2 As 77/2009 — Nejvyšší správní soud

175 A 1/2025- 42 - text  14 175 A 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobců: a) F. A., narozený dne X státní příslušnost Republika Kosovo bytem X b) M. O., narozená dne X bytem X doručovací adresa obou žalobců X oba zastoupeni advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2024, č. j. OAM-21109-55/ZR-2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se včasnou žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2024, č. j. OAM-21109-55/ZR-2022, jímž bylo žalobci a) dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení k trvalému pobytu a podle § 87l odst. 3 zákona o pobytu cizinců mu byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. 2. Žalobci se současně v žalobě domáhali toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jim náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobci v žalobě uvedli, že žalobkyně b) ve správním řízení uplatnila její práva účastníka řízení a označila se za dalšího účastníka řízení vedle žalobce a). Usnesením žalovaného ze dne 28. 11. 2024, č. j. OAM-21109-51/ZR-2022, však bylo rozhodnuto, že žalobkyně b) není účastníkem řízení. Proti uvedenému usnesení podala žalobkyně b) odvolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Žalobci proto namítali, že žalovaný neměl v řízení meritorně rozhodnout, neboť odvolací orgán stále ještě nerozhodl o předmětném odvolání žalobkyně b). Žalobci podotkli, že napadené rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce a) zasahuje nepřiměřeným způsobem přímo do práva na rodinný a soukromý život žalobkyně b), jež je občankou České republiky a manželkou žalobce a). Podotkli, že povolení k trvalému pobytu je zákonem o pobytu cizinců i směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“) určeno právě k ochraně rodinného života občanů Evropské unie. Žalobkyně b) tedy měla mít postavení účastníka řízení dle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a pokud s ní žalovaný v řízení jako s účastníkem řízení nejednal, byl jeho procesní postup i napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem. Na podporu svých tvrzení žalobci poukázali na odst. 34 až 38 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2022, č. j. 30 A 88/2020-56, a rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) ze dne 23. 10. 2019, č. j. 9 Azs 256/2019-24. 4. Žalobce a) dále namítl, že ačkoli byl v České republice třikrát odsouzen, první dvě odsouzení byla již zahlazena. Žalovaný se však nezabýval účelem institutu zahlazení odsouzení, kterým je zmírnění následků odsouzení pro trestný čin u odsouzeného, který se po určitou dobu po výkonu trestu choval řádně. Jedná se o tzv. právní fikci neodsouzení, na jejímž základě lze na odsouzenou osobu pohlížet, jako kdyby odsouzena nebyla. Žalovaný zahlazení odsouzení nerespektoval a při svém rozhodování vycházel z odsuzujících rozsudků, čímž popřel smysl zahlazení odsouzení, které si žalobce a) zasloužil řádným životem po odsouzení. Ke svému poslednímu odsouzení žalobce a) uvedl, že byl odsouzen pouze k podmíněnému trestu, nejednalo se tedy o závažné narušení veřejného pořádku a toto odsouzení nesplňuje ani podmínky čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Žalobce a) namítl, že v otázce jeho odsouzení žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť vycházel pouze z výroku uvedeného rozsudku, ale již nezjistil, že rozsudek byl vydán na základě uzavření dohody o vině a trestu, aniž by soud prováděl dokazování. Žalobce a) zdůraznil, že v případě dohody o vině a trestu nemusí být vina obžalovaného prokázána soudem, takže jí uzavírají i obžalovaní, kteří jsou nevinní, aby se vyhnuli těžkostem spojeným s dlouholetým trestním stíháním. Přestože v případě žalobce a) v době podání obžaloby neexistoval dostatek důkazů, dohodu o vině a trestu uzavřeli všichni obžalovaní, protože jim hrozily pouze podmíněné tresty a dlouholeté trestní stíhání. Žalobce a) shrnul, že rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 9. 2022, č. j. 1 T 66/2022-1157, neodráží skutečný stav věci, který soud zjistil na základě provedených důkazů, ale je pouze projevem dohody o vině a trestu. Žalovaný tedy neměl při zjišťování skutkového stavu vycházet z uvedeného rozsudku. 5. Žalobci dále uvedli, že důvodem pro zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce a) byla mimo jiné generální prevence drogové trestné činnosti cizinců. Takové odůvodnění je však v rozporu s čl. 27 odst. 2 pododstavec 2 směrnice 2004/38/ES. 6. Žalobci namítli, že stanovená lhůta pro vycestování je nezákonná, neboť odporuje čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Napadené rozhodnutí z hlediska norem mezinárodního práva představuje vyhoštění cizince s povoleným pobytem a jako takové je vykonatelné až po vyčerpání všech prostředků, které zákon cizinci k ochraně poskytuje. Proto pokud žalobce a) podal tuto žalobu, nemůže být nucen k vycestování z území, dokud o žalobě nebude rozhodnuto. Žalobci tvrdili, že z hlediska mezinárodního práva je zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce a) nutné považovat za vyhoštění, protože je jím nucen k opuštění území České republiky bez možnosti získání jiného pobytového oprávnění. Jedná se o opatření spočívající ve vynuceném opuštění území cizincem, který na území oprávněně pobývá. Na žalobce a) se proto vztahují veškeré mezinárodní záruky práv, které se vztahují na cizince, který je vyhošťován. Na podporu svých tvrzení žalobci poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, a rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2022, č. j. 9 Azs 222/2021-32, odst. 11. Žalobci podotkli, že dle čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy má žalobce a) právo dát svůj případ přezkoumat, čehož využil podáním této žaloby. Zároveň má právo na ochranu před výkonem vyhoštění, tedy nesmí být nucen k vycestování, dokud soud o jeho žalobě nerozhodne, ledaže by výkon vyhoštění byl v nutném zájmu veřejného pořádku nebo odůvodněn zájmy veřejné bezpečnosti, což však z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Žalobci podotkli, že výrok II. napadeného rozhodnutí je v rozporu s jejich výše přednesenou tezí, neboť výkon vyhoštění spojuje s právní mocí napadeného rozhodnutí bez ohledu na podání správní žaloby. 7. Dále žalobci konstatovali, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je v materiálním smyslu rozhodnutím o vyhoštění, vztahují se na něj i požadavky čl. 28 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38/ES, pročež žalovaný při svém rozhodování nevzal v úvahu všechna hlediska v něm uvedená – věk, zdravotní stav, společenskou a kulturní integraci v České republice, intenzitu vazeb v zemi původu atd. Právě za účelem zjištění skutečného stavu věci ve vztahu k čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38/ES měl žalovaný provést navrhovaný výslech žalobce a) a pokud tento výslech neprovedl, postupoval v rozporu se zákonem. Žalobci dále namítli, že podle čl. 28 odst. 2 směrnice 2004/38/ES je cizincům s povoleným trvalým pobytem poskytována zvýšená ochrana proti vyhoštění. Nepostačuje tedy splnění požadavků čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES (dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti), ale musí existovat výjimečně závažné důvody týkající se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Tato podmínka však v projednávané věci splněna nebyla a žalovaný se v napadaném rozhodnutí se zvýšenou ochranou cizinců s povoleným trvalým pobytem proti vyhoštění ani přezkoumatelně nevypořádal. 8. Žalobci namítali, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu bylo prohlášení žalobkyně b) stran společného soužití s žalobcem a) neprůkazné, nic neříkající a nemohlo obstát ani s ohledem na § 52 správního řádu. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Podle § 68 odst. 3 správního řádu byl žalovaný povinen v odůvodnění uvést úvahy, kterými se řídil při výkladu právních předpisů. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl soudu, aby žalobu zamítl pro její nedůvodnost. Dále shrnul průběh správního řízení a žalobní námitky. Žalovaný k žalobní námitce uvedl, že odvolání proti usnesení ze dne 28. 11. 2024, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně b) (manželka žalobce a) není účastníkem řízení, nemá dle § 76 odst. 5 správního řádu odkladný účinek. Proto nebyl žalovaný vázán rozhodnutím o odvolání a vydal žalobou napadené rozhodnutí.