9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

15 A 1/2022- 37 - text  9 15 A 1/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: LB MINERALS, s.r.o., IČO: 27994929, sídlem Tovární 431, 330 12 Horní Bříza, proti žalovanému: Český báňský úřad, sídlem Kozí 748/4, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 11. 2021, č. j. SBS 15617/2020/ČBÚ-21/5 a č. j. SBS 15618/2020/ČBÚ-21/5, takto: I. Rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 9. 11. 2021, č. j. SBS 15617/2020/ČBÚ-21/5 a č. j. SBS 15618/2020/ČBÚ-21/5, se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2021, č. j. SBS 15617/2020/ČBÚ-21/5 a č. j. SBS 15618/2020/ČBÚ-21/5, kterými byla zamítnuta její odvolání a byla potvrzena usnesení Obvodního báňského úřadu pro území Ústeckého kraje (dále jen „obvodní báňský úřad“) ze dne 19. 11. 2019, č. j. SBS 39466/2019/OBÚ-04/1 a č. j. SBS 39463/2019/OBÚ-04/1. Usnesením č. j. SBS 39466/2019/OBÚ-04/1 obvodní báňský úřad zamítl návrh žalobkyně na stanovení dobývacího prostoru Nezabylice I na výhradním ložisku keramických nežáruvzdorných jílů Nezabylice - Všehrdy (B3262100) a usnesením č. j. SBS 39463/2019/OBÚ-04/1 zamítl návrh žalobkyně na stanovení dobývacího prostoru Nezabylice na výhradním ložisku keramických nežáruvzdorných jílů Nezabylice - Všehrdy (B3262100). Žalobkyně se současně domáhala zrušení obou prvostupňových rozhodnutí, zrušení závazného stanoviska Magistrátu města Chomutova, odboru rozvoje a investic, úseku územního plánování (dále jen „magistrát“), ze dne 10. 4. 2019, č. j. MMCH/34508/2019/ÚÚP/Gu (dále jen „nesouhlasné stanovisko“). Žaloba 2. Žalobkyně uvedla, že obě napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná, neboť byla vydána na podkladě nezákonného nesouhlasného stanoviska magistrátu. Nezákonnost nesouhlasného stanoviska spatřovala žalobkyně v nesprávném právním posouzení. Dle žalobkyně je nesouhlasné stanovisko rovněž nepřezkoumatelné, a to pro nedostatečné a vnitřně rozporné odůvodnění. Namítala, že závěr nesouhlasného stanoviska ohledně nepřípustnosti záměru z hlediska souladu s politikou územního rozvoje je rozporný s jeho odůvodněním, neboť je v něm uvedeno, že politika územního rozvoje záměr v dotčeném území neřeší a věcí jí řešených se nedotýká. 3. Za nedostatečné považovala žalobkyně posouzení záměru se Zásadami územního rozvoje Ústeckého kraje (dále jen „zásady“), neboť se magistrát vůbec nezabýval otázkou přijatelné meze únosnosti zatížení krajiny, jež je stanovena v prioritě č. 10 zásad, avšak shledal, že záměr je s touto prioritou v rozporu. Žalobkyně podotkla, že předpokládané vlivy dobývání na okolí byly řešeny v rámci posuzování záměru podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Výsledkem posouzení bylo souhlasné stanovisko EIA, dle kterého je rozsah vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví z hlediska únosnosti prostředí přijatelný a předpokládané vlivy budou lokální a nevýznamné. Připomněla, že procesu posuzování se účastnil i magistrát, který nevznesl žádné připomínky a současně vydal souhlasné závazné stanovisko se zásahem do krajinného rázu. Žalobkyně tedy měla za to, že nelze dovodit rozpor záměru s prioritou č. 10 zásad. Dále uvedla, že záměr není v rozporu ani s prioritou č. 14 zásad, přičemž bližší zdůvodnění údajného rozporu není v nesouhlasném stanovisku uvedeno. V této souvislosti sdělila, že záměr by navržen tak, aby byla co nejméně narušena organizace zemědělského půdního fondu, neboť po skončení sanace a rekultivace bude většina pozemků do zemědělského půdního fondu vrácena. Rovněž dle stanoviska EIA bude vliv na půdu po ukončení záměru a hornické činnosti málo významný. K tomuto žalobkyně odkázala na souhlasy Ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 12. 4. 2019, č. j. MZP/2019/530/369, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 24. 7. 2019, č. j. KUUK/100972/2019/ZPZ. Konstatovala, že oba dobývací prostory leží uvnitř chráněného ložiskového území Nezabylice stanoveného rozhodnutím ministerstva a byly navrženy v souladu s předchozími souhlasy ministerstva, přičemž respektují zájmy hospodárného dobývání ucelené části výhradního ložiska Nezabylice i zájmy právnických a fyzických osob. 4. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem magistrátu, že záměr není v souladu s územním plánem Nezabylice, neboť sám územní plán s tímto záměrem počítá, když koordinační výkres obsahuje zákres chráněného ložiskového území i dobývacích prostorů v jeho rámci. Rovněž v textové části je mezi plochami přípustnými pro dobývaní ložisek nerostů a ploch pro jejich technické zajištění zařazeno i chráněné ložiskové území Nezabylice. Taktéž nesouhlasila s posouzením magistrátu, dle kterého změna využití území stanovením dobývacích prostorů nesouvisí s daným funkčním využitím, pro které jsou předmětné pozemky územním plánem určeny, a dále že § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), na daný záměr nelze aplikovat, neboť umožňuje v nezastavěném území v souladu s jeho charakterem umisťovat pouze stavby, zařízení a jiná opatření i pro těžbu nerostů, avšak ne změnu využití území. V této souvislosti žalobkyně poukázala na znění § 18 odst. 5 stavebního zákona, účinného v době vydání nesouhlasného stanoviska, dle kterého v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení a jiná opatření pro těžbu nerostů, a to v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. Dle žalobkyně dotčený územní plán umístění těchto staveb, zařízení a jiných opatření výslovně nevylučuje. 5. Žalobkyně namítala, že magistrát nedostatečně posoudil, zda stanovení dobývacích prostorů v lokalitě, která se podle územního plánu nachází v chráněném ložiskovém území, nenaplňuje požadavky § 18 odst. 5 stavebního zákona a neumožňuje v souladu s charakterem tohoto území umístění opatření i při zdánlivém rozporu s územním plánem. Podotkla, že zákon blíže nespecifikuje, co se rozumí charakterem nezastavěného území. K tomuto dále odkázala na stanovisko EIA a na souhlasné závazné stanovisko magistrátu se zásahem do krajinného rázu. Připomněla, že i nedaleký přírodní krajinný prvek „deprese u Topolu“ vznikl v důsledku předchozí těžební činnosti a svým charakterem se blíží uvažovaným mokřinám, které mají vzniknout po sanaci a rekultivaci dobývacích prostorů. 6. Rozpor závazné části nesouhlasného stanoviska magistrátu s jeho odůvodněním spatřovala žalobkyně rovněž ve skutečnosti, že v závazné části je uvedeno, že záměr je nepřípustný i z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. V rámci jeho odůvodnění však magistrát zároveň uvedl, že není kompetentní k posouzení záměru z hlediska uplatňovaných cílů uvedených v § 18 odst. 1 a 2 stavebního zákona s tím, že je nutná změna územního plánu a její posouzení autorizovanými osobami. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že z hlediska posuzování koordinace veřejného zájmu se v předmětném případě nejedná o posuzování veřejného a soukromého zájmu, ale o posuzování různých veřejných zájmů, jelikož nežáruvzdorné keramické jíly jsou tzv. vyhrazeným nerostem, jehož veškerá ložiska náleží státu, a jeho následnou těžbu je tedy nutno považovat za veřejný zájem. Posouzením záměru z hlediska veřejného zájmu na ochraně a využití nerostného bohatství se však magistrát vůbec nezabýval a při posuzování vlivů záměru na životní prostředí nevzal v úvahu stanovisko EIA, které mu již bylo známo. 7. Žalobkyně dále namítala, že nesouhlasné stanovisko magistrátu je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje náležitosti stanovené pro odůvodnění rozhodnutí. Dle žalobkyně je nesouhlasné stanovisko rovněž nezákonné, jelikož obsahuje nesprávné právní posouzení, v důsledku čehož je věcně nesprávné. Vzhledem k tomu, že obě napadená rozhodnutí i obě rozhodnutí obvodního báňského úřadu byla vydána na podkladě nesouhlasného stanoviska, jsou i tato rozhodnutí nesprávná a nezákonná. Žalobkyně proto navrhla, aby soud rovněž zrušil nesouhlasné stanovisko i potvrzující stanoviska Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 7. 2021, č. j. KUUK/099606/2020, a ze dne 24. 8. 2021 č. j. KUUK/145086/2020. V potvrzujících stanoviscích krajský úřad konstatoval, že v prostoru záměru není vymezena plocha pro těžbu nerostů a ani vymezené funkční využití ploch neobsahuje jako přípustné či podmíněně přípustné využití pro těžbu nerostů, a proto dospěl k závěru, že záměr není v souladu s územním plánem. S tímto žalobkyně nesouhlasila, neboť samotný územní plán se záměrem počítá, jelikož zákres hranic dobývacího prostoru již obsahuje a v textové části me