4 As 241/2014 — Nejvyšší správní soud

141 A 7/2023- 88 - text  29 141 A 7/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobce: město Terezín, IČO: 00264474, sídlem náměstí ČSA 179, 411 55 Terezín, zastoupeno Mgr. Petrem Muchou, advokátem, sídlem Štěpánská 540/7, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Český báňský úřad, sídlem Kozí 748/4, 110 00 Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Gravel, spol. s r. o., IČO: 62244710, sídlem Nučničky 7, 412 01 Nučničky, 2) CETIN a. s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/9, 190 00 Praha 9, 3) České štěrkopísky spol. s r. o., IČO: 27584534, sídlem Cukrovarská 34, 190 00 Praha 9, zastoupena Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, sídlem Jandova 208/8, 190 00 Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2022, č. j. SBS 56900/2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Českého báňského úřadu ze dne 21. 12. 2022, č. j. SBS 56900/2022, jímž bylo v řízení o odvolání žalobce v převážné části potvrzeno (a ve zbylé části změněno) rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého (dále jen „obvodní báňský úřad“) ze dne 5. 11. 2019, č. j. SBS 01890/2018/OBÚ-04/13, kterým byl společnosti Gravel, spol. s r. o., stanoven dobývací prostor Počaply u Terezína I (dále obvykle jen „DP Počaply u Terezína I“) k dobývání výhradního ložiska štěrkopísku Travčice č. 514325087 (ev. č. 3001900 Travčice – Počaply) o plošném rozsahu 52,0398 ha ve tvaru nepravidelného uzavřeného osmnáctiúhelníku. Změna provedená napadeným rozhodnutím spočívala v tom, že žalovaný upravil text podmínek č. 4, 6 a 9 uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí a zrušil bez náhrady podmínku č. 16. Současně bylo doplněno odůvodnění rozhodnutí obvodního báňského úřadu o odstavec upozorňující na několik vyjádření a závazných stanovisek dotčených orgánů, která byla učiněna až v průběhu odvolacího řízení a stala se podkladem pro výše popsanou změnu několika podmínek uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobce uvedl v žalobě, že považuje za nezákonné a nesprávné potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování – Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, (dále obvykle jen „krajský úřad“) ze dne 12. 8. 2022, č. j. KUUK/115402/2022, (dále obvykle jen „potvrzující stanovisko“), kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko Městského úřadu Litoměřice, odboru územního rozvoje – úřad územního plánování, ze dne 5. 8. 2019, č. j. MULTM/0051821/1/ROZ/IPe. Prvostupňovým závazným stanoviskem Městský úřad Litoměřice rozhodl, že záměr Stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I je přípustný, což krajský úřad potvrzujícím stanoviskem aproboval, ačkoli předtím vydal dne 6. 11. 2020 pod č. j. KUUK/078479/2020 obsahově opačné závazné stanovisko, kterým bylo změněno zmiňované prvostupňové závazné stanovisko Městského úřadu Litoměřice tak, že záměr z pohledu orgánu územního plánování není přípustný. Žalobce v této souvislosti upozornil na chronologický vývoj řízení, kdy s ohledem na předchozí negativní měnící závazné stanovisko krajského úřadu rozhodl žalovaný o zamítnutí žádosti společnosti Gravel, spol. s r. o., o stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I, avšak zmíněná společnost podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, která byla shledána důvodnou a rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti bylo zrušeno. Věc byla řešena zdejším soudem pod sp. zn. 16 A 26/2021, přičemž hlavním důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného byla dle žalobce soudem zjištěná nepřezkoumatelnost výše zmíněného měnícího závazného stanoviska krajského úřadu ze dne 6. 11. 2020. Následná kasační stížnost žalobce proti uvedenému rozsudku byla zamítnuta. 3. Žalobce konstatoval, že krajský úřad v důsledku soudem shledané nepřezkoumatelnosti svého dřívějšího závazného stanoviska musel posuzovat věc znovu, přičemž však v následném potvrzujícím stanovisku mylně vycházel z toho, že mu ze strany krajského soudu a Nejvyššího správního soudu byl udělen závazný právní názor, jak má ve věci rozhodnout, a to tak, že záměr je přípustný, ačkoli soudy žádný takový závazný právní názor nevyslovily. Žalobce upozornil na stranu 2 potvrzujícího stanoviska krajského úřadu, kde tento konstatoval, že je vázán právními názory krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, a ačkoli se s nimi neztotožňuje, bude je respektovat. Na straně 3 stanoviska pak krajský úřad konstatoval, že provedl hodnocení přípustnosti záměru podle právního názoru správních soudů. Výrok potvrzujícího stanoviska krajského úřadu a jeho odůvodnění tedy dle žalobce nevyjadřuje v některých částech, a to v částech podstatných pro posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací, skutečnou vůli a skutečné stanovisko krajského úřadu, kdy krajský úřad se s jeho obsahem výslovně neztotožňuje, a své stanovisko chybně přizpůsobuje domnělému závaznému právnímu názoru obou soudů, k čemuž ale nebyl vždy důvod. Z tohoto pohledu považuje žalobce potvrzující stanovisko krajského úřadu za nezákonné, neboť nedůvodně nevyjadřuje vůli jeho tvůrce, a nejspíše i za nepřezkoumatelné, protože krajský úřad své závěry, se kterými se neztotožňuje, odůvodňuje tím, že mu přijetí takových závěrů bylo uloženo v souladu s § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) rozsudky obou správních soudů, přičemž ve skutečnosti již krajský úřad soulad záměru s územně plánovací dokumentací a právní úpravou neposuzoval. 4. Žalobce poukázal na konstatování krajského úřadu v potvrzujícím stanovisku, že záměr není rozporný s územním plánem města Terezín a s územním plánem obce Travčice, neboť ani jeden z těchto územních plánů výslovně nevylučuje stanovení dobývacího prostoru na dotčených pozemcích, přičemž zároveň krajský úřad uvedl, že zastává opačný názor. Žalobce se neztotožňuje s obsahem stanoviska (soulad záměru s územními plány) a má za to, že dobývací prostor lze stanovit pouze v rámci plochy těžby nerostů vymezené v územně plánovací dokumentaci, případně v rámci plochy, u níž by byla v územně plánovací dokumentaci těžba nerostů přípustným či podmíněně přípustným využitím. 5. Krajský úřad dle žalobce dále v potvrzujícím stanovisku uvedl, že záměr má být tzv. jiným opatřením podle § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a je tudíž přípustné jeho umístění v nezastavěném území v plochách, ve kterých to územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje. Žalobce se s tímto závěrem neztotožňuje, když dle jeho názoru stanovení dobývacího prostoru není stavbou ani zařízením, ale ani tzv. jiným opatřením. Jiným opatřením by dle žalobce měl být záměr obdobný stavbě či zařízení, tj. nějaký hmotný výsledek činnosti, nikoli stanovení dobývacího prostoru, které je svým způsobem územním rozhodnutím o využití území. V tomto směru tedy žalobce považuje potvrzující stanovisko krajského úřadu za nesprávné a nezákonné. Žalobce dále považuje potvrzující stanovisko krajského úřadu v tomto bodě za nepřezkoumatelné, neboť krajský úřad opakovaně argumentuje tak, že stanovení dobývacího prostoru není tzv. jiným opatřením, a to i s odkazem na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, ve výsledku ale stanovení dobývacího prostoru za tzv. jiné opatření bez bližšího odůvodnění prohlásí, a to dle svého přesvědčení „pod tíhou“ rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu. 6. Krajský úřad dle žalobce v potvrzujícím stanovisku dále uvedl, že záměr má být v souladu s dokumentem – Politika územního rozvoje České republiky, ve znění účinném od 1. 9. 2021 (dále obvykle jen „PÚR“), což odůvodnil tak, že pokud lze dobývací prostor stanovit, ledaže to územní plán v dané ploše výslovně zakazuje, pak nemají být ani prověřovány republikové priority z PÚR pro dotčené území. Dále krajský úřad uvedl, že záměr nelze odpovědně z hlediska PÚR posoudit, neboť tento dokument je primárně určen pro pořizování územně plánovací dokumentace a pro její změny. Žalobce má za to, že s ohledem na zmiňovaná vyjádření krajského úřadu nebylo ze strany krajského úřadu vůbec či zcela nedostatečně provedeno posouzení záměru z hlediska jeho souladu s PÚR, což ve svém důsledku vede k nezákonnosti potvrzujícího stanoviska, neboť jím nebyl záměr posouzen ze všech aspektů. Dále se žalobce neztotožňuje s tím, že PÚR je primárně určena pro pořizování územně plánovací dokumentace a pro její změny, a nelze tedy z ní vycházet při posuzování konkrétního záměru, když naopak v rámci posuzování záměru orgánem územního plánování by vždy měl být záměr komplexně posouzen, a