6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

16 A 88/2021- 58 - text  20 16 A 88/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Gardenline s. r. o., IČO: 27263827, sídlem Na Vinici 948/13, 412 01 Litoměřice, zastoupená advokátem Mgr. Martinem Horákem, sídlem Jandova 8, 190 00 Praha, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2021, č. j. 807/1.30/21-3, takto: 1. Žaloba se zamítá. 2. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2021, č. j. 807/1.30/21-3, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 27. 11. 2020, č. j. 16558/9.30/20-11 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se měla žalobkyně dopustit dne 6. 5. 2019 na pracovišti „Rekonstrukce zahrad hradu Pernštejn“ tím, že jednak umožnila výkon nelegální závislé práce mimo pracovněprávní vztah definovaný v § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti, a to L. H., spočívající v práci stavbyvedoucího, a dále cizincům Y. M., R. M., D. V., O. S., D. M., D. R., R. M. a I. D. (dále jen „cizinci“), spočívající v pomocných dělnických a stavebních pracích; a jednak umožnila výkon nelegální práce cizincům bez povolení k zaměstnání definovaný v § 5 písm. e) bod 2. zákona o zaměstnanosti. Za tento přestupek byl žalobkyni uložen podle § 35 písm. b) a § 46 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „zákon o přestupcích“) správní trest, a to pokuta dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve výši 350 000 Kč. Žalobkyně současně požadovala, aby bylo zrušeno rovněž prvostupňové rozhodnutí a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. 3. Žalobkyně předně namítala, že správní orgány obou stupňů nedůvodně a nelogicky označily vztah mezi ní a L. H. za závislou práci vykonávanou mimo pracovněprávní vztah. Poukázala na to, že jako zhotovitelka realizovala dílo v rámci veřejné zakázky „SH Pernštejn vrchnostenská okrasná zahrada” (dále též jen „stavba“), jehož součástí bylo i obnovení terasovité partie zahrady včetně souvisejícího značného rozsahu terénních úprav v režimu zvýšené památkové ochrany, přičemž tyto činnosti nebyly v detailech rozpracovány v projektové dokumentaci, tudíž vyžadovaly neustálou komunikaci mezi realizačními poddodavatelskými subjekty a vedením stavby. Dílo bylo žalobkyní realizováno ve stavebnictví obvyklým způsobem, tj. prostřednictví poddodavatelů, resp. poddodavatelského systému. Vzhledem k náročnosti a specifičnosti plnění vyžadující zvýšenou kontrolu technického způsobu provádění díla a organizace staveniště byla funkce stavbyvedoucího dle § 153 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen „stavební zákon“) zajišťována nejen zaměstnancem žalobkyně P. V., ale současně i externím technikem L. H., jakožto samostatně podnikající osobou. Vztah mezi žalobkyní a L. H. byl přitom vztahem závazkovým, poddodavatelským. Nebyly zde naplněny znaky závislé práce (osobní výkon práce, podřízenost, dlouhodobost a výkon práce jménem zaměstnavatele). 4. K osobnímu výkonu práce L. H. na daném pracovišti žalobkyně uvedla, že tento činí nesporným, nicméně v daném případě vykonával L. H. činnost stanovenou § 153 stavebního zákona, která vyžadovala jeho stálou přítomnost na stavbě, resp. staveništi. Zákon tedy stanovuje osobní přítomnost a činnost stavbyvedoucího na staveništi, avšak jedná se o zákonnou povinnost tohoto speciálního technika, přičemž tato osobní přítomnost a činnost nic nevypovídá o závislé práci ve smyslu § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti. 5. Poukazoval-li žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na skutečnost, že L. H. vykonával totožnou činnost jako zaměstnanec žalobkyně P. V., pak žalobkyně namítala, že žádný zákonný předpis nestanoví povinnost stavbyvedoucího být u zhotovitele stavebního díla zaměstnán. Pokud je tedy P. V. v pracovněprávním vztahu k žalobkyni, vykonává a plní vůči žalobkyni i další pracovní úkoly, nad rámec výkonu funkce stavbyvedoucího a nesouvisející s předmětnou stavbou, a naopak L. H. byl ve vztahu k žalobkyni ve vztahu závazkovém pro výkon funkce stavbyvedoucího pro předmětnou stavbu. Podobnost činností mezi P. V. a L. H. je potom dána pouze výkonem funkce stavbyvedoucího z pohledu dodržení zákonných povinností. Obě tyto osoby pak na stejné úrovni vymezené funkcí stavbyvedoucího koordinovaly postup realizace stavby v čase, a to nikoli z jakýchkoliv pozic nadřízenosti, a zcela nezávisle na vůli a vědomí žalobkyně. Dle žalobkyně je vadný závěr žalovaného o tom, že v případě činnosti výkonu funkce stavbyvedoucího se nejedná o nikterak vyčleněnou odbornou činnost, a je v přímém rozporu se zákonným vymezením činnosti stavbyvedoucího. 6. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem žalovaného o tom, že L. H. byl v podřízeném postavení vůči žalobkyni, když se podřídil jejím časovým a organizačním požadavkům na výkon dané činnosti za účelem získání finančních prostředků, fakturace byla prováděna v pravidelných měsíčních intervalech a příjem z uvedené činnosti představoval významný měsíční zdroj příjmů k pravidelné úhradě životních potřeb, přičemž i L. H. označil danou činnost za svou hlavní zakázku s tím, že dříve prováděl již jen drobné zakázky spočívající v projektování. Měla za to, že tato tvrzení nemají logický základ a nejsou podložena žádnými důkazy. Opakovaně zdůraznila, že její závazkový vztah s L. H. je vztahem dvou samostatně podnikajících osob bez jakéhokoli vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Přitom to byl právě L. H., který byl oprávněn ze své pozice udělovat i žalobkyni pokyny k jinému způsobu realizace díla. Stejně tak je to stavbyvedoucí, kdo organizuje stavby, určuje stavební postupy, přítomnost dalších poddodavatelů, zajištění materiálů atd., nikoli žalobkyně. K pravidelné měsíční fakturaci uvedla, že se jedná o zcela obvyklý proces průběžné měsíční fakturace, zejména u delších stavebních akcí. Získání dlouhodobé a stabilní zakázky je pak přáním všech podnikatelských subjektů. Žalobkyně zpochybnila závěr žalovaného o tom, že by dříve L. H. prováděl již jen drobné zakázky spočívající v projektování, neboť takovéto zakázky realizuje stále, stejně tak jako další podnikatelské aktivity v rozsahu svého podnikatelského oprávnění. 7. Pokud žalovaný dovozoval závislost práce ze skutečnosti, že L. H. vykonával práci pro žalobkyni kontinuálně v délce jednoho roku, pak žalobkyně zdůraznila, že pozice stavbyvedoucího vyžaduje její výkon po celou dobu realizace stavby a fluktuace na této pozici není v zájmu zhotovitele ani investora. Z tohoto pohledu je dle žalobkyně závazkový vztah se stavbyvedoucím výhodnější, neboť pracovněprávní vztah zaměstnanci umožňuje jednodušší ukončení pracovněprávního poměru oproti vyvázání se ze vztahu závazkového. 8. Žalobkyně se ztotožnila s posouzením žalovaného o tom, že jí nelze přisoudit výkon činnosti a odpovědnost stavbyvedoucího. Dle žalobkyně již samotná tato úvaha vylučuje závěr, že se mezi L. H. a žalobkyní jednalo o závislou činnost. Žalobkyně popřela, že by L. H. zastupoval P. V. L. H. z pozice stavbyvedoucího sám uděloval vlastní pokyny svěřené mu v rozsahu výkonu funkce, sám vyhodnocoval technologické postupy a tuto činnost prováděl zcela nezávisle na P. V. Dle žalobkyně se nikdy nejednalo o jednání jménem žalobkyně, ale vždy se jednalo o výkon funkce stavbyvedoucího. 9. Dle žalobkyně učinily správní orgány manipulativní výklad sdělení L. H., který uvedl, že „spadá” pod žalobkyni, a za výsledek jeho práce odpovídá žalobkyně. Takové vysvětlení totiž zcela odpovídalo položené otázce („Kdo odpovídá za výsledek Vaší práce vůči třetím osobám např. při reklamaci?“). Jestliže je totiž základní závazkový vztah při realizaci stavby založen mezi objednatelem a zhotovitelem, pak veškeré subjekty podílející se na zhotovení díla, tedy všichni poddodavatelé, logicky „spadají” pod žalobkyni jakožto zhotovitelku. Správní orgány tak z odpovědi vyvodily to, co podpořilo jejich závěr o existenci závislé práce. Navíc je třeba vzít v potaz, že L. H. je technik, nikoli právník. 10. Žalobkyně dále vytýkala žalovanému, že se v této souvislosti vůbec nezabýval odvolací námitkou, že v prvostupňovém rozhodnutí použitá judikatura je nepřiléhavá, neboť žádným způsobem nerefle