkci přístroje do 5. 11. 2016), který ovládal proškolený příslušník Policie České republiky. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti bylo o 45 km/h, s přípustnou odchylkou stanovenou výrobcem radaru ± 3 km/h z naměřené rychlosti tedy žalobkyně překročila rychlost nejméně o 42 km/h. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 5 500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců s účinností od nabytí právní moci rozhodnutí a dále jí byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku. Současně se žalobkyně domáhala i zrušení výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně a přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že napadené rozhodnutí trpí formálními i obsahovými vadami, neboť žalovaný ignoroval nesprávně zjištěný skutkový stav správním orgánem I. stupně, překročil meze správního uvážení, rozhodl v rozporu s právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí a své rozhodnutí založil na skutkových závěrech, které jsou teoretické, spekulativní a bez opory v provedeném dokazování. Jelikož není dle žalobkyně zřejmé, jakými podklady se správní orgány řídily, označila jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí rovněž žalobkyně považovala za ryze formální, zaujaté a neobjektivní. Žalobkyně namítala, že nebyla dostatečně poučena o přípustnosti podpůrce v daném správním řízení. Žalovaný se sice podrobně k možnosti využití podpůrce vyjádřil, tím však pouze nahradil povinnost správního orgánu I. stupně. K oprávnění účastníka řízení vyjádřit se před vydáním rozhodnutí se žalovaný přímo nevyjádřil, když pouze polemizoval s možností správního orgánu vydat usnesení v tomto směru, přičemž zdůraznil fakultativnost takového postupu. Tuto procesní otázku však žalobkyně na mysli neměla, vypořádání této námitky žalovaným proto nebylo dostačující, a navíc bylo chybné. Názor žalovaného, že zmocněnec měl více než měsíc na podání důkazních návrhů je rovněž nesprávný. Při vyžádání odborného vyjádření je totiž potřeba znát konec lhůty k podání návrhů. 3. Žalobkyně dále namítala, že není zřejmé, z čeho žalovaný vycházel, když uvedl, že s žalobkyní nebylo sepsáno oznámení o přestupku na místě, ani z čeho čerpal informace o tom, že dopravní inspektorát Louny již více než dva roky na místě šetření nesepisuje oznámení o přestupku a podezřelý řidič je pouze poučen o tom, že přestupek bude postoupen správnímu orgánu. Žalobkyni bylo naopak po telefonickém dotazu na Policii České republiky Louny sděleno, že policisté vždy sepisují záznam o přestupku. K povinnosti policisty sepsat záznam o dopravním přestupku žalobkyně odkázala též na komentář v knize Dopravní právo nakladatelství C. H. BECK r. 2016. Žalobkyně zdůraznila, že nutnost vyplnění oznámení o přestupku neplyne pouze z komentářů či interních aktů řízení, ale má své opodstatnění. Záznam o přestupku vymezuje osobu, která se přestupku dopustila, vozidlo, se kterým byl přestupek spáchán a jednání, charakterizované právní normou, ke kterému došlo, to vše proto, aby nedošlo k záměně. Příkladem je projednávaný případ, kde k písemnému vyjádření došlo, ačkoliv žalovaný má nesprávně za to, že záznam sepsán nebyl. Důležitost záznamu o přestupku spočívá též v tom, že se jedná o prvotní záznam o skutku, o kterém se ve správním řízení následně rozhodne, zda šlo o přestupek či nikoliv. K tomu žalobkyně podotkla, že policisté zde zprvu vystupují jako správní orgán při výkonu veřejné moci a mimo jiné zajišťují i oznámení o přestupku jako listinný důkaz. Následné správní řízení je založeno na principu inkvizičním, postavení zasahujícího policisty je však omezeno tím, že jde v materiálním smyslu o žalobce, který je však v daném případě současně i svědkem. Žaloba v tomto smyslu je tak podána oznámením o přestupku a prvotním opatřením na místě zásahu, kdy policista jako orgán veřejné moci shledá, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty přestupku. Je proto nepřípustné vycházet pouze z tvrzení policistů, ale je nutné tato tvrzení hodnotit v kontextu policisty učiněné výpovědi při výslechu. 4. Dále žalobkyně brojila proti podobě ověřovacího listu Autorizovaného metrologického střediska č. 172/15 k rychloměru, kterým ji bylo v inkriminované době naměřeno překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Uvedla, že v ověřovacím listu musí být uvedena i registrační značka vozidla, do kterého je přístroj zabudován, jelikož se ověřuje jako součást konkrétního vozidla. Kdyby tedy byl zabudován do jiného vozidla, ověření by nebylo platné. Z ověřovacího listu dle žalobkyně vyplývá, že montáž vozidla byla provedena ve vozidle Škoda Octavia, u něhož v době ověření nebyla známa jeho registrační značka. Tomu odpovídá informace z policejního spisu, že žalobkyně byla změřena nedefinovatelným vozidlem, když v záznamu o přestupku je pouze uvedeno výrobní číslo rychloměru. Žalobkyně upozornila, že policie je povinna do spisu založit sdělení, že při změření přestupce se jednalo o vozidlo Policie České republiky, a to uvedením jeho tovární a registrační značky, tyto údaje pak musí odpovídat údajům v ověřovacím listě. Pokud by tak policie postupovala, bylo by možné vyloučit, že došlo ke změně místa používání rychloměru ve smyslu § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měření i montáž rychloměru po dobu ověření ve stejném konkrétním vozidle (dále jen „vyhláška č. 262/2000 Sb.). Kromě toho musí existovat smlouva o provádění služeb. Žalovaný se však k těmto skutečnostem odmítl vyjádřit a odkázal žalobkyni na Ministerstvo dopravy a společnost RAMET a. s. Nevypořádal se ani s odkazem žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 7 As 74/2010, z něhož vyplývá, že měření rychlosti rychloměrem, který je ve vlastnictví jiného subjektu než Policie České republiky, je nepřípustné. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s názorem žalovaného, že ověřovací list rychloměru nemusí být ověřen, protože není veřejnou listinou. Na podporu svého tvrzení, že ověřovací list je veřejnou listinou odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 1 As 101/2016. 5. Žalobkyně rovněž poukázala na důležitost návodu k obsluze rychloměru a certifikátu obsluhy rychloměrů coby podkladů k ovládání rychloměru. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 As 29/2011, přičemž podotkla, že na ověřovacím listě k předmětnému rychloměru je zvýrazněn závěr, že rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze. Z citovaného rozsudku přitom plyne, že je mnohem důležitější, aby byla osoba obsluhující rychloměr obeznámena s přílohou k návodu k obsluze rychloměru, když osvědčení obsluhy rychloměru není jeho obligatorní přílohou. Vlastní postup při měření rychloměrem sice není legislativně upraven, to ale neznamená, že policista nemusí respektovat návod k obsluze. Žalobkyni neby