6 As 196/2015 — Nejvyšší správní soud

15 A 19/2019- 74 - text  17 15 A 19/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobců: a) P. K., narozený X, bytem X, b) Bc. A. K., narozená X, bytem X, společně zastoupeni Mgr. Janem Blažkem, advokátem, sídlem Riegrova 223/20, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2018, č. j. 324/UPS/2018-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 10. 12. 2018, č. j. 324/UPS/2018-3, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a) a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most (dále jen „stavební úřad“) ze dne 28. 2. 2018, č. j. MmM/023877/2018/OSÚ/KŠ, kterým byla dle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuta žádost žalobce a) o dodatečné povolení stavby „Společenská místnost u rodinného domu čp. XA v obci X, část X“ na parcele č. XB v k. ú. X (dále jen „stavba“). Žalobci se současně domáhali toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jim náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobci v podané žalobě předně zrekapitulovali dosavadní průběh věci. Upozornili přitom na fakt, že v době mezi vydáním prvostupňového a napadeného rozhodnutí došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. č. XB v k. ú. X ze žalobce a) na žalobkyni b). Žalovaný pak tuto změnu vlastnictví, a tedy i změnu účastníků správního řízení, dle žalobců nezaznamenal, přičemž tak se žalobkyní b) nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem řízení. Žalobci dále zmínili, že žalobce a) je ve věci aktivně legitimován z důvodu, že byl na svých právech zkrácen přímo napadeným rozhodnutím a žalobkyně b) z důvodu, že je tato vlastníkem dotčeného pozemku, a proto měla být dle jejího názoru též adresátem napadeného rozhodnutí. 3. Následně tedy žalobci namítli, že napadené rozhodnutí mělo být správně adresováno žalobkyni b), neboť bylo povinností správních orgánů kontrolovat, zda nenastala nějaká okolnost, která by mohla mít za následek změnu v okruhu účastníků. K tomu žalobci poukázali na dikci § 109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Žalovaný tedy dle žalobců v projednávaném případě pochybil, když nesplnil svoji povinnost sledovat, zda nedošlo ke změnám v okruhu účastníků řízení, a v důsledku toho vydal rozhodnutí, které je nezákonné. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno vůči adresátu, který v době jeho vydání nebyl účastníkem řízení ve smyslu § 109 stavebního zákona. 4. Dále žalobci odkázali na § 68 odst. 3 správního řádu, přičemž namítli, že se stavební úřad v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí omezil pouze na konstatování, že je předmětná stavba v rozporu s územním plánem obce Bečov. Stavební úřad se tedy v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval podmínkami pro dodatečné povolení stavby, a stejně tak se nezabýval ani důkazy navrženými žalobcem a). Žalobcům tudíž není vůbec zřejmé, na základě jakých podkladů stavební úřad rozhodoval a jakými úvahami se ubíral při jejich hodnocení. Podle žalobců měl stavební úřad minimálně uvést, s jakým konkrétním územním plánem měla být předmětná stavba v rozporu, resp. s jakou jeho konkrétní částí, a to například odkazem na příslušnou (textovou a obrazovou) část územního plánu. Stavební úřad však nic takového neučinil a namísto toho se omezil na prosté konstatování, že se dotčená stavba nachází na pozemku, který je dle územního plánu určen jako doprovodná zeleň, na němž jsou dovoleny pouze skupinky stromů a keřů. Stavební úřad tak ve věci vůbec neposoudil žádost o dodatečné povolení stavby z hlediska existence zákonných překážek ve smyslu § 129 odst. 3 písm. a) až c) stavebního zákona. Žalovaný jako odvolací orgán poté žádný z výše uvedených deficitů odůvodnění prvostupňového rozhodnutí neodstranil, což má dle žalobců za následek nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí. 5. Žalobci též zmínili, že žalobce a) již v rámci správního řízení namítal, že Územní plán obce Bečov, s nímž by neměla být předmětná stavba v souladu, je sám v rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, a to konkrétně s Aktualizací č. 1 Politiky územního rozvoje ČR a dále se Zásadami územního rozvoje Ústeckého kraje. Tato skutečnost dle žalobce a) vyplývá ze Zprávy o uplatňování Územního plánu Bečov z listopadu 2016 (pořizovatele Magistrátu města Most), v rámci které byl stanoven požadavek na vyhotovení nového Územního plánu obce Bečov z důvodu zajištění jeho souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací. V souvislosti s návrhem nového územního plánu má poté dojít k aktualizaci vymezení zastavěného území, přičemž budou prověřeny také požadavky jednotlivých občanů na změny zařazení pozemků do příslušné kategorie (mj. parc. č. XB v k. ú. X do plochy „smíšená funkce - bydlení, služby, občanská vybavenost“). Touto skutečností se však žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vůbec nezabýval, resp. se nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce a). 6. Žalobci současně namítli, že žalovaný vydal v jiné, avšak ve skutkově naprosto totožné věci, odlišné rozhodnutí, čímž porušil zásadu legitimního očekávání. Konkrétně se jednalo o rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č. j. 321/UPS/2018-3. Sám žalovaný tedy v odkazovaném případě dospěl k závěru, že i takovéto rozhodnutí je třeba řádně odůvodnit a v žádném případě se není možné omezit pouze na stručné konstatování, že žádosti nelze vyhovět. Žalovaný tak dle žalobců porušil zásadu legitimního očekávání vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu. 7. Správní orgány pak dle žalobců v řešeném případě porušily zásadu legality, neboť porušily nejméně § 129 stavebního zákona a § 68 správního řádu. Nedbaly však ani na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, čímž porušily § 2 odst. 4 správního řádu, když zamítnutím žádosti o dodatečné povolení stavby v místech, kde nedochází k jakémukoliv narušení životního prostředí, k naplnění veřejného zájmu dojít nemohlo, což platí tím spíše, je-li územně plánovací dokumentace obce Bečov v rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací. Dále pak správní orgány porušily zásadu vyjádřenou v § 6 odst. 2 správního řádu, podle které postupují tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, avšak vůči žalobci a) postupovaly represivně. Stejně tak byl porušen princip plynoucí z § 8 odst. 1 správního řádu, neboť je ve věci zřejmý nesoulad mezi postupem směřujícím k přijetí nového územního plánu a jednáním správních orgánů. Tyto námitky přitom žalobce a) uplatnil již v podaném odvolání, nicméně žalovaný se jimi nijak nezabýval. 8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak žalobci závěrem konstatovali, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se stavebním zákonem a správním řádem, jakož i v rozporu se základními zásadami správního řízení, přičemž takový postup v konečném důsledku neoprávněně zasahuje do jejich ústavně zaručených práv, zejména práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň zmínili, že prokázali splnění veškerých podmínek pro dodatečné povolení stavby, a že tak není dán některý z důvodů k zamítnutí stavby dle § 129 odst. 3 písm. a) až c) stavebního zákona. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zrekapituloval přitom, že v projednávaném případě bylo k žádosti žalobce a) zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby dne 4. 4. 2016. Žalobce a) byl tedy žadatelem o legalizaci stavby, přičemž v daném řízení od počátku vystupoval jako její vlastník a stavebník. Rozhodnutí správních orgánů se proto nemohlo vztahovat na nikoho jiného. Ani skutečnost, že se v době mezi vydáním prvostupňového a napadeného rozhodnutí stala vlastníkem pozemku parc. č. XB v k. ú. X žalobkyně b), tak dle žalovaného nic nemění na faktu, že stavebníkem a vlastníkem stavby, proti kterému mohlo jedině rozhodnutí správních orgánů ve věci směřovat, byl žalobce a). 8. Žalobcem a) podaná žádost o dodatečné povolení předmětné stavby byla stavebním úřadem zamítnuta podle § 51 odst. 3 správního řádu, jelikož byla zjištěna skutečnost znemožňující podané žádosti vyhovět. Tím byl nesoulad stavby s Územním plánem obce Bečov, v důsledku čehož nebyl vymezen okruh účastníků řízení o dodatečném povolení stavby, resp. nebylo nutné ho stanovovat, přičemž byla daná žádost bez dalšího zamítnuta. Žalobkyně b) jako vlastník pozemku dotčeného předmětnou stavbou by dle žalovaného byla účastníkem řízení, pokud by stavební úřad žádost projednával. V důsledku zjištěného rozporu stavby s územním plánem se však staveb