15 Af 16/2021

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2021, č. j. MF-22029/2019/1203-14, kterým byla jednak podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuta odvolání žalobce a potvrzeny platební výměry Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „správce daně“) na odvody za porušení rozpočtové kázně ze dne 13. 12. 2018, č. 22/2018, č. j. RRSZ 9179/2018, ve výši 2 590 182 Kč, č. 23/2018, č. j. RRSZ 9180/2018, ve výši 375 836 Kč, a č. 26/2018, č. j. RRSZ 9183/2018, ve výši 675 030 Kč, a jednak byly podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výroku změněny platební výměry správce daně na odvody za porušení rozpočtové kázně č. 24/2018, č. j. RRSZ 9181/2018, z částky 264 312 Kč na částku 243 310 Kč a č. 25/2018, č. j. RRSZ 9182/2018, z částky 86 050 Kč na částku 85 939 Kč. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud zrušil i platební výměry správce daně a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, žalobce dále navrhl, aby soud postupem podle § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), snížil odvod za porušení rozpočtové kázně na nejnižší možnou míru či zcela upustil od uložení dané sankce.

Žalobce úvodem podané žaloby obsáhle shrnul dosavadní průběh projednávané věci, přičemž zmínil, že hlavní argumentací, o kterou žalovaný opřel závěr o pochybení žalobce, byla skutečnost, že dotovanou rekonstrukci a modernizaci hotelu rozdělil do tří samostatných zakázek a při jejich zadávání porušil ustanovení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). K tomu žalobce zdůraznil, že se tímto postupem nemohl dopustit jakéhokoliv porušení rozpočtové kázně, neboť s tím, že se bude jednat o tři zakázky, už vstupoval do procesu, jehož cílem bylo získání dotace. Již v žádosti o dotaci tedy žalobce uvedl, že rekonstrukce a modernizace hotelu bude provedena jako tři samostatné zakázky, a to z důvodu, že se jednalo o rozdílné typy prací a dodávek v rámci celého areálu. Poskytovatel dotace tak měl dle žalobce před zahájením každého výběrového řízení k dispozici kompletní zadávací dokumentaci včetně všech příloh za účelem její kontroly. Teprve po odsouhlasení zadávací dokumentace poskytovatelem dotace bylo zahájeno zadání zakázky. Poskytovatel dotace přitom neshledal žádné pochybení ani ve fázi před zahájením zadávacího řízení, ani po jeho provedení, když následně zpětně kontroloval celý průběh zadávacího (výběrového) řízení v rámci kontroly před vyplacením dotace. Žalobce dále uvedl, že jako příjemce dotace respektoval vše, co po něm poskytovatel dotace žádal, přičemž nemohl předvídat, že splníli všechny podmínky pro poskytnutí dotace, může být jeho jednání při provádění následného auditu ze strany žalovaného posuzováno jako jednání v rozporu s právními předpisy a že bude po letech postihován za postup při zadání veřejné zakázky, který byl ze strany poskytovatele dotace schválen.

Nadto žalobce zdůraznil, že všechny finanční prostředky z dotace použil k účelu, ke kterému mu byly poskytnuty. Upozornil také na to, že se jednalo o dotaci, která mu byla proplacena až poté, kdy jednotlivé zakázky realizoval, tyto zcela uhradil ze svých prostředků, doložil všechny doklady a poskytovatel dotace je zkontroloval, a teprve poté mu proplatil podíl na způsobilých výdajích. Poskytoval dotace pak dle žalobce zahájil předmětné řízení na základě auditu, který jej de facto usvědčuje z toho, že žalobce špatně kontroloval. V namítaných platebních výměrech tak poskytovatel dotace popřel učiněné závěry z kontrol dodržování podmínek dotace před jejím proplacením a vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně. Před vydáním platebních výměrů se nezabýval ani tím, zda a jaký vliv měla tato údajná porušení zákona o veřejných zakázkách na použití prostředků z dotace. V tomto směru tedy žalobce považuje napadené rozhodnutí nejen za nezákonné, ale i za nepřezkoumatelné.

Podle žalobce tak bylo napadené rozhodnutí vydáno, ačkoliv nebylo dostatečně a jednoznačně zjištěno porušení podmínek předmětné dotace. Napadené rozhodnutí jde rovněž nad rámec kontrolních zjištění poskytovatele dotace a podmínek poskytnutí dotace, když zcela pomíjí, že kontrolní (auditní) orgán měl jednoznačně prokázat, jaký konkrétní dopad mělo nedodržení jednotlivých ustanovení zákona o veřejných zakázkách na výsledek zadávacího řízení, přičemž takové pochybení poskytovatel dotace neshledal. Kontrolní (auditní) orgán tedy měl prokázat jak konkrétní pochybení, tak jeho dopad na výsledek zadávacího řízení a také na použití prostředků z dotace. Pokud by kontrolní (auditní) orgán taková zjištění provedl, bylo by následné rozhodnutí, z něj vycházející, jednak přezkoumatelné, a jednak by se k nim žalobce mohl vyjádřit ještě před skončením auditu (resp. by k nim mohl navrhovat důkazy a doplnit svá tvrzení). Žalobce dále zmínil i nepřiměřenou délku kontrolního procesu, který začal v roce 2015, přičemž odvolání proti platebním výměrům podal v lednu 2019 a napadené rozhodnutí bylo vydáno až v září 2021. Takový postup finančních orgánů dle žalobce porušuje jeho právo na spravedlivý proces a je v rozporu se zásadou právní jistoty kontrolovaného subjektu.

Žalobce také uvedl, že kontrolní (auditní) orgán nemůže jít nad rámec zákona, natož nad rámec podmínek stanovených poskytovatelem dotace. Pokud tedy měl správce daně jakékoliv pochyby stran rozdělení akce na tři dílčí zakázky, průběhu zadávacích řízení a toho, co bylo deklarováno v žádostech o proplacení dotace, měl si dle žalobce vyžádat vyjádření a další dokumenty od kontrolovaného subjektu, ale hlavně si měl vyžádat dokumenty, popř. stanovisko, od poskytovatele dotace, zejména žádost o poskytnutí dotace, výsledek jejího přezkoumání a doklady o kontrole před proplacením jednotlivých částí dotace, což neučinil. Tím došlo k porušení zásady úplnosti kontrolních zjištění, a tudíž k porušení práv žalobce. Žalovaný se pak v napadeném rozhodnutí dle žalobce sice zabýval všemi kontrolní zjištěními – tedy výsledky auditu operace, které byly podkladem pro vydání jednotlivých platebních výměrů, ale vzhledem k tomu, že vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nestudoval dokumenty, ze kterých kontrolní zjištění vycházela, provedl jen drobnou úpravu výpočtu výše odvodu, pokud se týká platebních výměrů č. 24/2018 a č. 25/2018. Jinak se však ve všem ztotožnil s argumentací uvedenou v odůvodnění namítaných platebních výměrů, aniž by se podrobně zabýval námitkami žalobce uplatněnými v jeho předchozích vyjádřeních a odvoláních.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K tomu zrekapituloval dosavadní průběh předmětného případu, jakož i žalobcem uplatněnou argumentaci.

Dále žalovaný uvedl, že námitka žalobce, že důvodem pro uložení předmětných odvodů bylo rozdělení projektu do tří veřejných zakázek, je zavádějící, neboť důvodem pro jejich uložení bylo porušení konkrétních povinností stanovených ve smlouvě o dotaci. Shledaná porušení přitom byla v jednotlivých platebních výměrech správcem daně specifikována.

Žalovaný pak konkrétně poukázal na odst. 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém bylo popsáno, že měl-li žalobce důvody pro rozdělení veřejné zakázky na části (např. z důvodu, že pro provedení některých stavebních prací potřeboval stanovit odlišné kvalifikační předpoklady), mohl tak učinit s tím, že tyto části budou zadávány v režimu určeném dle celkové hodnoty veřejné zakázky. Žalobce však takto ve věci nepostupoval.

Následně žalovaný konstatoval, že je z odůvodnění napadaného rozhodnutí zřejmé, že se zabýval veškerými podstatnými skutkovými zjištěními a důvody podaného odvolání, přičemž je též seznatelná jeho úvaha, proč nepřisvědčil argumentaci žalobce.

Skutečnost, že kontrolní zjištění uvedená v auditní zprávě neodpovídají závěrům kontroly provedené poskytovatelem dotace, dle žalovaného nezasahuje do legitimního očekávání žalobce, neboť za dodržení podmínek, které se vážou k udělené dotaci, odpovídá její příjemce. Následně žalovaný uvedl, že účel dotace sice byl splněn, ale nebyly dodrženy některé podmínky poskytnutí dotace uvedené ve smlouvě o dotaci (např. povinnost dodržet pravidla pro zadávání veřejných zakázek, povinnost dodržet harmonogram projektu, nebo povinnost uplatnit k proplacení z dotace způsobilé výdaje). Při stanovení výše odvodů přitom byla vždy zohledněna závažnost pochybení, a to i s přihlédnutím ke splnění účelu dotace. Žalovaný také zmínil, že ze správního spisu vyplývají jednoznačná skutková zjištění, z nichž je zřejmé, že žalobce nedodržel podmínky poskytnutí dotace. Samotné proplacení dotačních prostředků na základě žádosti o platbu poté automaticky neznamená odsouhlasení splnění všech dotačních podmínek.

Tvrzení, že se žalobce nemohl vyjádřit ke zjištěním auditního orgánu a navrhovat důkazy ještě před skončením auditu, je dle žalovaného naprosto lichá, jelikož je součástí správního spisu písemné stanovisko žalobce k návrhu zprávy o auditu ze dne 5. 10. 2015. Nadto žalovaný přezkoumává rozhodnutí správce daně, a tudíž mu nepřísluší přezkoumávat postup auditního orgánu. Samotná délka řízení pak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost napadaného rozhodnutí.

Při jednání soudu dne 18. 10. 2023 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce setrval na podané žalobě, přičemž plně odkázal na důvodnost uplatněné žalobní argumentace.

V rámci téhož jednání pověřená pracovnice žalovaného odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dosavadní vyjádření žalovaného v posuzovaném případě, přičemž navrhla žalobu zamítnout pro nedůvodnost.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po proběhlém jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Na tomto místě soud úvodem poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2022, č. j. 6 Afs 89/2022-28, podle něhož: „V řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí o odvolání proti rozhodnutí Regionální rady regionu soudržnosti podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, přešla s nabytím účinnosti zákona č. 251/2021 Sb., tj. ke dni 1. 1. 2022, působnost žalovaného na Odvolací finanční ředitelství (§ 69 s. ř. s.). Přechodné ustanovení v čl. IX bodu 4 zákona č. 251/2021 Sb., podle něhož řízení nebo jiné postupy zahájené u Ministerstva financí dokončí Ministerstvo financí i v případech, kdy jeho působnost přechází ode dne 1. 1. 2022 na orgány Finanční správy České republiky, se vztahuje pouze na řízení, která nebyla před uvedeným datem pravomocně ukončena.“

Soud nicméně dále zdůrazňuje, že dnem 20. 6. 2023 nabyl účinnosti zákon č. 151/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 151/2023 Sb.“).

Dle čl. I zákona č. 151/2023 Sb. přitom platí, že v čl. IX zákona č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se na konci bodu 4 doplňují věty „Pokud je proti rozhodnutí Ministerstva financí, které vzešlo z řízení nebo jiných postupů podle věty první, podána žaloba, je žalovaným Ministerstvo financí. Pokud soud toto rozhodnutí zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení, dokončí řízení Ministerstvo financí. Pokud je proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí podle věty druhé podána kasační stížnost, je účastníkem řízení o kasační stížnosti Ministerstvo financí. Přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí podle věty druhé nařídí úřední osoba stojící v čele Ministerstva financí na základě návrhu jí ustanovené komise; přezkoumání rozhodnutí provede Ministerstvo financí jako správce daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni.“

Čl. II (přechodná ustanovení) bod 1 téhož zákona poté stanovuje, že byla-li proti rozhodnutí Ministerstva financí vzešlému z řízení nebo jiných postupů při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně v případě dotace poskytnuté z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti, které byly zahájeny přede dnem 1. ledna 2022, podána žaloba, o níž soud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nerozhodl, dokončí soud řízení s Ministerstvem financí jako žalovaným.

Na základě výše popsaného tak lze v projednávaném případě konstatovat, že se Ministerstvo financí dnem nabytí účinnosti zákona č. 151/2023 Sb. stalo opět účastníkem řízení. Z uvedeného tedy plyne, že se v souladu s § 69 s. ř. s. ode dne 20. 6. 2023 v tomto soudním řízení stalo žalovaným (znovu) Ministerstvo financí. Soud proto ode dne 20. 6. 2023 jako se žalovaným v této věci jednal s Ministerstvem financí.

S ohledem na obsah a formulaci žalobní argumentace soud též zdůrazňuje, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační. Od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tudíž oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat vady napadeného správního aktu. Soud je totiž oprávněn, a současně povinen, přihlížet k vadám řízení vyjmenovaným v § 76 odst. 1 s. ř. s. ex officio, pouze tehdy, pokud brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, nebo např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 Afs 136/2018-99). Jinak řečeno, žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti žalovaného rozhodnutí v žalobě explicitně uvést a vymezit tím soudu rozsah kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74, nebo ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012-22). Soud je následně takovýmto vymezením žalobních bodů vázán, přičemž rozhodnutí nemůže (až na výjimky) přezkoumat z důvodů, které nebyly uplatněny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/200663). Jestliže žalobní bod nadepsaným požadavkům vyhovuje, pak je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, popř. v průběhu řízení dále doplněn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006-121). Obsah, rozsah a kvalita žalobní argumentace tak předurčují obsah a rozsah následného soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 1 Afs 142/2022-49). K tomu soud poukazuje také na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, v němž bylo konstatováno, že „[m]íra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej.“ Soud přitom není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za žalobce či dohledávat důkazní prostředky svědčící v jeho prospěch. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta žalobce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007-46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70).

V daném kontextu je rovněž třeba zmínit, že žalovaný v napadeném rozhodnutí jím přijaté závěry ve věci srozumitelně odůvodnil, přičemž proti zevrubné argumentaci žalovaného žalobce v žalobě postavil v zásadě totožné námitky, které uplatnil již v odvolání proti namítaným platebním výměrům (tj. v průběhu správního řízení), aniž by tedy přednesl konkrétní relevantní argumentaci zpochybňující správnost závěrů žalovaného. Vzhledem k tomu tedy soud aktuálně nebude hledat způsob pro alternativní či zcela originální vyjádření závěrů, které dostatečně popsaly už finanční orgány ve svých rozhodnutích. Soud proto bude tam, kde se se závěry finančních orgánů shodne, na tyto odkazovat, popř. je stručně zopakuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013-128, nebo ze dne 4. 3. 2015, č. j. 6 As 72/2014-88). Smyslem soudního přezkumu správních rozhodnutí totiž najisto není stále dokola (podrobně) opakovat již jednou vyřčené (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20). V daném ohledu lze poukázat také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 126/2017-43, v němž bylo zdůrazněno, že „za konkrétní kasační (pozn. soudu – zde žalobní) námitky nelze rozhodně považovat pouhé negace pečlivě odůvodněných závěrů finančních orgánů (…).“ Právě ve světle shora popsaných judikaturních závěrů tedy zdejší soud přistoupil k hodnocení uplatněných žalobních tvrzení.

Soud se tak nejprve zabýval povšechnou argumentací žalobce, že žalovaný opřel závěr o pochybení žalobce ve věci zejména o skutečnost, že dotovanou rekonstrukci a modernizaci hotelu rozdělil do tří samostatných zakázek a při jejich zadávání porušil ustanovení zákona o veřejných zakázkách.

K tomu je však nutno upozornit na to, že žalobce v tomto tvrzení řádně nereflektoval úplný obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani jednotlivých platebních výměrů správce daně. Odůvodnění těchto rozhodnutí je přitom třeba vnímat v úplnosti a komplexně, tedy nikoliv bez dalšího selektovat či vytrhávat z kontextu jednotlivé skutečnosti v nich uvedené a tyto následně vykládat zcela izolovaně a nepřiléhavě. Nadto soud připomíná, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006-65, nebo ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Afs 42/2010-52). Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29, či ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25).

V této souvislosti pak zdejší soud rekapituluje, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o odvoláních žalobce proti pěti samostatným platebním výměrům správce daně č. 22/2018 až č. 26/2018. Platebním výměrem č. 22/2018 správce daně uložil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodů, že při zadávání veřejné zakázky „Stavební práce na objektu hotelu Lesná“ - VZ 001, rozdělil předmět veřejné zakázky, kterým byly stavební práce, čímž snížil hodnotu této veřejné zakázky na stavební práce pod finanční limit stanovený v § 25 odst. 2 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, a tím se vyhnul přísnějšímu režimu zadávacího řízení – tj. porušil § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, dále v čl. 1.8 zadávací dokumentace k VZ 001 na stavební práce uvedl pro hodnocení kritéria ekonomické výhodnosti nabídky mj. dílčí hodnotící kritérium „celková doba realizace zakázky“, které bylo hodnoceno netransparentním způsobem, jakož i dílčí hodnotící kritérium „výše pokuty z prodlení“, které nesouviselo s ekonomickou výhodností nabídky, v rozporu s § 56 odst. 3 písm. a) zákona o veřejných zakázkách zkrátil pětileté období k prokázání kvalifikace na tři roky, nezveřejnil na svém profilu informace o prohlídce místa plnění a jejím termínu, přičemž dané zadávací řízení nebylo provedeno transparentním způsobem. Platebním výměrem č. 23/2018 správce daně uložil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodů, že při zadávání veřejné zakázky „Venkovní úpravy hotelu Lesná“ - VZ 005, rozdělil předmět veřejné zakázky, kterým byly stavební práce, čímž snížil hodnotu této veřejné zakázky na stavební práce pod finanční limit stanovený v § 25 odst. 2 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, a tím se vyhnul přísnějšímu režimu zadávacího řízení – tj. porušil § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, dále v čl. 1.8 zadávací dokumentace k VZ 005 na venkovní úpravy uvedl pro hodnocení kritéria ekonomické výhodnosti nabídky mj. dílčí hodnotící kritérium „celková doba realizace zakázky“, které bylo hodnoceno netransparentním způsobem, jakož i dílčí hodnotící kritérium „výše pokuty z prodlení“, které nesouviselo s ekonomickou výhodností nabídky. Platebním výměrem č. 24/2018 byl žalobci uložen odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodu, že deklarované výdaje k naplnění indikátoru „Počet nově vybudovaných lůžek 43“ nejsou v přímé vazbě se smlouvou o dotaci, přičemž byl porušen princip 3E, když bylo fakticky pořízeno 54 nových lůžek. Žalovaný se poté k odvolání žalobce v této části neztotožnil s názorem správce daně, že odvolatel uplatnil k proplacení z dotace nezpůsobilé výdaje na vybudování 11 lůžek, jelikož nezpůsobilými výdaji byly pouze výdaje na vybudování 5 lůžek, která nebyla využívána pro cestovní ruch. Dalším důvodem byl fakt, že žalobce nedodržel harmonogram projektu, resp. provedl podstatnou změnu projektu bez souhlasu poskytovatele dotace – nedodržel termín stanovený pro ukončení projektu a předložení závěrečné monitorovací zprávy s žádostí o platbu. Platebním výměrem č. 25/2018 byl poté žalobci uložen odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodů, že při zadávání veřejné zakázky „Dodávka technologií s vybavením hotelu a restaurace“ - VZ 004, změnil smlouvu o dílo bez provedení zadávacího řízení, resp. zadal dodatečné práce bez splnění podmínek smlouvy o dotaci, neboť změnil předmět dodávky, a že některé dodané položky neodpovídaly cenou, rozměry a množstvím položkám uvedeným ve smlouvě o dílo a fakturovaným. Žalovaný následně k odvolání žalobce proti nadepsanému platebnímu výměru konstatoval, že vzhledem k tomu, že fakturace jedné vaničky a čtyř sprchových koutů neodpovídala dodanému, výdaje na jejich pořízení byly neprůkazné, a jednalo se tak o nezpůsobilé výdaje. Část uloženého odvodu ve výši 200 Kč, představující doplatek za nesprávně vypočtenou korekci a část odvodu ve výši 0,63 Kč poté žalovaný shledal nepřezkoumatelnou, a proto ji nepotvrdil. Platebním výměrem č. 26/2018 pak správce daně uložil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodů, že fakticky realizoval 3 veřejné zakázky, přičemž v případě zadávání veřejné zakázky „Dodávka technologií s vybavením hotelu a restaurace“ - VZ 004, sloučil vzájemně nesouvisející předměty veřejné zakázky, když sloučil dodávku technologií a vybavení se stavebními pracemi spočívajícími ve zdravotně technických instalacích (vnitřní rozvody vody a kanalizace), a současně v rámci dodávky technologií sloučil dodávku gastro-zařízení s dodávkou nábytku a s dodávkou elektroniky, čímž diskriminoval dodavatele, kteří nebyli schopni realizovat stavební práce i všechny požadované dodávky, a tím porušil zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 zákona o veřejných zakázkách. Dalšími důvody byl fakt, že žalobce v čl. 1.8 zadávací dokumentace k VZ 004 na dodávku technologií a vybavení uvedl pro hodnocení kritéria ekonomické výhodnosti nabídky mj. dílčí hodnotící kritérium „celková doba realizace zakázky“, které bylo hodnoceno netransparentním způsobem, jakož i dílčí hodnotící kritérium „výše pokuty z prodlení“, které nesouviselo s ekonomickou výhodností nabídky.

Žalobce tedy v kontextu dané obecně uplatněné žalobní námitky (fakticky) nijak nezohlednil veškerá shora popsaná zjištění a konkrétní hodnocení věci žalovaným v napadeném rozhodnutí (resp. i správcem daně v dotčených platebních výměrech). Předmětné blíže nekonkretizované žalobní tvrzení se přitom seznatelně týká toliko části posouzení řešeného případu žalovaným, přičemž jej lze vztáhnout k porušením vymezeným právě v platebních výměrech správce daně č. 22/2018, č. 23/2018 a č. 26/2018, jak je zřejmé z nadepsané rekapitulace projednávané věci.

Soud poté konkrétně ve vztahu k finančními orgány shledanému porušení zákazu dělení předmětu veřejné zakázky ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách (viz platební výměry správce daně č. 22/2018 a č. 23/2018) uvádí, že dle poukazovaného ustanovení zadavatel nesmí rozdělit předmět veřejné zakázky tak, aby tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v tomto zákoně. Dle § 25 písm. b) zákona o veřejných zakázkách současně platilo, že veřejný zadavatel mohl použít zjednodušené podlimitní řízení pro zadání podlimitní veřejné zakázky na stavební práce, jejíž předpokládaná hodnota nepřesahovala 20 000 000 Kč bez DPH. Podle § 12 odst. 3 téhož zákona se pak veřejnou zakázkou malého rozsahu rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota nedosáhne v případě veřejné zakázky na stavební práce 6 000 000 Kč bez DPH.

Dle zjištění finančních orgánů nicméně celková hodnota stavebních prací realizovaných v rámci daného projektu překračovala zákonný limit 20 000 000 Kč pro aplikaci zjednodušeného podlimitního řízení pro zadání podlimitní veřejné zakázky na stavební práce „Stavební práce na objektu Hotelu Lesná“ – VZ 001 (viz platební výměr správce daně č. 22/2018), a to mj. ve spojení s veřejnou zakázkou malého rozsahu na stavební práce „Venkovní úpravy Hotelu Lesná“ – VZ 005 (viz platební výměr správce daně č. 23/2018). Z obsahu spisové dokumentace je totiž zřejmé, že předpokládaná hodnota stavebních prací realizovaných v rámci podlimitní veřejné zakázky na stavební práce „Stavební práce na objektu Hotelu Lesná“ – VZ 001, vyhlášené ve zjednodušeném podlimitním řízení dle zákona o veřejných zakázkách, spočívající v modernizaci a rekonstrukci objektu hotelu, byla 19 900 000 Kč bez DPH, dále však byla předpokládaná hodnota stavebních prací realizovaných v rámci veřejné zakázky malého rozsahu na stavební práce „Venkovní úpravy Hotelu Lesná“ – VZ 005, spočívající ve vydláždění dvora včetně drenáží a vsakovací jámy, 3 500 000 Kč bez DPH, přičemž rozpočtové náklady stavebních prací realizovaných v rámci nadlimitní veřejné zakázky na dodávky s názvem „Dodávka technologií s vybavením hotelu a restaurace“ – VZ 004, spočívající ve zdravotně technických instalacích (tj. vnitřní rozvody kanalizace a vody v objektu), byly 3 050 435,47 Kč bez DPH.

Soud pak v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního sodu ze dne 19. 1. 2023, č. j. 2 Afs 92/2022-28, v němž bylo vyloženo, že „[p]ři posuzování, zda zadavatel rozdělil v rozporu se zákonem předmět jediné veřejné zakázky na více veřejných zakázek, je podle ustálené judikatury NSS třeba přihlížet ke všem místním, časovým, věcným, funkčním a technologickým souvislostem předmětů případných jednotlivých veřejných zakázek, přičemž za jednu veřejnou zakázku je možné považovat i plnění relativně samostatná (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2007, č. j. 2 Afs 198/2006-69, č. 1896/2009 Sb. NSS; závěry tohoto rozsudku se sice vztahují k předchozí právní úpravě, nicméně jsou použitelné i ve vztahu k ZVZ, jak konstatoval NSS např. v rozsudcích ze dne 15. 12. 2010, č. j. 2 Afs 55/2010-173, či ze dne 19. 1. 2012, č. j. 7 Afs 24/2011-5). Základním kritériem posouzení toho, zda jde o jeden nebo více samostatných předmětů veřejné zakázky, je právě jejich vzájemná souvislost. Jestliže spolu předměty zakázek místně, časově, věcně, funkčně a technologicky souvisejí, je při stanovování předpokládané hodnoty třeba vycházet z hodnoty všech spolu souvisejících plnění, jež mají být předmětem veřejné zakázky. V témže časovém období poptávaná plnění přitom nemusejí být věcně zcela totožná; pro účely určení předpokládané hodnoty dle § 13 ZVZ stačí, jsou-li obdobná. I souhrn určitých relativně samostatných plnění může být jednou veřejnou zakázkou, pokud se zadání plnění týká spolu úzce souvisejících (pro zadavatele klíčových) činností (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2019, č. j. 4 Afs 240/201932). Kritéria místní, časové, věcné a funkční souvislosti ostatně ani nemusí být vždy splněna všechna (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 Afs 246/2018-32, nebo ze dne 27. 6. 2007, č. j. 2 Afs 198/2006–69). Taktéž dílčí rozdíly v použité technologii nezpůsobují, že veřejné zakázky spolu nesouvisejí; jestliže mohl být ve všech případech osloven obdobný okruh dodavatelů, nemůže obstát argument výrazné technologické rozdílnosti či potřeby použití zcela odlišné techniky. Zákaz rozdělit předmět veřejné zakázky tak, aby tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod stanovené finanční limity podle § 13 odst. 3 ZVZ, přitom platí pro režim veřejných zakázek obecně (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2021, č. j. 1 Afs 132/2019-76). Okolnosti úmyslu zadavatele či financování zakázky nemají vliv na posouzení stejnosti či srovnatelnosti předmětu plnění, neboť žádným způsobem nemění charakter tohoto plnění. Pro úvahu, zda se jedná o zadání toliko jedné veřejné zakázky, jsou relevantní pouze objektivně seznatelné vlastnosti předmětu plnění veřejných zakázek (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2015, č. j. 7 As 187/2014-33). Smyslem stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky je určení právního režimu, v němž má být veřejná zakázka „soutěžena“, přičemž přísnost právního režimu je odstupňována právě podle předpokládané hodnoty veřejné zakázky. O zakázané dělení předmětu zakázky odporující § 13 odst. 3 ZVZ jde tehdy, je-li jeho důsledkem zadání veřejné zakázky v mírnějším zákonném režimu, tedy pokud se takovým postupem předpokládaná hodnota zakázky sníží pod zákonem stanovené finanční limity (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2015, č. j. 7 As 211/2015-31). Zohledňovat není možné ekonomické důvody, které k rozdělení zakázek vedly. Ani skutečnost, že určitý postup byl pro zadavatele z praktického hlediska efektivnější, nemůže obstát, pokud byl v rozporu se zákonem. Zadavateli nelze vytýkat rozdělení zakázek, pokud je sice zadá odděleně, ale použije režim zadávacího řízení odpovídající společné hodnotě obou zakázek (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 Afs 246/2018-32). Při posuzování toho, zda došlo k porušení rozpočtové kázně, tedy není podstatné, jaká pohnutka vedla zadavatele k rozdělení (zda zakázku rozdělil právě proto, aby ji mohl zadat v méně přísném režimu, či jestli jej k tomu vedly jiné důvody); podstatný je pouze důsledek takového rozdělení (srov. opět rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2021, č. j. 1 Afs 132/2019-76).“

V kontextu obecně uplatněné námitky žalobce, výše popsaných relevantních skutečností plynoucích z obsahu spisové dokumentace a přiléhavých judikaturních závěrů se tak soud v daném ohledu ztotožnil s hodnocením žalovaného (viz str. 12 až 14 a str. 19 až 20 napadeného rozhodnutí; možno poukázat i na str. 3 až 4 a str. 12 až 14 platebního výměru správce daně č. 22/2018 a str. 3 a str. 8 až 10 platebního výměru správce daně č. 23/2018), že se v rámci projektu s názvem „Rekonstrukce, modernizace – Hotel Lesná“ stran předpokládaných stavebních prací, spočívajících v rekonstrukci objektu hotelu (VZ 001), ve vydláždění dvora včetně drenáží (VZ 005) a zhotovení vnitřních rozvodů kanalizace a vody (VZ 004), zjevně jednalo o obdobná, věcně, místně, časově i funkčně spolu související plnění – stavební práce na objektu hotelu. Ostatně i samotná výzva k podání nabídky a zadávací dokumentace na podlimitní veřejnou zakázku na stavební práce „Stavební práce na objektu Hotelu Lesná“ – VZ 001 uváděla v části „specifikace předmětu“, že „přesným záměrem investora je provedení rekonstrukce stávajícího objektu Hotelu Lesná“, a že daný projekt současně „řeší venkovní úpravy – tj. vydláždění dvora včetně drenáží a vsakovací jámy“. K tomu lze poté poukázat na přiléhavé hodnocení žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Provedení venkovní dlažby navazující na stavbu hotelu bylo proto nepochybně stavebními pracemi, které měly být součástí VZ 001 na stavební práce (…). Vnitřní rozvody vody a vnitřní rozvody kanalizace, které byly součástí předmětu VZ 004 na dodávku technologií a vybavení jsou podle vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, technickými zařízeními stavby a považují se za součást stavby (…). Z uvedeného je zřejmé, že venkovní úpravy i zdravotně technické instalace byly stavebními pracemi souvisejícími s rekonstrukcí stavby hotelu a měly být podle § 13 odst. 3 ZVZ předmětem jedné veřejné zakázky.“ S poukazovanými závěry žalovaného v posuzované části řešeného případu zdejší soud souhlasí. Žalobce byl tudíž povinen při stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky sečíst předpokládané hodnoty předmětných stavebních prací a v souladu se zákonem o veřejných zakázkách určit tomu odpovídající právní režim, v němž měla být veřejná zakázka „soutěžena“. Vzhledem k dříve popsanému tedy žalobce svým postupem při zadávání VZ 001 a VZ 005 porušil zákaz dělení předmětu veřejné zakázky stanovený v § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách (resp. čl. XI odst. 1 smlouvy o dotaci, dle kterého byl příjemce dotace povinen při realizaci projektu uskutečňovat zadávání veřejných zakázek v souladu s podmínkami stanovenými zákonem o veřejných zakázkách).

Ve světle shora citovaných judikaturních závěrů Nejvyššího správního soudu tak bylo možno v projednávané části uzavřít, že se jednalo o zakázané dělení předmětu zakázky – stavebních prací na objektu Hotelu Lesná, neboť bylo důsledkem postupu žalobce zadání veřejných zakázek – konkrétně VZ 001 a VZ 005 – v mírnějším zákonném režimu, tedy předpokládaná hodnota stavebních prací v rámci daného projektu byla snížena pod zákonem stanovené finanční limity (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 7 As 211/2015-31). Přitom ani skutečnost, že určitý postup byl pro zadavatele z praktického hlediska efektivnější, nemůže obstát, pokud byl v rozporu se zákonem. Jak tedy bylo konstatováno výše, ve věci bylo odpovídajícím způsobem zjištěno, že žalobce při použití dotačních peněžních prostředků porušil zákaz stanovený § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, čímž porušil povinnost stanovenou právním předpisem – naplnil skutkovou podstatu neoprávněného použití peněžních prostředků, přičemž došlo k porušení rozpočtové kázně dle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2000 Sb.“)

Nutno pak podotknout, že by žalobci nemohlo být vytýkáno rozdělení zakázek, pokud by je zadal sice odděleně, ale použil by režim zadávacího řízení odpovídající společné hodnotě zakázek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 Afs 246/2018-32). Takto však žalobce ve věci nepostupoval. Žalobce případně mohl postupovat též ve smyslu § 98 zákona o veřejných zakázkách, který mu nabízel zákonem aprobovaný způsob, jak veřejnou zakázku zadat jako celek s více částmi, v důsledku čehož mohla být předmětná zakázka vnitřně rozdělena na dílčí části; to by mu umožnilo zohlednit případnou nezbytnost specializace jednotlivých dodavatelů.

Zdejší soud tak k předmětné obecné námitce žalobce uzavírá, že pro posouzení toho, zda došlo, či nedošlo k porušení rozpočtové kázně, není podstatné, jaká pohnutka vedla žalobce jako zadavatele k rozdělení, zda zakázku rozdělil právě proto, aby ji mohl zadat v méně přísném režimu, či zda jej k tomu vedly jiné důvody. Podstatný je důsledek takového rozdělení – tj. protiprávní zadání veřejné zakázky v mírnějším zákonném režimu, jak bylo v řešením případě správně vyhodnoceno finančními orgány (srov. rozsudek Nejvyššího správního sodu ze dne 19. 1. 2023, č. j. 2 Afs 92/2022-28).

V návaznosti na shora popsané soud přistoupil též k posouzení zákonnosti uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně z důvodů, že žalobce fakticky realizoval 3 veřejné zakázky, přičemž v případě zadávání veřejné zakázky „Dodávka technologií s vybavením hotelu a restaurace“ – VZ 004, sloučil vzájemně nesouvisející předměty veřejné zakázky (viz platebním výměr č. 26/2018), když sloučil dodávku technologií a vybavení se stavebními pracemi spočívajícími ve zdravotně technických instalacích (vnitřní rozvody vody a kanalizace), a současně v rámci dodávky technologií sloučil dodávku gastro-zařízení s dodávkou nábytku a elektroniky, čímž dle finančních orgánů diskriminoval dodavatele, kteří nebyli schopni realizovat stavební práce i všechny požadované dodávky, a tím porušil zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 zákona o veřejných zakázkách.

V této části soud předně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, č. j. 62 Af 7/2010135, v němž bylo uvedeno, že „[p]okud by zadavatel předmět veřejné zakázky vymezil příliš široce a v důsledku toho by se o zakázku mohli ucházet jen někteří dodavatelé, mohl by porušit jednu ze základních zásad zadávání veřejných zakázek zakotvených v § 6 ZVZ (…), a to zásadu zákazu diskriminace. (…) v případě, kdy zadavatel vymezí předmět veřejné zakázky příliš široce (tzn. v rámci jedné veřejné zakázky požaduje plnění, která spolu vzájemně nesouvisejí) a v důsledku toho podalo nabídku méně dodavatelů než v situaci, kdy by byla tato jednotlivá plnění poptávána samostatně, může se zadavatel dopouštět skryté diskriminace. Diskriminováni jsou zde ti dodavatelé, kteří by mohli podat nabídku na jednotlivá plnění, nicméně nejsou schopni nabídnout plnění všechna. Podmínkou zde však je požadavek, aby se jednalo o plnění, která spolu vzájemně nesouvisejí. Právě popsané diskriminaci by pak bylo možno podle názoru soudu zabránit buď tím, že by zadavatel plnění, která spolu vzájemně nesouvisejí poptával ve více veřejných zakázkách, případně tím, že by veřejnou zakázku rozdělil a umožnil podávání nabídek i na její jednotlivé části. (…) Soud se žalobcem přitom souhlasí v tom, že pokud zadavatel poptává určité věcně a co do účelu využití ucelené plnění, je oprávněn takové plnění poptat v rámci jedné veřejné zakázky. Pokud se však předmět této zakázky skládá z vícero druhů různých výrobků, které lze poptávat i samostatně a u nichž je pravděpodobné (aniž by bylo třeba činit podrobnou analýzu), že by v případě samotného zadávání bylo podáno více nabídek, je namístě takovou veřejnou zakázku rozdělit na části a umožnit podávání nabídek i na tyto části.“ (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 2 Afs 59/2011-183). Stejně tak je možno poukázat i na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2012, č. j. 62 Af 57/201196, který k už dříve citovanému dále doplnil, že „[i] kdyby tedy zadavatele k jeho postupu vedly na první pohled dobře hájitelné důvody, ať už spojené s jeho nedostatkem zkušeností s poptáváním příslušného plnění nebo s administrativní výhodností poptávat plnění jako celek anebo s potřebou eliminovat smluvní (obchodní) rizika spojená s realizací jednotlivých plnění větším počtem dodavatelů, neznamená to, že by takový postup nemohl vykazovat prvky skryté diskriminace ve vztahu k jiným dodavatelům než k tomu, který podle žalobce jako jediný mohl předmět veřejné zakázky sám splnit.“

Žalobce nepochybně i v nyní posuzovaném případě stíhala povinnost dodržovat mj. zásadu zákazu diskriminace ve smyslu § 6 zákona o veřejných zakázkách. Zdejší soud proto nevidí jakéhokoliv důvodu, pro který by nebylo možno na nyní řešenou věc nahlížet právě optikou citovaných judikaturních závěrů, jelikož se tyto jednoznačně vážou k dodržení naprosto principiálních zásad zadávání veřejných zakázek. V daném kontextu se proto zdejší soud ztotožnil s hodnocením žalovaného, že žalobce v rámci veřejné zakázky VZ 004 nepřípustně sloučil plnění, kterými byly jednak dodávky technologií kuchyně (tj. zařízení a vybavení pro pohostinství), jednak vybavení interiéru hotelu (tj. nábytek a vybavení prostor hotelu) a jednak stavební práce, spočívající ve zdravotně technických instalacích (tj. vnitřní rozvody kanalizace a vody), přičemž tak sloučil do jedné veřejné zakázky (VZ 004) plnění svým charakterem zcela odlišná – resp. stanovil předmět této veřejné zakázky příliš široce. Tím ve smyslu již nadepsaného diskriminoval dodavatele, kteří nemohli nabídnout všechna požadovaná plnění, ale mohli podat nabídku na jednotlivá plnění (tj. zájemce, kteří buď pouze dodávají vybavení pro pohostinství, nebo toliko nábytek, elektroniku, či pouze zajišťují stavební práce), čímž omezil konkurenční prostředí a počet nabídek, což mohlo mít ve svém důsledku vliv na výběr nejvýhodnější nabídky (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 14 Af 7/2020-44). Jak přitom už bylo dříve vyloženo, stavební práce spočívající ve zdravotně technických instalacích byly plněním obdobným a souvisejícím se stavebními pracemi, které byly předmětem plnění veřejné zakázky VZ 001 na stavební práce.

Žalovaný tak dle názoru soudu i v této části správně vyhodnotil, že požadavek na kompletní dodávku zařízení a vybavení pro pohostinství, nábytku a vybavení prostor hotelu, jakož i stavebních prací za daných (specifických) okolností vedla k nedůvodnému omezení potenciálních dodavatelů v přístupu k předmětnému výběrovému řízení. Žalobce jako zadavatel tudíž nemohl dosáhnout maximální soutěživosti mezi potenciálními dodavateli, když nezabezpečil dostatečně konkurenční prostředí, které nutí uchazeče o veřejnou zakázku, aby podali ekonomicky nejvýhodnější nabídku. Finanční orgány tak dle soudu odpovídajícím způsobem vyhodnotily, že žalobce jako zadavatel sloučil do jedné veřejné zakázky VZ 004 vzájemně nesouvisející předměty plnění (viz str. 38 napadeného rozhodnutí a str. 8 až 9 platebního výměru č. 26/2018).

V návaznosti na shora uvedené soud zdůrazňuje fakt, že podstatou zásady zákazu diskriminace je zejména zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí v zájmu dosažení primárního cíle, kterým je zajištění hospodárnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky. Rovněž v této části tak bylo důvodně shledáno, že žalobce svým postupem při zadávání veřejné zakázky VZ 004 porušil zákaz stanovený § 6 zákona o veřejných zakázkách, čímž porušil povinnost stanovenou právním předpisem – naplnil skutkovou podstatu neoprávněného použití peněžních prostředků, přičemž došlo k porušení rozpočtové kázně dle § 22 zákona č. 250/2000 Sb.

Dále se soud zabýval žalobní argumentací, že již v žádosti o dotaci žalobce uvedl, že rekonstrukce a modernizace hotelu bude provedena jako tři samostatné veřejné zakázky, přičemž měl poskytovatel dotace dle žalobce před zahájením každého výběrového řízení k dispozici kompletní zadávací dokumentaci včetně všech příloh za účelem její kontroly. Poskytovatel dotace přitom neshledal žádné pochybení ani ve fázi před zahájením zadávacího řízení, ani po jeho provedení, když následně zpětně kontroloval celý průběh zadávacího (výběrového) řízení v rámci kontroly před vyplacením dotace. Žalobce rovněž upozornil na fakt, že se jednalo o dotaci, která mu byla proplacena až poté, kdy jednotlivé zakázky realizoval, tyto zcela uhradil ze svých prostředků, doložil všechny doklady a poskytovatel dotace je zkontroloval a teprve poté mu proplatil podíl na způsobilých výdajích. Poskytoval dotace pak dle žalobce zahájil předmětné řízení na základě auditu, který jej de facto usvědčuje z toho, že žalobce špatně kontroloval.

K tomu soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 Afs 246/2018-32, ve kterém bylo i pro nyní projednávaný případ přiléhavě konstatováno, že „[z] judikatury Soudního dvora plyne, že za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje ani neomezuje takovou odpovědnost. Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny poskytovatelem. Předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání je v takovém případě poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní očekávání u toho, komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy [rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata (C414/08, Sb. rozh. s. I-02559); viz zejména body 102 a 107 rozsudku]. Zásady legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další (spojené věci C-383/06 až C-385/06, Sb. rozh. s. I-01561); bod 56]. Soudní dvůr neshledal, že by došlo k zásahu do zásady legitimního očekávání ani v případě, v němž příslušný vnitrostátní orgán nemohl v okamžiku, kdy rozhodl o poskytnutí pomoci, nevědět, že příjemce nedodržel pravidla pro zadávání veřejných zakázek, neboť vybral dodavatele pověřeného uskutečněním operace financované z této pomoci ještě před tím, než mu byla pomoc poskytnuta [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, Chambre de commerce et d'industrie de l'Indre (C-465/10, dosud nezveřejněný ve Sb. rozhodnutí)].

Ačkoliv tedy poskytovatel dotace žalobci při zadávání dotčených veřejných zakázek nevytknul pochybení, přičemž mu byly vyplaceny finanční prostředky, neznamená to, že by bylo vyloučeno, aby finanční orgány následně prověřily, zda nedošlo před jejich výplatou k porušení rozpočtové kázně (popř. aby určitá pochybení odhalily). Stát má totiž právo i po vyplacení finančních prostředků prověřit, zda skutečně byly splněny všechny podmínky dotace, byť se tak mělo stát již před vyplacením finančních prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2014, č. j. 1 Afs 54/2013-36). Nadepsaná judikatura současně potvrzuje, že jsou to právě finanční orgány, které jsou oprávněny rozhodnutím konstatovat porušení rozpočtové kázně a stanovit odvod za toto porušení.

Ve světle shora uvedeného zdejší soud též dodává, že pokud by z podmínek stanovených poskytovatelem dotace vyplýval výslovný požadavek, podle něhož by měl žalobce předmětný projekt realizovat zcela konkrétním způsobem zadání té které veřejné zakázky – tj. např. v jednoznačně stanoveném právním režimu, pak by taková okolnost skutečně byla relevantní pro rozhodování o porušení rozpočtové kázně, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010-81, nelze připustit postihování příjemce dotace za nedodržení určité povinnosti, které bylo zapříčiněno příslušnými orgány veřejné moci. Takový požadavek poskytovatele dotace však z obsahu spisové dokumentace, resp. ze smlouvy o poskytnutí dotace včetně jejího dodatku, nevyplývá, když bylo v čl. XI odst. 1 smlouvy o poskytnutí dotaci jednoznačně zdůrazněno, že je příjemce dotace povinen při realizaci projektu uskutečňovat zadávání veřejných zakázek v souladu s podmínkami stanovenými zákonem o veřejných zakázkách. V řešené věci pak soud neshledal ani to, že by se žalobci ze strany poskytovatele dotace dostalo naprosto jasného ujištění ohledně souladu jeho postupu se smlouvou o poskytnutí dotace, či zákonem. Za takové ujištění v kontextu už dříve citovaných judikaturních závěrů přitom rozhodně nelze považovat skutečnost, že poskytovatel dotace finanční prostředky vyplatil, i když měl k dispozici všechny podklady, na základě nichž mohl pochybení žalobce rozpoznat ještě před vyplacením dotace. Tímto postupem poskytovatele dotace se žalobci nedostalo žádných konkrétních ujištění ve vztahu k zákonnosti rozdělení dotčených veřejných zakázek či určitého způsobu vymezení jejich předmětu a právního režimu jejich zadání. Ani žalobcem obecně poukazované doklady o kontrole poskytovatele dotace před proplacením jednotlivých částí dotace [resp. ve správním spisu založené kontrolní seznamy o převzetí dokumentace k administrativní kontrole interim (průběžné) s žádostí o platbu a zápis z administrativní kontroly průběžné (interim) s žádostí o platbu, či protokol z fyzické kontroly interim průběžné] nebyly v daném ohledu v podrobnostech natolik určité, aby žalobci založily legitimní očekávání stran toho, že při jeho postupu ve věci neporušil smluvní či zákonné povinnosti. Poskytovatel dotace totiž v poukazovaných dokumentech žalobce v konkrétní rovině nijak neujišťoval o zákonnosti ve věci následně vytknutých postupů žalobce. Na tom nic nemění ani obecné tvrzení poskytovatele dotace v zápisu z administrativní kontroly průběžné (interim) s žádostí o platbu, že při kontrole dokumentace k žádosti o platbu „nebyly zjištěny žádné nedostatky“. Podstatným zde současně zůstává fakt, že se žalobce svým postupem ve věci zjevně dopustil porušení zákona o veřejných zakázkách, jak už bylo výše rekapitulováno a k žalobním námitkám též soudem hodnoceno, a to bez jakéhokoliv zapříčinění poskytovatelem dotace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 10 Afs 86/2017-42).

K tomu soud pro úplnost připomíná fakt, že žalobce přijal od státu určité dobrodiní a protiváhou tohoto dobrodiní nebylo (na rozdíl od soukromoprávních vztahů) protiplnění ve prospěch poskytovatele dotace, ale právě akceptace a plnění podmínek, za nichž je dotace přijímána. Proto výlučnou povinností žalobce bylo splnění všech předem nastavených kritérií pro udělení dotace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 Afs 58/2005-90).

Vzhledem k výše uvedenému tak soud v této části uzavírá, že se žalobce nemůže dovolávat toho, že při realizaci projektu podpořeného dotací nepochybil, ale že „pochybil“ poskytovatel dotace, který finanční prostředky vyplatil, aniž by důkladně vyhodnotil, zda a jak byly podmínky dotační podpory žalobcem splněny. Tato argumentace žalobce nemůže obstát již jen proto, že tímto způsobem žalobce fakticky zastírá své předešlé pochybení, resp. porušení zákona o veřejných zakázkách tím, že poskytovatel dotace vyplacením prostředků dotace toto pochybení údajně „schválil“. Podle odkazované soudní judikatury však vyplacení prostředků dotace nemůže v žádném případě zhojit vlastní porušení povinností příjemce dotace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 10/2014-43).

Soud se následně zabýval tvrzením žalobce, že všechny finanční prostředky z dotace použil k účelu, ke kterému mu byly poskytnuty, přičemž měl správce daně pominout to, zda a jaký vliv měla údajná porušení zákona o veřejných zakázkách na použití prostředků z dotace.

V této souvislosti soud předně zdůrazňuje, že žalobci nebylo napadeným rozhodnutím vytknuto nedodržení samotného účelu dotace, ale zcela konkrétní porušení dotačních podmínek, resp. zákona o veřejných zakázkách, jak už bylo dříve popsáno. Soud poté odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 Afs 111/2019-42, že „[n]amítá-li stěžovatel, že účel dotace byl splněn, není tato skutečnost pro posouzení otázky porušení rozpočtové kázně rozhodná. Jinými slovy, i v případě, že je dotace použita k zamýšlenému účelu (např. skutečně byly postaveny laboratoře), to samo o sobě nepostačuje. Jak již předeslal Nejvyšší správní soud v bodě 26, tohoto účelu musí být současně dosaženo také způsobem (cestou), který je souladný nejen se zákonem, ale především také s podmínkami, za nichž byla dotace poskytnuta. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 113/2007-63, uvedl: „Skutečnost, že žalobce nepoužil finanční prostředky v rozporu s jejich účelovým určením, byla dle devátého senátu nesporná, to však nic nezměnilo na posouzení celé věci jako porušení rozpočtové kázně.“ K tomu je možno zmínit i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 10 Afs 196/2018-52, ve kterém bylo konstatováno, že „[s]těžovatel je přesvědčen, že ne každé porušení dotačních podmínek představuje porušení rozpočtové kázně. Podle jeho názoru je třeba zkoumat také závažnost porušení dotačních podmínek. O porušení rozpočtové kázně se podle stěžovatele bude jednat v případě, že takové jednání mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, mělo dopad na realizaci projektu či účelnost vynaložení veřejných prostředků z dotace. Nejvyšší správní soud konstatuje, že předestřený názor odmítl nedávno rozšířený senát v usnesení ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017-33. Podle tohoto rozhodnutí každé porušení dotačních podmínek (které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeny jako méně závažné) zakládá porušení rozpočtové kázně. O porušení rozpočtové kázně se bude jednat i tehdy, pokud porušení dotačních podmínek nemělo vliv na účel, který je poskytnutím dotace sledován. Opačný výklad by závažným způsobem narušil vnitřní uspořádání poměrů dotačního vztahu. Příjemci dotací by totiž nebyli žádným způsobem motivováni k plnění těch podmínek, které se nevztahují bezprostředně k účelu poskytnutí dotace, a mohli by na jejich plnění zcela rezignovat. Rozšířený senát zdůraznil, že poskytnutí dotace představuje dobrodiní ze strany státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat příjemce dotace přísnými podmínkami. Závažnost porušení dotačních podmínek se zohlední až při rozhodování o výši odvodu.“

Zdejší soud tedy konstatuje, že finanční orgány v posuzovaném případě postupovaly zcela v mezích relevantní právní úpravy a poukazovaných judikaturních závěrů, přičemž tak byly v případě shledaného porušení rozpočtové kázně oprávněny k uložení odvodu. Jak přitom vyplývá už ze shora citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017-33, porušení konkrétních dotačních podmínek (resp. zákona o veřejných zakázkách) lze považovat za porušení rozpočtové kázně.

Pro úplnost soud v daném ohledu doplňuje, že smyslem zákona o veřejných zakázkách je zabezpečit jednak účelné vynakládání veřejných prostředků a jednak spravedlivost tržního prostředí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 10 Afs 86/2017-42, nebo ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 Afs 116/2016-34). Žalobce však svým vadným (nezákonným) postupem ve věci, jak bylo už dříve popsáno (blíže viz napadené rozhodnutí), popřel smysl provádění zadávacích řízení, čímž ve svém důsledku de facto ovlivnil, ať už vědomě či nevědomě, hospodárnost a efektivitu využití prostředků, které v rámci dotace obdržel. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 1 Afs 437/2019-46, přitom plyne, že „[v]ětšina pochybení při zadávání veřejných zakázek má povahu tzv. ohrožovacích deliktů, což znamená, že není třeba zkoumat, zda porušení zákona mělo faktický dopad na chráněné zájmy. Postačí pouze jejich potenciální ohrožení.“

Pokud poté žalobce v tomto směru zcela obecně namítl též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, zdejší soud ve stručnosti uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění finanční orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svou základní funkci, tedy osvětlit účastníkům řízení, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výroku (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002-25, nebo ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13). Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze-li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro