2 As 29/2007 — Nejvyšší správní soud

78 A 10/2025- 33 - text  9 78 A 10/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobkyně: NeoGyn-Privat s.r.o., IČO: 28716574 sídlem Topolová 1374, 434 01 Most zastoupená JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem sídlem Marie Pujmanové 2447/9, 434 01 Most proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2025, č. j. KUUK/056743/2025/DS/Lin, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2025, č. j. KUUK/056743/2025/DS/Lin, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most, odboru správních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 3. 2025, č. j. MmM/045552/2025/OSČ-P/DP, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž jí byla dle § 125f odst. 4 téhož zákona uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Současně byla žalobkyni podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2016 Sb.“), uložena povinnost nahradit náklady daného řízení v paušální částce 2 500 Kč. Shora odkazovaného přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že jako provozovatelka vozidla tovární značky Mazda, registrační značky X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích, když blíže nezjištěný řidič dne 6. 10. 2024 v čase 3:00 hodin v Mostě, na ulici Marie Pujmanové u čp. 2451, stál s odkazovaným motorovým vozidlem, registrační značky X, v rozporu se zvláštním právním předpisem na křižovatce, čímž tento řidič porušil § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. 2. Zároveň se žalobkyně domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobkyně v žalobě úvodem obecně namítla, že „dopravní značka nebyla ke dni skutku schválena opatřením obecné povahy, uložení pokuty za její porušení je nezákonné. Jak vyznačení značky, tak uložení pokuty je výkonem státní moci mimo způsob a meze stanovaných zákonem, v projednávané věci tedy v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy“. K tomu poukázala na dikci § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu a zdůraznila, že se na místní komunikaci stanovuje místní dopravní značka opatřením obecné povahy. Následně uvedla, že správce komunikace v křižovatce ulic Marie Pujmanové a Petra Jilemnického v Mostě vyznačil vodorovnou dopravní značku č. V13 „šikmé rovnoběžné čáry“ dříve, než byla tato schválena opatřením obecné povahy. Za stání motorového vozidla na dotčené neschválené dopravní značce pak správní orgán I. stupně žalobkyni uložil pokutu, popř. za přestupek spočívající v nedovoleném zastavení a státní přímo v křižovatce. 4. Dále žalobkyně uvedla, že po řidiči (ani provozovateli) motorového vozidla nelze požadovat, aby u dopravních značek během provozu zjišťoval, zdali jsou tyto platně schváleny z hlediska úředního postupu, jelikož platí presumpce správnosti postupu veřejné správy. K tomu žalobkyně poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 240/2018, sp. zn. 8 As 68/2009 a sp. zn. 10 As 13/2020. Na vyznačenou vodorovnou značku tedy řidiči nezbývalo než se spoléhat, a přestupek tudíž nebylo možno pojmout tak, jako by dotčená značka vyznačena nebyla a došlo k přestupku spočívajícímu v nedovoleném stání v křižovatce. 5. K hypotetické úvaze v rovině nedovoleného státní v křižovatce poté dle žalobkyně správní orgán I. stupně nesprávně vyhodnotil výjimku zákazu stání v křižovatce dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, pokud se jedná o T-křižovatku, neboť to nemusí odpovídat jen stavebně, ale i tím, že k T-křižovatce lze přijet pouze ze 3 směrů, nikoliv ze 4 směrů. Obousměrná je ulice Petra Jilemnického, ulice Marie Pujmanové je jednosměrná. V místě parkování tak dotčené vozidlo dle žalobkyně nemohlo bránit výhledu přijíždějícím řidičům s ohledem na jednosměrnost ulice Marie Pujmanové, kterou ke křižovatce nelze přijet ve směru dolů. Atributy T-křižovatky tak byly naplněny a k nedovolenému stání v křižovatce nemohlo dojít ani v hypotetické variantě. 6. Následně žalobkyně popsala, že žalovaný měl ve věci za nesporné, že místní úprava nebyla schválena a přesto vyhodnotil, že došlo k porušení pravidel dopravního provozu, za které uložil pokutu. Vozidlo žalobkyně stálo na šikmých vodorovných čarách, to je zřejmé z provedené fotodokumentace, a proto nemohlo stát v křižovatce, neboť vyznačené čáry křižovatku zužují. 7. V projednávaném případě žalobkyně doplnila, že z jí pořízené fotodokumentace z místa přestupku (pozn. soudu – založeno ve správním spisu) vyplývá, že řidiči nedodržují zónu 5 m od konce křižovatky v ulici Petra Jilemnického, kde je zakázáno zastavení a stání, ani vlastní značení č. V13, a to kvůli nedostatku možnosti parkovat po 20 hodině, což žalovaný může změnit. 8. Byť byla dle žalobkyně v projednávaném případě uložena pokuta na spodním rozpětí zákonné výměry – tj. 2 000 Kč, ani tak neodpovídá materiální nebezpečnosti přestupku. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh projednávané věci, jakož i uplatněnou žalobní argumentaci. Následně uvedl, že byl ve věci primárně projednán přestupek provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobkyně však v žalobních tvrzeních toliko poukázala na skutečnosti stran přestupku neustanoveného řidiče. Žalovaný tudíž v podané žalobě postrádal důvody týkající se právě přestupku provozovatele vozidla, přičemž tedy navrhl, aby byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Replika žalobkyně 10. V podané replice žalobkyně zopakovala podstatné body uplatněné žalobní argumentace a k otázce materiálního korektivu v případě přestupku provozovatele vozidla citovala rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 A 35/2020. Učinila tak s tím, že je zcela proti smyslu a účelu správního trestání, aby samosprávy vyhledávaly formalistická porušení dopravních předpisů bez společenské škodlivosti. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně uvedla, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalovaný nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje. 12. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 14. S ohledem na obsah a formulaci žalobní argumentace soud zároveň zdůrazňuje, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační. Od žalobkyně, která vymezuje hranice soudního přezkumu, se tudíž oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud nesmí nahrazovat její projev vůle a vyhledávat vady napadeného správního aktu. Soud je totiž oprávněn, a současně povinen, přihlížet k vadám řízení vyjmenovaným v § 76 odst. 1 s. ř. s. ex officio, pouze tehdy, pokud brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, nebo např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 Afs 136/2018-99). Jinak řečeno, žalobk