10 As 84/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 9/2023- 49 - text  21 15 A 9/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: TERMO Děčín a. s., IČO: 64050882, sídlem Oblouková 958/25, 405 02 Děčín, zastoupená Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Oblastní stavební bytové družstvo Děčín, IČO: 00212504, sídlem Jeronýmova 425/15, 405 02 Děčín, zastoupená JUDr. Šárkou Anežkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Masarykova 1327/45, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2022, č. j. KUUK/180042/2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2022, č. j. KUUK/180042/2022, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 25. 7. 2022, č. j. MDC/79900/2022, jímž byla podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a dle § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), povolena změna dokončené stavby (stavební úprava) „Změna zdroje tepla – vytápění objektu X“ na pozemku st. p. č. XA, p. č. XB v katastrálním území X. Žalobkyně se současně domáhala přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 1. Žalobkyně úvodem podané žaloby stručně shrnula dosavadní průběh projednávané věci. Následně s odkazem na dikci § 2 odst. 2 písm. c) body 11. a 14. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), uvedla, že je licencovaným výrobcem tepelné energie, přičemž má též licenci na rozvod tepelné energie. K samotnému rozvodu tepelné energie žalobkyně používá soustavu zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“). 2. Poté žalobkyně uvedla, že SZTE je samostatnou nemovitou věcí – stavbou, jak plyne z § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). SZTE ve vlastnictví žalobkyně je zároveň stavbou veřejné technické infrastruktury. 3. Dle žalobkyně je pak na předmětný stavební záměr (tj. nový zdroj tepla) třeba nahlížet tak, že tento bude napojován na existující systém vytápění, kde je zdrojem tepla SZTE, která je propojena s domovními rozvody v budově, a tvoří tak stávající celek vytápění budovy. Byť tedy stavebník vybuduje nový zdroj tepla, který napojí na domovní rozvody (bez ohledu na skutečnost, komu vlastnicky náleží), tyto domovní rozvody jsou propojeny se SZTE, a to při splnění podmínky, že předmětem stavebního řízení není odpojení budovy od SZTE. Jelikož bude nový zdroj tepla napojován na stávající vytápění budovy propojené se SZTE, dle žalobkyně byly správní orgány povinny na danou věc aplikovat zejména § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona a § 115 stavebního zákona ve spojení s § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. K tomu žalobkyně doplnila, že v rámci podaných námitek požadovala, aby stavební úřad do prvostupňového rozhodnutí zapracoval podmínky k napojení stavebního záměru na SZTE. Stavební úřad však do podmínek pro provedení stavby zahrnul pouze některé podmínky, které navíc v části upravil. Pokud tedy stavební úřad do prvostupňového rozhodnutí řádně nepřevzal požadavky žalobkyně jako vlastníka technické infrastruktury, neaplikoval správně § 115 stavebního zákona a § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky 503/2006 Sb. Tím došlo k přímému zásahu do vlastnického práva žalobkyně k SZTE, neboť nebyly zahrnuty podmínky k ochraně SZTE, zejména pokud se týká napojení stavby na SZTE prostřednictvím rozvodů tepla v budově. K tomu žalobkyně doplnila, že je třeba ve věci zodpovědět otázku, zda je požadavek vlastníka technické infrastruktury k napojení na ni ve smyslu § 110 odst. 2 písm. d) a § 115 stavebního zákona ve spojení s § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. námitkou dle § 114 odst. 1 stavebního zákona, zda má stavební úřad možnost uvážení, pokud se týká požadavků k napojení stavby na veřejnou technickou infrastrukturu, nebo zda má povinnost tyto podmínky do rozhodnutí převzít v celém rozsahu, a zda je daný skutkový stav „napojením stavby“ na veřejnou technickou infrastrukturu ve smyslu § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., když je dle žalobkyně předmětem stavebního řízení pouze instalace nového zdroje tepla, který má být propojen přes domovní rozvody se stávající SZTE, a to za jejího plného fungování, přičemž ze spisového materiálu dle žalobkyně neplyne, že by došlo k odstranění stávajícího zdroje tepla. Žalobkyně poté považuje za zásah do jejího vlastnického práva k SZTE, že žalovaný aproboval namítaný postup stavebního úřadu, kterým bylo zdůvodněno nezahrnutí podmínek požadovaných žalobkyní do podmínek pro provedení stavby blíže nepřezkoumatelnými frázemi. Rozhodnutí správních orgánů byla dle žalobkyně také vydána v rozporu s § 16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), přičemž jsou i z tohoto důvodu nepřezkoumatelná. 4. Žalobkyně poukázala i na to, že správní orgány v namítaných rozhodnutích směšují změnu způsobu vytápění ve smyslu § 77 odst. 5 energetického zákona a zřízení a provoz náhradního či jiného zdroje dle § 77 odst. 4 téhož zákona. Rozhodnutí žalovaného tedy dle žalobkyně působí vnitřně rozporně, když na jednu stranu konstatuje, že předmětem dané věci není odpojení budovy od SZTE, avšak na druhou stranu uvádí, že dojde k odpojení budovy od SZTE, aniž by k tomu existoval nějaký relevantní důkaz, ze kterého by mohl tuto skutečnost dovodit. Pokud stavebník požadoval v rámci žádosti o stavební povolení pouze zřízení nového zdroje tepla, nemůže se v daném případě jednat o změnu způsobu vytápění podle § 77 odst. 5 energetického zákona. Dle žalobkyně je tak v řešeném případě rozporná situace, když lze z projektové dokumentace dovodit, že dojde k odpojení budovy od SZTE, ke kterému již neuvádí nic bližšího co do termínu, návaznosti na vybudování nového zdroje, potřebných činností na domovních rozvodech, resp. stran ovlivnění SZTE, avšak stavebník v žádosti odpojení nepožaduje. Stavební úřad byl přitom vázán podanou žádostí stavebníka, a rozhodnutí tak mohl vydat toliko v rámci předmětu vymezeného podanou žádostí. Za daného stavu tak žalobkyně namítla, že se jedná o nikoliv změnu způsobu vytápění, ale o zřízení a provoz náhradního či jiného zdroje, což dle podkladů ve spise plně odpovídá § 77 odst. 4 energetického zákona, nikoliv § 77 odst. 5 téhož zákona. Výše uvedené pak dle tvrzení žalobkyně ovlivňuje její postavení jako vlastníka SZTE, neboť u změny způsobu vytápění, kdy dochází k odstranění stávajícího zdroje, má žalobkyně možnost se k jeho odstranění vyjádřit z pozice vlastníka dle § 184a stavebního zákona. U zřízení nového zdroje má poté žalobkyně možnost jako vlastník veřejné technické infrastruktury stanovit požadavky (podmínky) k napojení na ni a zároveň má založeno právo jako držitel licence pro rozvod tepelné energie na uzavření dohody o podmínkách vzájemného fungování obou soustav. Žalobkyně tak byla nesprávnou aplikací práva ze strany žalovaného zkrácena na svém právu sjednat s odběratelem dohodu o zřízení a provozu nového zdroje dle § 77 odst. 4 energetického zákona, resp. na svém právu stanovit podmínky k provozu takového zdroje. V daném řízení přitom dle žalobkyně nebylo prokázáno, že skutečně dojde k odstranění rozvodného tepelného zařízení, tj. jeho odpojení, kdy pouze tím může být naplněna dikce § 77 odst. 5 energetického zákona. 5. Dále žalobkyně poukázala na to, že již v průběhu řízení vedeném před stavebním úřadem namítala, že je SZTE zřizována a provozována ve veřejném zájmu [§ 2 odst. 2 písm. c) a § 3 energetického zákona]. Dle žalobkyně je přitom předmětným stavebním záměrem zasahováno do jejího vlastnického práva k rozvodům tepelné energie v budově (§ 509 občanského zákoníku a § 2 energetického zákona), neboť stavební úřad zákonným postupem nezjistil majetkové rozhraní mezi jejím vlastnictvím a vlastnictvím stavebníka. Stavební úřad disponuje evidencí veškeré projektové dokumentace stran dotčené budovy, resp. i SZTE, nicméně ve věci nedoložil žádnou historickou projektovou dokumentaci, ze které by se podávalo, jak byly domovní rozvody vybudovány v době j