4 As 34/2013 — Nejvyšší správní soud

15 Af 9/2021- 53 - text  10 15 Af 9/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: Ústecký kraj, IČO: 708 92 156, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: DPÚK a.s., IČO: 25497961, sídlem Rotavská 2656/2b, 155 00 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2021, č. j. MF-28279/2016/1203-25, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 19. 4. 2021, č. j. MF-28279/2016/1203-25, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2021, č. j. MF-28279/2016/1203-25, jímž žalovaný výrokem I. spojil ke společnému řízení pod č. j. MF-28279/2016/1203 odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 28. 4. 2016, č. j. 2248/EK/2016 (dále jen „rozhodnutí o námitce o zaplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně ze dne 28. 4. 2016“), projednávané u žalovaného pod č. j. MF-28279/2016/1203, a odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 2543/EK/2016 (dále jen „rozhodnutí o vratitelném přeplatku ze dne 12. 5. 2016“), evidované u žalovaného pod č. j. MF-28280/2016/1203. Dále žalovaný výrokem II. napadeného rozhodnutí změnil rozhodnutí krajského úřadu o námitce o zaplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně ze dne 28. 4. 2016 a rozhodnutí krajského úřadu o vratitelném přeplatku ze dne 12. 5. 2016, tak, že (a) se námitce osoby zúčastněné na řízení vyhovuje, a že (b) krajský úřad je povinen uhradit osobě zúčastněné na řízení úrok z neoprávněného jednání správce daně z částky 16 453 000 Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné ke dni 1. 7. 2010, zvýšené o 14 procentních bodů, za období ode dne 6. 10. 2010 do dne 22. 2. 2016, do 30 dní ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný rozhodnutím stanovil krajskému úřadu povinnost uhradit osobě zúčastněné na řízení úrok ze zálohy na vyrovnání finančního břemene za období od 6. 10. 2010 do 22. 2. 2016, který by ve svém souhrnu činil cca 13 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že krajský úřad je orgánem žalobce a nedisponuje vlastním majetkem, založilo napadené rozhodnutí žalobci povinnost zaplatit osobě zúčastněné na řízení uvedenou částku z vlastního rozpočtu, čímž byl žalobce zkrácen na svých majetkových právech. Závěr, že žalobce je legitimován k podání správní žaloby, nachází oporu v rozhodovací praxi správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu. Žalobce v této souvislosti odkázal zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 151/2018-63, které se týkalo přímo žalobce a osoby zúčastněné na řízení a bylo vydáno na obdobném skutkovém pozadí. 3. Dle rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 15 Af 107/2017-71 má rozhodnutí krajského úřadu o uložení povinnosti vrátit zálohovou platbu charakter stanovení platební povinnosti osoby zúčastněné na řízení v režimu dělené správy ve smyslu § 1 odst. 4 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „ZSDP“), resp. daně ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalovaný se uvedeným právním názorem krajského soudu řídil a na tomto základě uložil napadeným rozhodnutím žalobci povinnost k zaplacení předmětného úroku z přeplatku na dani. Žalobce se shora uvedeným posouzením nesouhlasil a považoval ho za chybné. Zdůraznil, že záloha na vyrovnání finančního břemene byla poskytnuta ze strany kraje osobě zúčastněné na řízení, a pojmově se tak o daň nejednalo. V souvislosti s vracením zálohy pak vůbec nešlo o ukládání nějaké nové peněžité povinnosti nebo daně osobě zúčastněné na řízení, ale o dočasné finanční zajištění související s ukládaným závazkem zachování veřejné služby k provozování krajské dopravní obslužnosti. 4. Zdůraznil, že osoba zúčastněná na řízení počínaje dnem 1. 8. 2006 protiprávně přerušila provoz veřejné linkové dopravy na území Ústeckého kraje ve zcela mimořádném rozsahu 2 135 spojů, čímž vyvolala bezprecedentní krizi v oblasti krajské dopravní obslužnosti s dopadem na desetitisíce lidí využívajících tento způsob přepravy k cestám např. do zaměstnání, škol či k lékaři. Krajský úřad v dané situaci využil svých oprávnění vyplývajících z nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (dále jen „Nařízení“), a rozhodnutím ze dne 7. 8. 2006 uložil osobě zúčastněné na řízení povinnost zachovat dopravní obslužnost v kraji po dobu od 8. 8. do 8. 9. 2006. K uvedenému rozhodnutí krajský úřad přistoupil v situaci, kdy (i) již trvalo protiprávní přerušení dopravní obslužnosti v kraji a (ii) kdy osoba zúčastněná na řízení tvrdila, že je na hraně platební neschopnosti, která jí zabraňuje v pokračování provozování veřejné linkové dopravy. Reálně tedy hrozilo, že samotné uložení závazku zachovat dopravu nebude v dané situaci dostačující, resp. že jej osoba zúčastněná na řízení nebude respektovat, neboť z jejích vyjádření vyplývalo, že bez dodatečných finančních prostředků od kraje přerušené spoje neobnoví. Krajskému úřadu proto nezbylo než se nátlaku osoby zúčastněné na řízení podvolit a formou zálohové platby jí poskytnout dočasné finanční prostředky z veřejného rozpočtu kraje, na které osoba zúčastněná na řízení ze zákona ani Nařízení neměla nárok a které byly de facto vynuceny jejím předchozím nezákonným postupem v podobě přerušení a následném odmítání obnovit dopravu. Pokud by krajský úřad k tomuto kroku nepřistoupil, neměl by jistotu, že dopravní obslužnost bude obnovena. Žalobce shrnul, že zmíněná záloha byla poskytnuta z veřejných prostředků kraje jako nenároková a ze své podstaty dočasná platba, která byla de facto vynucena tím, že osoba zúčastněná na řízení v rozporu se svými zákonnými povinnostmi v zásadním rozsahu více než dvou tisíc spojů přerušila dopravní obslužnost Ústeckého kraje, a odmítala ji obnovit, pokud jí nebudou ze strany kraje poskytnuty dodatečné finanční prostředky. Žalobce byl toho názoru, že tento skutkový kontext je nezbytné zohlednit i ve zde řešené věci. 5. Otázka, zda a případně jak vysoké vyrovnání finančních břemen má být osobě zúčastněné na řízení poskytnuto v souvislosti s uložením závazku zachovat dopravní obslužnost v období srpna až září 2006, je předmětem samostatného správního řízení vedeného krajským úřadem pod sp. zn. 6624/DS/2006, které zatím nebylo ukončeno. Byla-li by osobě zúčastněné na řízení v daném řízení určitá částka vyrovnání finančních břemen za období srpna až září 2006 přiznána, měla by na ni nárok až od okamžiku právní moci daného rozhodnutí, a nikoliv s úroky za dobu od uložení závazku do přiznání vyrovnání. I z této perspektivy se jeví jako nesprávné (a rovněž krajně nespravedlivé) rozhodnutí žalovaného, že by osoba zúčastněná na řízení měla mít nárok na úroky v souvislosti se zálohovou platbou, na kterou dle Nařízení či zákona ani neměla právo a jejíž vrácení na její straně nepředstavovalo finanční zátěž. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný nejprve velice podrobně zrekapituloval průběh správního řízení. Namítal, že žalobce postrádá aktivní legitimaci k podání samotné žaloby. Poznamenal, že v napadaném rozhodnutí stanovil povinnost krajskému úřadu, který svým nezákonným jednáním zavinil vznik přeplatku na platební povinnost podle § 64 odst. 6 ZSDP tím, že nezákonně stanovil osobě zúčastněné na řízení povinnost vrátit poskytnutou zálohu na provoz autobusových linek na účet žalobce a přeplatek nevrátil v zákonem stanovené lhůtě. Judikatura, na kterou žalobce odkazuje, však stanovuje jako jednu ze základních podmínek pro vznik aktivní legitimace státu, organizačních složek státu a územních samosprávních celků to, že žalobce v dané věci nevystupoval ve vrchnostenském postavení. Dle názoru žalovaného tato podmínka splněna není. Krajský úřad je dle ustanovení § 66 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, jedním z orgánů kraje. Proto není možné, aby byl žalobce nadán aktivní legitimací k podání žaloby proti rozhodnutí druhostupňového orgánu, kterým bylo přezkoumáváno rozhodnutí jeho vlastního orgánu vydané ve vrchnostenském vztahu. 7. K samotné žalobě uvedl, že celou věc posuzoval v intencích a v souladu s právním názorem zdejšího soudu uvedeného v rozsudku č. j. 15 Af 107/2017-71. Zdůraznil, že krajský úřad měl po vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. MV-7