1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

15 A 11/2024- 34 - text  12 15 A 11/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: SILMET Plus, s.r.o., IČO: 26210967, sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram, zastoupená Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 153, 261 01 Příbram, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 796/44, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2024, č. j. ČOI 17011/24/O100/Be/Št, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2024, č. j. ČOI 17011/24/O100/Be/Št, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Ústeckého a Libereckého (dále jen „inspektorát“), ze dne 29. 12. 2022, č. j. ČOI 152158/22/2400/0687/R/PL/St, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za přestupek dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PHM“), přičemž jí bylo též v souladu s § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), a § 79 odst. 5 správního řádu uloženo uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč, a to tak, že byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí slova „pokuta ve výši 500 000 Kč (slovy: pět set tisíc korun českých)“ nahrazena slovy „pokuta ve výši 450 000 Kč (slovy: čtyři sta padesát tisíc korun českých)“. Ve zbytku pak bylo rozhodnutí inspektorátu podle § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu žalovaným potvrzeno. Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud uložil žalované povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně úvodem podané žaloby stručně zrekapitulovala dosavadní průběh dané věci, přičemž obecně namítla, že byla napadeným rozhodnutím zásadním způsobem zkrácena na svých právech. 3. Následně žalobkyně uvedla, že nemůže obstát vypořádání jejích námitek žalovaným. K tomu zmínila, že bylo-li kontrolou inspektorátu ze dne 5. 6. 2022 zjištěno, že odebraný vzorek motorové nafty nevyhověl provedenému posouzení, a to v ukazateli jakosti „Oxidační stabilita NM“, jehož zjištěná hodnota činila 649 g/m³, oproti normou stanovené maximální hodnotě 33 g/m³, a že tedy ve zkoušeném ukazateli odebraný vzorek nevyhověl limitní hodnotě ČSN EN 590+A1:2018, přičemž se tak dle žalobkyně stalo pouze v důsledku jejího omylu. Za vyvstalé situace tedy žalobkyně namítla, že napadeným rozhodnutím uložená pokuta ve výši 450 000 Kč byla zjevně nepřiměřenou, a navíc bylo možno uvažovat o aplikaci institutu upuštění od uložení správního trestu. 4. Žalobkyně dále poukázala na dikci § 43 odst. 2 přestupkového zákona, přičemž dle jejího názoru správní orgány při rozhodování o uložení správního trestu nepřihlédly k jí uvedeným okolnostem a nezabývaly se možností upuštění od uložení správního trestu, ačkoliv dle žalobkyně v řešeném případě byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto institutu [tj. že závažnost přestupku (1. podmínka), okolnosti jeho spáchání (2. podmínka), a osoba pachatele (3. podmínka), vytváří důvodné očekávání, že již samotné projednání věci před správním orgánem postačí k nápravě pachatele (4. podmínka)]. 5. K tomu pak žalobkyně uvedla, že závažnost spáchaného přestupku byla velmi nízká (až nulová), neboť nikomu nevznikla žádná škoda a nedošlo k poškození ani ohrožení veřejného zájmu. Následek předmětného přestupku byl tedy dle jejího názoru nulový. Zároveň se jednalo o první podobné provinění žalobkyně. Stran okolností spáchání daného přestupku žalobkyně popsala, že k němu došlo pouze omylem, resp. způsob jeho spáchání nebyl úmyslný ani zaviněný. Žalovaná se však možností upuštění od uložení správního trestu za poukazovaných okolností dostatečným způsobem nezabývala, a stejně tak se odpovídajícím způsobem nezabývala ani otázkou nepřiměřenosti uložené pokuty, když tato nebyla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby [§ 8 odst. 3 písm. b) zákona o PHM], která není zákonem stanovena. S ohledem na konkrétní poukazované skutečnosti tudíž dle žalobkyně nelze uloženou pokutu považovat za přiměřenou, a ztotožnit se tak s hodnocením žalované. Jinými slovy, nestanovil-li zákonodárce v § 8 odst. 3 písm. b) zákona o PHM spodní hranici sankce, která může být za protiprávní jednání uložena, zjevně tím chtěl vyjádřit, že mohou existovat i případy, které budou svou společenskou škodlivostí a polehčujícími okolnostmi natolik specifické, že bude možno dokonce i upustit od uložení pokuty. Jestliže pak správní orgány poukázaly na to, že předmětná pokuta musela plnit represivní a preventivní funkci, a proto ji nebylo možno uložit v nižší než uložené výši, žalobkyně se s tímto argumentem neztotožnila, neboť zde existovaly individuální skutkové okolnosti, které ospravedlňovaly uložení pokuty pouze v symbolické výši. 6. Dle žalobkyně přitom nebylo sporu o tom, že se předmětného přestupku dopustila, přičemž se také sama ke spáchání přestupku přiznala, napravila protiprávní stav, poskytla maximální možnou míru součinnosti při objasňování skutkového stavu, nejednala úmyslně, jednalo se o její první podobné provinění a jednání žalobkyně bylo málo závažné, resp. ani nemohlo mít negativní dopad na zákazníky. 7. Z napadeného rozhodnutí však dle žalobkyně plyne, že jediným důvodem pro neuložení symbolické pokuty (popř. pro neupuštění od uložení trestu) byla skutečnost, že správní sankce musela plnit právě preventivní a represivní funkci, a to i přesto, že jednání žalobkyně bylo hodnoceno jako málo závažné. Takový závěr však za popsané situace podle žalobkyně nemůže obstát jako věcně správný. 8. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud (pokud neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí) ve smyslu § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), upustil od uloženého trestu, neboť tento byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, nebo jej snížil v mezích zákonem dovolených, kdy takovéto rozhodnutí lze učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel žalovaný při vydávání napadeného rozhodnutí. Vyjádření žalované 9. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě úvodem zmínila, že byla napadeným rozhodnutím podstatně snížena sankce uložená inspektorátem (konkrétně o 50 000 Kč), avšak žalovaná měla ve shodě s inspektorátem i nadále za to, že řešená věc nebyla prosta materiálního znaku přestupku – tj. společenské škodlivosti. Dle žalované tak nebylo možno tvrdit, že u daného ohrožovacího deliktu nenastal žádný následek ve smyslu ohrožení prodejem paliva s výrazně nadlimitní oxidační stabilitou. Polehčující okolnosti, že se jedná o první zjištěné porušení aplikovaného předpisu a že žalobkyně následně zjednala účinným způsobem nápravu protiprávního stavu, přitom byly správními orgány již výslovně vzaty v potaz při úvaze o adekvátní výši sankce, a to k dobru žalobkyně. V tomto ohledu pak žalovaná odkázala na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí inspektorátu. Na základě uvedeného tak žalovaná navrhla zamítnutí podané žaloby. Replika žalobkyně 10. V podané replice žalobkyně konstatovala, že je i nadále přesvědčena, že správní orgány při rozhodování o uložení správního trestu nepřihlédly ke všem okolnostem případu a nezabývaly se možností upuštění od uložení správního trestu, přičemž žalobkyně měla za to, že byly ve věci splněny podmínky pro aplikaci institutu upuštění od uložení správního trestu. V podrobnostech poté žalobkyně obsáhle zopakovala již v žalobě uplatněnou argumentaci. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., bez jednání, neboť žalobkyně s tím výslovně souhlasila a žalovaná nesdělila soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 12. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec ža