42 Ad 8/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 Ad 8/2024- 42 - text  22 42 Ad 8/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: M. K., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2024, č. j. MPSV-2024/63226-421/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2024, č. j. MPSV-2024/63226-421/1, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 20. 2. 2024, č. j. MOB-330/2024-L_SR2, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž úřad práce podle § 30 odst. 2 písm. f), odst. 3 a § 31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) vyřadil žalobce od 12. 4. 2023 z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Žalobce současně v žalobě navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě namítal, že v zákoně o zaměstnanosti není stanovena povinnost uchazeče dostavit se ve stanoveném termínu na úřad práce, jak nesprávně ve svých rozhodnutích uvádí oba správní orgány. Pokud tato povinnost byla dovozena judikatorně, ani v jednom z rozhodnutí není na příslušná soudní rozhodnutí odkazováno. Prvostupňové i napadené rozhodnutí jsou proto podle žalobce již z tohoto důvodu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Dále žalobce namítal, že § 19 odst. 2 zákona o zaměstnanosti sice stanoví uchazeči o zaměstnání povinnost poskytovat krajské pobočce úřadu práce součinnost a řídit se jejími pokyny, avšak s těmito právy a povinnostmi dosud nebyl seznámen. Povinnost dostavit se na úřad práce ve stanoveném termínu nadto podle žalobce může nastat pouze tehdy, pokud je uchazeč o zaměstnání s tím, kdy tak má učinit, řádně obeznámen. K tomu v žalobcově případě nedošlo. Žalobce měl jako termín návštěvy poznamenáno datum 16. 4. 2023 v 9:15 hod. Dne 14. 4. 2023 však zjistil, že se jedná o neděli. Neprodleně proto napsal email na úřad práce panu Ing. R. J. Jelikož ten na jeho zprávu neodpověděl, tak hned v pondělí 17. 4. 2023 zaslal úřadu práce žádost o určení nového termínu ke zprostředkování zaměstnání. Této jeho žádosti však nebylo až dosud vyhověno. Tím žalovaný porušil podle žalobce jeho právo na zprostředkování zaměstnání stanovené v § 10 zákona o zaměstnanosti. 3. Žalobce taktéž uvedl, že v minulosti byly na pracovišti úřadu práce v Litvínově vedeny návštěvní kartičky. Zprostředkovatel z úřadu práce zapsal termín návštěvy do kontaktního listu a následně do této kartičky. Kartičky však byly zrušeny a termín návštěvy jsou již sdělovány jen ústně. Může tak dojít k chybě, spočívající v tom, že je do kontaktního listu zapsán jiný termín, nežli je sdělen uchazeči o zaměstnání. To ostatně nezpochybňuje úřad práce ani žalovaný. Úřadu práce přitom nic nebrání, aby uchazeče o stanoveném termínu vyrozuměl i prostřednictvím poštovní zásilky nebo elektronickou formou. Přesto však žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že je vyloučeno, aby byl žalobci sdělen jiný termín, než který byl zapsán do spisové dokumentace. K tomu žalobce dodal, že ze spisového materiálu plyne, že nepodepisoval zápisy v kontaktním listu úřadu práce. Činil tak z toho důvodu, že je slabozraký, na kontaktní list proto špatně vidí, nemůže si v něm uvedené zápisy přečíst, a tedy i podepsat. Tvrzení žalovaného, který v napadeném rozhodnutí uvádí, že žalobce byl s termínem, kdy se měl na úřad práce dostavit, seznámen již při předchozím osobním jednání dne 18. 1. 2023 tak nemá oporu v provedeném dokazování. Do kontaktního listu byl navíc dopsán nepravdivý text o přítomnosti pana M. K. na jednání dne 18. 1. 2023. Pan K. se ale jednání neúčastnil, neboť se nacházel ve vzdálenosti asi 15 metrů od jednací místnosti. Zde přijímal nové uchazeče a zde jej žalobce při příchodu a odchodu z úřadu práce také míjel. Dle žalobce toto dokládá, že se jej úřad práce snaží vehementně vyřadit z evidence. 4. Podle žalobce jsou tak závěry správních orgánů založeny na neúplně zjištěném skutkovém stavu, čímž porušily povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti vyplývající z § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). Tím došlo dle žalobcova názoru k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a současně je v důsledku toho v daném rozsahu nezjištěného skutkového stavu napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 5. V návaznosti na uvedené žalobce shrnul, že žalovaný neprokázal, že žalobce byl seznámen s právy a povinnostmi uchazeče o zaměstnání jakož i s termínem návštěvy naplánovaným dne 18. 1. 2023 a neprokázal ani to, na čí straně došlo při předávání informace o termínu návštěvy k pochybení. 6. Žalobce nesouhlasil ani s právním posouzením věci. Z ustanovení § 30 odst. 2 písm. f), odst. 3 a § 31 písm. c) zákona o zaměstnanosti, jež měla být oporou pro rozhodnutí správních orgánů pro rozhodnutí o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání ani z dostupné judikatury, neplyne, že – jak nesprávně tvrdí úřad práce i žalovaný – by bylo povinností uchazeče o zaměstnání prokazovat existenci vážného důvodu ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, pokud se nedostaví na úřad práce ve stanoveném termínu. V žalobcově případě přitom tyto důvody existovaly a úřad práce měl k dispozici všechny potřebné informace před zahájením řízení o vyřazení žalobce z evidence. Oba správní orgány proto podle žalobce postupovaly nesprávně, pokud při svém rozhodování nezohlednily všechny relevantní skutečnosti a nepodřadily je pod § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Tím překročily meze správní úvahy a současně jejich posouzení věci spočívá na nesprávném výkladu práva, na nesprávném právním posouzení a na nesprávném rozdělení důkazního břemene. Také z těchto důvodů je proto jak prvostupňové rozhodnutí, tak napadené rozhodnutí nezákonné. 7. Ze strany žalobce k žádnému maření součinnosti s úřadem práce určitě nedošlo, spíše se dá tvrdit, že je to úřad práce, který maří součinnost se žalobcem a porušuje jeho práva. Žalobce proto považuje rozhodnutí správních orgánů za nezákonná, nepřezkoumatelná a nespravedlivá. Termíny návštěv sjednával úřad práce se žalobcem průměrně s frekvencí jedenkrát za dva až tři měsíce, za dobu jeho evidence nevydal žalobci doporučenku na vhodné zaměstnání, nenabídl žalobci žádnou vhodnou rekvalifikaci ani nevypracoval s žalobcem individuální akční plán. Žalobce shledává v postupu správních orgánů známky libovůle, s nepřehlédnutelnou snahou vyřadit ho z evidence uchazečů o zaměstnání bez prokázání zákonného důvodu. Tímto vadným postupem správní orgány v řízení porušily mnoho konkrétních ustanovení správního řádu, zejména § 2 odst. 1, § 2 odst. 2, § 2 odst. 3, § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 71 odst. 1. Porušení těchto ustanovení považuje žalobce za nesprávný úřední postup. Současně z tohoto důvodu považuje rozhodnutí správních orgánů za nezákonná. 8. Správní orgány podle žalobce rozhodují v řízení opakovaně v rozporu s ustálenou soudní praxí – konkrétně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 Ads 122/2007-55, ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008-101 ze dne 9. 7. 2014, č. j. 5 Ads 42/2014-19, ze dne 5. 6. 2018, č. j. 6 Ads 242/2017-26, a ze dne 4. 4. 2019, č. j. 3 Ads 349/2017-28 – aniž by svůj postup řádně odůvodnily. Úřad práce ani žalovaný také nepřihlédly k rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 42 Ad 18/2023-36, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného v této věci, ani k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 9 Ads 12/2024-29, jímž byla odmítnuta kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku. Dále žalobce v této souvislosti poukázal na to, že v rozsudku ze dne 21. 6. 2017, č. j. 41 A 56/2015-77, se Krajský soud v Brně vyjádřil v tom smyslu, že k vyškrtnutí uchazeče o zaměstnání z evidence úřadu práce by mělo docházet pouze zřídka a že je nutné posuzovat, na základě jakých motivů se uchazeč nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu. 9. Žalobce dále připomněl, že v rozsudku ze dne 20. 12. 2023, č. j. 42 Ad 18/2023-36, bod 56 se zdejší soud vyjádřil v tom smyslu, že „pokud správní orgány dospěly za daného skutkového stavu k závěru, že výlučně z důvodu zmeškání schůzky stanovené na 12. 4. 2023 došlo ze strany žalobce k maření součinnosti s krajskou pobočkou Úřadu práce, jedná se o závěr, při kterém nedošlo ze strany správních orgánů k řádnému posouzení proporcionality mezi porušením povinnosti ze strany žalobce a jejich důsledků“. Tímto názorem byly – jak plyne i judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsud