3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

78 A 19/2025- 26 - text  14 78 A 19/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: B. O., narozený X státní příslušnost Syrská arabská republika bytem X zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2025, č. j. OAM-15557-37/TP-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 31. 10. 2025, č. j. OAM-15557-37/TP-2025, jímž žalovaný podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl jeho žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně se žalobce domáhal toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. V předmětné žalobě žalobce nejprve namítl, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, nezákonné a nepřiměřené. Žalobce přitom nesouhlasil se závěrem žalovaného, že je zde důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný totiž v tomto hodnocení vyšel toliko ze skutečnosti, že byl žalobce v minulosti opakovaně odsouzen pro trestnou činnost, avšak se již dostatečně nevypořádal s tím, že se jednalo o trestnou činnost nikoliv aktuální a nadto méně závažnou, přičemž chování žalobce v období posledních 7 až 8 let je už řádné a nezavdává důvodnosti obav, že je nadále nebezpečím závažného porušení veřejného pořádku do budoucna. 3. Podle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí nezkoumal naplnění pojmu závažného narušení veřejného pořádku v odpovídajícím rozsahu, pokud za rozhodnou okolnost shledal pouze opakované páchání trestné činnosti. Dle názoru žalobce je vždy nutno individuálně posoudit závažnost spáchaných trestných činů, jejich aktuálnost, a tedy i pravděpodobnost toho, že se takové jednání bude opakovat. Současně bylo třeba jasně označit a doložit, že lze to které vytýkané jednání považovat za závažné narušení veřejného pořádku. V odůvodnění napadeného rozhodnutí tak dle žalobce nelze nalézt přezkoumatelné úvahy o existenci skutečné, aktuální a dostatečně závažné hrozby opakování trestné činnosti žalobcem. Aktuálnost a důvodnost takového nebezpečí pak nebylo možno ve věci dovodit toliko z toho, že žalobce v minulosti spáchal trestnou činnost. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), také dle žalobce vyplývá, že je z hlediska aktuálnosti a skutečnosti nebezpečí třeba zohlednit zejména dobu uplynulou od protiprávního jednání cizince a jeho chování v tomto období, resp. na tomto základě učinit závěr, zda existuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze zájmů společnosti. Samotnou závažnost spáchané trestné činnosti lze poté odvodit z uložených trestů. 4. Žalobce tedy v řešeném případě nesouhlasil s tím, že jím dříve spáchaná trestná činnost, je co do její závažnosti takového charakteru, že by ji bylo možno označit za závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. 5. Dále žalobce uvedl, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie (dále jen „EU“), a to jako otec nezletilé dcery (občanky České republiky). Následně zmínil, že si je vědom svých opakovaných odsouzení v minulosti, přičemž uložené tresty vykonal, poučil se a po dobu 8 let už se ničeho dalšího nedopustil. Opětovně zmínil, že závažným narušením veřejného pořádku může být jen takové jednání, které představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však dle žalobce nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. 6. Žalobce též namítl nesprávné posouzení otázky přiměřenosti napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný zásah do rodinného a soukromého života žalobce vypořádal toliko odkazem na to, že žalobce může se svou nezletilou dcerou (občankou České republiky) realizovat společný život na území jeho domovského státu – Sýrie, která není bezpečnou zemí, či tzv. na dálku. K tomu žalobce doplnil, že je nepochybně v nejlepším zájmu jeho nezletilé dcery, aby byla v pravidelném osobním styku se žalobcem jako jejím otcem, resp. aby se podílel bezprostředně na její výchově a péči o její osobu. Žalovaný se tedy v řešeném případě otázkou nejlepšího zájmu dítěte žalobce vůbec nezabýval. K tomu žalobce doplnil, že na území České republiky žije od roku 2012, přičemž se vzhledem k bezpečnostní situaci v zemi původu nemá kam vrátit, na území České republiky také pracuje a má zde nezletilou dceru (občanku České republiky), kterou vyživuje a vychovává, byť ta žije s její matkou. 7. Dle žalobce tak bylo napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 2, § 3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i s § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou o právech dítěte. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve svém obsáhlém vyjádření ve věci nejprve uvedl, že žalobce pobývá na území České republiky od roku 2012, a to na základě doplňkové ochrany, přičemž nikdy nedisponoval pobytovým oprávněním dle zákona o pobytu cizinců. Zrekapituloval také, že dcera žalobce byla rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 7. 2024 svěřena do péče matky a žalobce byl jako otec zavázán platit výživné (resp. i doplatit nedoplatek na výživném). 9. Následně žalovaný popsal, že žalobce byl od roku 2016 opakovaně odsuzován pro spáchanou trestnou činnost, kdy se z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob podává 8 záznamů o jeho odsouzení. Konkrétně se žalobce opakovaně dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (tj. řídil motorové vozidlo, ačkoliv pozbyl řidičské oprávnění) podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a dále přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) téhož zákona a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Byť byla dle žalovaného většina z evidovaných odsouzení žalobce již zahlazena, přesto je nutno poukázat na rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 26. 10. 2017, č. j. 2 T 71/2016-154 (v právní moci 28. 2. 2018), resp. na skutečnost, že od trestu zákazu řízení bylo v odkazované věci podmíněně upuštěno s tím, že byla žalobci stanovena zkušební doba až do 21. 6. 2026. Žalobci tak nadále běží zkušební doba, pročež je pouze v jeho zájmu, aby se do jejího konce zdržel jakéhokoliv protiprávního jednání. Dle žalovaného má tedy žalobce za sebou rozsáhlou trestnou činnost s opakujícími se rysy, které se projevují v jeho osobním chování, jež se nezměnilo ani po potrestání soudem. Žalovaný proto v řešeném případě shledal, že existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Zdůraznil přitom základní společenský zájem, aby na území České republiky (resp. i EU) nedocházelo k trestné činnosti a aby zde pobývali jen ti cizinci, kteří jsou schopni akceptovat sdílené hodnoty a společenský řád. Podle žalovaného tudíž osobní jednání žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku. 10. Žalovaný v daném případě uzavřel, že bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, přičemž nebylo postaveno jen na faktu o odsouzení žalobce, ale na celkovém zhodnocení jeho osobnosti (chování) a na specifikách spáchaných trestných činů. Zároveň žalovaný ve věci odpovídajícím způsobem posoudil i přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. K tomu žalovaný doplnil, že žalobce usiloval o vydání povolení k trvalému pobytu (tj. o nejvyšší pobytové oprávnění udělované cizincům). Bylo proto především na žalobci samotném, aby tvrdil rozhodné skutečnosti stran jeho soukromého a rodinného života, které by mohly vést k závěru, že by neudělení povolení k trvalému pobytu na území bylo skutečně nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného života. Žalobce se však ve věci nevyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí (resp. se tohoto práva vzdal). Žalovaný tudíž vycházel z informací, které zjistil v rámci úřední činnosti – mj. že je žalobce otcem nezletilé dcery (občanky České republiky) a že na území České republiky pobývá na základě doplňkové ochrany, a tedy není v důsledku napadeného rozhodnutí nucen opustit její