6 As 146/2016 — Nejvyšší správní soud

15 A 21/2022- 126 - text  16 15 A 21/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: JUDr. Mgr. J. G., narozený X, bytem X, proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, sídlem Lidické náměstí 9, 401 79 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2022, č. j. KRPU-129822-6/ČJ-2022-0400KR-PK, takto: I. Žaloba se odmítá v části, ve které se žalobce domáhal toho, aby soud výrokem rozsudku stanovil, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení z náhrady jednorázového odškodnění v částce 283 008 Kč od data 5. 7. 2012, nebo od data, o kterém rozhodne soud v tomto řízení, až do výplaty jednorázového odškodnění ve výši 283 008 Kč (vyplaceno na účet žalobce dne 17. 10. 2022), resp. do zaplacení; že je žalovaný povinen uhradit žalobci částku za jednorázové odškodnění odpovídající roku 2022 ve výši 470 041 Kč a zákonný úrok z prodlení do doby úhrady na účet žalobce, resp. ode dne 30. 6. 2022 do zaplacení; a že je žalovaný povinen uhradit žalobci částku za jednorázové odškodnění ve výši odpovídající valorizované částce roku vydání nového rozhodnutí a zákonný úrok do doby úhrady na účet žalobce po zrušení napadeného rozhodnutí soudem. II. Žaloba se ve zbylé části zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2022, č. j. KRPU-129822-6/ČJ-2022-0400KR-PK, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje pro ekonomiku (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 6. 2022, č. j. KRPU-26995-43/ČJ-2017-0400KR-AP, jímž bylo rozhodnuto o žádosti žalobce ze dne 7. 3. 2013 o vydání rozhodnutí o jednorázovém odškodnění tak, že dle výroku I. rozhodnutí má žalobce nárok na jednorázové odškodnění podle § 105 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), dle výroku II. rozhodnutí se žalobci poskytne jednorázové odškodnění podle § 105 odst. 2 zákona o služebním poměru ve výši 283 008 Kč, a dle výroku III. rozhodnutí žalobci nebyly přiznány úroky z prodlení z jednorázového odškodnění z částky 283 008 Kč. Současně žalobce navrhl, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí, a to konkrétně v rozsahu jeho výroků II. a III., jakož i uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci. Dále se žalobce domáhal toho, aby soud výrokem rozsudku stanovil, že „Žalovaný je povinen uhradit žalobci zákonný úrok z prodlení z náhrady jednorázového odškodnění od data 5. 7. 2012, nebo od data, o kterém rozhodne soud v tomto řízení, až do výplaty jednorázového odškodnění ve výši 283 008 Kč, které bylo vyplaceno na účet žalobce dne 17. 10. 2022“, „Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku za jednorázové odškodnění odpovídající roku 2022 ve výši 470 041 Kč a zákonný úrok prodlení do doby úhrady na účet žalobce“, a „Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku za jednorázové odškodnění ve výši odpovídající valorizované částce roku vydání nového rozhodnutí a zákonný úrok do doby úhrady na účet žalobce po soudem zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného“. Žaloba 2. V žalobě žalobce nejprve obsáhle popsal dosavadní průběh projednávané věci. Uvedl přitom, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vyslovil, že nárok žalobce na jednorázové odškodnění ve smyslu § 105 zákona o služebním poměru vznikl dnem doručení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2012, č. j. KR-2674/2012, o propuštění, tedy dne 4. 7. 2012. Žalovaný tak stanovil datum vzniku jeho nároku na přiznání jednorázového odškodnění, a tím i analogicky datum nároku na výplatu tohoto odškodnění na účet žalobce, byť zákon o služebním poměru v případě jednorázového odškodnění nestanovuje, kdy má být tento nárok vyplacen. To však lze podle žalobce analogicky dovodit např. z § 167 odst. 1 zákona o služebním poměru, z § 175 odst. 5 téhož zákona, nebo z § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Z odkazovaných ustanovení zákona o služebním poměru a správního řádu tak dle žalobce bylo možno dovodit, že měl žalovaný rozhodnout o vyplacení jednorázového odškodnění na jeho účet do 30 dnů od data 4. 7. 2012. 3. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdil, že sice stanovil částku odškodnění pro rok 2012 ve výši 283 008 Kč, avšak pro výplatu jednorázového odškodnění není v zákoně o služebním poměru žádná lhůta stanovena, jednalo se o absurdní stav, neboť žalovaný rozhodl o výši přiznaného jednorázového odškodnění, ale mohl by ho vyplatit např. až za 10 let, a to bez jakékoliv sankce či navýšení. Žalovaný měl dle žalobce v případě, že zastává takový výklad zákona, stanovit výši jednorázového odškodnění podle doby vydání napadeného rozhodnutí – tj. částkou valorizovanou k roku 2022 ve výši 470 041 Kč, jelikož v roce 2012 žalobci předmětné odškodnění vyplaceno nebylo. 4. Žalobce dále poukázal na argumentaci žalovaného uvedenou na str. 8 až 9 napadeného rozhodnutí stran toho, že pro jednorázové odškodnění není splatnost zákonem o služebním poměru nijak stanovena. Zde také žalovaný popřel metodickou pomoc Ministerstva vnitra, dle které by měl žalobci přiznat zákonný úrok ve smyslu závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 As 139/2016-22. Žalovaný pak měl opomenout též fakt, že mu žalobce sdělil, že bude ve věci vymáhat i zákonný úrok z prodlení již v žalobě ze dne 8. 2. 2019. Žalobce také dne 6. 4. 2022 zaslal náměstkovi policejního prezidenta pro ekonomiku žádost o vydání rozhodnutí (tj. ochrana proti nečinnosti), přičemž v této žádosti uvedl v souladu s nadepsanou žalobou, že žádá mj. o rozhodnutí o přiznání zákonného úroku z prodlení z nevyplacené částky jednorázového odškodnění. 5. Žalobce dále zrekapituloval, že se z vyjádření ekonomického odboru Ministerstva vnitra ze dne 12. 5. 2022 k jednorázovému odškodnění dle § 105 zákona o služebním poměru podává, že nárok na jednorázové odškodnění žalobce vznikl ke dni skončení jeho služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru, tedy k datu 4. 7. 2012, kdy bylo rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobci doručeno. Ode dne 4. 7. 2012 se tak žalovaný dle žalobce dostal do prodlení s vydáním rozhodnutí a následně s úhradou nevyplacené dlužné částky z titulu nároku na jednorázové odškodnění na účet žalobce. Žalobce poté dne 20. 5. 2022 zaslal správnímu orgánu I. stupně vyjádření, ve kterém mj. žádal o přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 283 008 Kč od data 6. 7. 2012 do dne úhrady na jeho účet. K tomu žalobce též poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 6 As 102/2014-39, a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/2017. Žalobce poté zrekapituloval obsah e-mailu ze dne 27. 5. 2022 a vyjádření zaslané správnímu orgánu I. stupně dne 6. 6. 2022, přičemž konstatoval, že mu žalovaný následně dne 17. 10. 2022 zaslal na účet toliko částku 283 008 Kč. Žalovaný tak dle žalobce v rámci napadeného rozhodnutí vytvořil neopodstatněný právní názor, který způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. 6. Žalobce zmínil i fakt, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně uplatnil in eventum námitku promlčení, kterou odůvodnil tak, že v každém případě žalobce požádal o úroky z prodlení poprvé až podáním ze dne 20. 4. 2022, ačkoliv řízení bylo na základě jeho žádosti zahájeno už dnem 7. 3. 2013. Žalovaný tedy na jedné straně tvrdil, že se nemohl dostat do prodlení s úhradou jednorázového odškodnění, jelikož zákon o služebním poměru nestanoví termín výplaty pro přiznání jednorázového odškodnění, avšak na druhé straně uvedl, že správní orgán I. stupně se eventuálně dovolal promlčení. Zároveň žalobce popsal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentoval uplatněním § 206 odst. 2 zákona o služebním poměru, přičemž uzavřel, že žalobce měl a mohl úroky z prodlení uplatnit kdykoliv během řízení o žádosti ze dne 7. 3. 2013 o vydání rozhodnutí o přiznání jednorázového odškodnění. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí odůvodňuje názor stran promlčení nároku na zákonný úrok z prodlení vlastním posouzením subjektivní promlčecí lhůty v analogii s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 75/2015-17. K tomu žalobce doplnil, že až prvostupňovým rozhodnutím a následně napadeným rozhodnutím bylo ve věci stanoveno datum vzniku nároku na jednorázové odškodnění, tedy den 4. 7. 2012 a dlužná částka 283 008 Kč (tj. částka jednorázového odškodnění valorizována pro rok 2012), jakož i splatnost dlužné částky do 30 dnů ode dne 4. 7. 2012 – vše rozhodnuto žalovaným ex tunc. Žalobce v tomto ohledu také poukázal na závěry vyslovené k otázce p