78 A 7/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 A 7/2025- 42 - text  14 78 A 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: V. E., narozený X státní příslušnost Mongolsko bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2025, č. j. MV-38443-4/SO2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného dne 14. 4. 2025, č. j. MV38443-4/SO2025, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), ze dne 17. 1. 2025, č. j. OAM-24191-8/DP-2024, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zastaveno správní řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území dle § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. Současně žalobce navrhl, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh věci. Následně obecně namítl „nesprávné hodnocení předložených důkazních prostředků“ a nepřezkoumatelnost úvahy žalovaného „ve vztahu k přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí“. Dle žalobce je tedy napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, zasahuje do jeho základních lidských práv, jakož i práv jeho rodiny, a je také v rozporu s požadavky na dobrou správu, neboť bylo založeno pouze na formálním posouzení – tj. bez skutečného hodnocení individuální situace žalobce. Žalobce též doplnil, že je napadené rozhodnutí v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. 3. Žalobce dále namítl porušení práva na spravedlivý proces, jelikož mu OAMP nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, čímž byl porušen konkrétně § 36 odst. 3 správního řádu. 4. Výzva k odstranění vad žádosti žalobce pak byla dle jeho názoru nesrozumitelná ve smyslu „co a kdy má doložit“, přičemž nebyla přizpůsobena ani jeho jazykovým možnostem. 5. Žalovaný měl poté nezákonně odmítnout žalobcem později doložené důkazy, byť správní řízení tvoří jeden celek. Napadené rozhodnutí tak bylo založeno na neúplných skutečnostech. 6. Závěrem žalobce namítl, že žalovaný nezohlednil konkrétní životní situaci žalobce a jeho rodiny (složitou rodinnou a ekonomickou situaci), což vedlo toliko k omluvitelnému zpoždění splnění jeho povinností. 7. Napadeným rozhodnutím pak došlo k zásahu do práva na rodinný život žalobce, neboť hrozí jeho odloučení od dětí a přerušení rodičovské péče žalobcem. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl žalobu zamítnout pro její nedůvodnost. Současně připomněl, že řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno, neboť ten i přes výzvu k odstranění vad žádosti ze dne 15. 7. 2024 nedoložil doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území a doklad o úhrnném měsíčním příjmu rodiny po sloučení odpovídající podmínkám stanoveným v § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Následně žalovaný konstatoval, že napadené rozhodnutí není nezákonné, není věcně nesprávné a není ani vnitřně rozporné či nepřezkoumatelné. Žádné z (procesních) práv žalobce dle názoru žalovaného nebylo porušeno a stav věci byl zjištěn v souladu s § 3 správního řádu. Z napadeného rozhodnutí též plynou jasné důvody, které žalovaného vedly k zastavení daného správního řízení, jak vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgány tedy v řešeném případě postupovaly v souladu se základními zásadami správního řízení. 9. Žalovaný poté uvedl, že v projednávaném případě byly naplněny zákonné důvody pro zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, a proto byl OAMP povinen správní řízení zastavit, což zároveň nelze označit za formalismus. S ohledem na zásadu koncentrace řízení zakotvenou v § 82 odst. 4 správního řádu pak žalovaný nepřihlédl k dokladům připojeným k odvolání žalobce, neboť ten neuvedl žádné relevantní důvody, které mu bránily v doložení požadovaných dokladů již v řízení před OAMP. Podle názoru žalovaného přitom žalobce mohl do vydání prvostupňového rozhodnutí požadované doklady doložit. 10. Následně žalovaný podotknul, že žalobci není napadeným rozhodnutím nijak bráněno ve styku s jeho dětmi a manželkou, přičemž mu není ani v budoucnu znemožněno požádat o nové pobytové oprávnění. Nezletilé děti žalobce a jeho manželka na území pobývají na základě povolení k trvalému pobytu, přičemž zde tak bude o děti řádně postaráno. K tomu žalovaný dále doplnil, že Úmluva o právech dítěte v čl. 9 odst. 3 (resp. i v čl. 10 dost. 2) připouští i oddělení dítěte od rodičů s tím, že je uznáno právo dítěte udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. 11. Ke zbytku žalobních tvrzení, jakož i v podrobnostech, pak žalovaný v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém vyložil veškeré své úvahy ve věci. Posouzení věci soudem 12. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalobce nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje. 13. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první citovaného zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. 14. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu posuzované věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 15. Soud úvodem vlastního posouzení věci připomíná, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační. Od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tudíž oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat vady napadeného správního aktu. Jinak řečeno, žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti žalovaného rozhodnutí v žalobě explicitně uvést a vymezit tím soudu rozsah kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74, nebo ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012-22). Soud je následně takovýmto vymezením žalobních bodů vázán, přičemž rozhodnutí nemůže (až na výjimky) přezkoumat z důvodů, které nebyly uplatněny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/200663). K tomu soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, v němž bylo konstatováno, že „[m]íra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60, ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70, nebo ze dne 15. 11. 2022, č. j. 1 Afs 142/2022-49). 16. V návaznosti na shora popsané pak soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu uvádí, že zcela obecná žalobní tvrzení o tom, že žalovaný nesprávně hodnotil žalobcem předložené důkazy, že je napadené rozhodnutí