78 Ad 24/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 Ad 24/2025- 34 - text  24 78 Ad 24/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobkyně: V. B., narozená X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2025, č. j. MPSV-2025/164249-916, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2025, č. j. MPSV-2025/164249-916, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 19. 11. 2024, č. j. 179150/2024/UUA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), zamítl návrh žalobkyně na změnu výše přiznaného příspěvku na péči od srpna 2024 a rozhodl poskytovat příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně (I. stupeň závislosti – lehká závislost) s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá čtyři základní životní potřeby, a sice orientaci, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost. Žaloba 2. V předmětné žalobě žalobkyně nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh správního řízení a konstatovala, že je napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, a to zejména s § 2, § 3, § 36, § 50 a § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 8, § 9 a § 25 zákona o sociálních službách. Namítla, že je napadené rozhodnutí nezákonné a v některých částech též nepřezkoumatelné. Dále uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nepřesvědčivého posudku, přičemž žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a se zásadou materiální pravdy. 3. Žalobkyně obecně konstatovala, že žalovaný ignoruje konstantní judikaturu správních soudů, neboť navzdory rozsudkům vydaným v konkrétních případech nedošlo k žádné změně jeho správní praxe, přičemž tak odůvodnění rozhodnutí žalovaného i posudků posudkových komisí MPSV (dále jen „posudkové komise“) zůstávají i přes výtky správních soudů nezměněné – tj. formulářové a bez dostatečné individualizace. Zdůraznila, že postup žalovaného v dané věci vyvolává pochybnost o porušení zákazu libovůle při výkonu veřejné moci. 4. Následně žalobkyně namítla, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Uvedla, že ačkoliv žalovaný konstatoval úplnost, objektivnost a přesvědčivost posudku posudkové komise vypracovaného ve věci, ten zjevně nedostál kautelám judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016-22. Dále uvedla, že žalovaný označil posudek posudkové komise za „stěžejní důkazní prostředek“, byť je takový přístup k hodnocení důkazů v rozporu se zákonem (§ 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a judikaturou správních soudů, neboť všechny podklady uvedené v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách včetně výsledků sociálních šetření mají rovnocennou povahu, přičemž jejich eventuální rozpor nelze vypořádat nezákonným nadřazením jednoho důkazního prostředku nad jiný. Žalovaný podle žalobkyně své odůvodnění založil na přepisu nosných částí posudku posudkové komise a s posudkem samým se vypořádal konstatováním obecných kritérií převzatých z instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů MPSV č. 15/2016 (dále jen „instrukce č. 15/2016“). Podotkla, že odůvodnění posudku posudkové komise má formulářovou povahu a není vůbec založeno na principu individualizace, jelikož stejným způsobem žalovaný ve věcech příspěvku na péči odůvodňuje všechna svá rozhodnutí. Upozornila na skutečnost, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze konstatoval, že zvládání základních životních potřeb je třeba hodnotit v přirozeném prostředí, které by mělo být přizpůsobeno zdravotnímu stavu, a to jak co do vybavení domácnosti, tak co do použití veškerých dostupných facilitátorů, které následně vymezil jen ve vztahu k těm dílčím aktivitám základních životních potřeb, které jsou závislé na pohyblivosti. Podle žalobkyně je takové odůvodnění nepřiléhavé, protože se v něm žalovaný vypořádává i s posudkovými kritérii vztahujícími se k základním životním potřebám, jejichž nezvládání žalobkyně vůbec nenamítala. 5. Žalobkyně odmítla argument žalovaného uvedený na straně 12 napadeného rozhodnutí, že zákon o sociálních službách neukládá správnímu orgánu povinnost do odůvodnění rozhodnutí uvádět výsledky sociálního šetření. Zdůraznila, že náležitosti rozhodnutí nejsou upraveny v zákoně o sociálních službách, ale v § 68 odst. 3 správního řádu, který mimo jiné stanoví, že se v odůvodnění uvedou podklady pro jeho vydání včetně úvah, jimiž se správní orgán při jejich hodnocení řídil. Žalobkyně poukázala také na čl. 9 odst. 6 instrukce č. 15/2016, podle které se musí posudek řádně vypořádat se všemi skutečnostmi uvedenými v záznamu ze sociálního šetření. Zdůraznila, že za vypovídající a přesvědčivé nelze považovat schématické konstatování posuzujícího lékaře, že údaje v sociálním šetření nejsou v souladu se zdravotním stavem, a to bez dalšího odůvodnění. Podle žalobkyně měl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvést úvahy, jimiž se řídil při hodnocení zjištění sociálního šetření a komparovat je se závěry posudkové komise. Žalobkyně shrnula, že žalovaný se záznamem ze sociálního šetření nenakládal jako s podkladem pro vydání rozhodnutí a nehodnotil ho, naopak se spokojil se schématickými konstatováními převzatými z posudku posudkové komise. Podle žalobkyně taková bagatelizace záznamu o sociálním šetření odporuje právnímu názoru vyslovenému Krajským soudem v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č. j. 54 Ad 14/2023-65, který musel být žalovanému znám z jeho úřední činnosti. 6. Zásadní vadu posudku pak žalobkyně spatřovala v nepřesvědčivém posouzení její nosné diagnózy. Uvedla, že její duševní porucha byla posudkovou komisí podřazena pod jinou kategorii duševních poruch, než pod jakou ji podřadil ošetřující lékař s odborností psychiatrie. Posudek posudkové komise je proto podle žalobkyně v rozporu s podkladovou dokumentací, a sice lékařskými zprávami. Žalobkyně namítla, že odlišné hodnocení zdravotního stavu bez vlastního vyšetření je za těchto okolností non lege artis. To podle žalobkyně platí tím spíš, pokud se posudková komise dovolávala dřívějšího vyšetření žalobkyně svou členkou – lékařkou s odborností psychiatrie – dne 24. 10. 2022. Žalobkyně uvedla, že tehdejší závěr, že její chování odpovídá simulaci duševního onemocnění, byl vzhledem k datu vyšetření neaktuální a nadto spekulativní. Zdůraznila, že obdobný poznatek se neobjevuje v žádné z lékařských zpráv, které měla posudková komise k dispozici. Posudkový závěr, že se u ní jedná toliko o emočně nestabilní poruchu osobnosti, označila za neobjektivní a nepodložený. Posudková komise podle ní ignorovala, že i emočně nestabilní porucha osobnosti může mít povahu těžkého psychického postižení s přímými funkčními dopady na soběstačnost. Žalobkyně připustila, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2024, č. j. 4 Ads 292/2022-64, není nutné osobní vyšetření posuzované osoby provádět tehdy, pokud by již nemohlo přinést změnu ve zjištěném stavu. Dodala však, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011-44, též vyslovil, že osobní vyšetření posuzované osoby musí být provedeno tehdy, pokud by bez jeho provedení zůstaly pochybnosti o tom, zda byl zjištěn skutečný stav věci. Zdůraznila, že s ohledem na judikaturu musí být nadbytečnost vyšetření odůvodněna konkrétními skutečnostmi, nikoliv obecným poukazem na diskreční pravomoc posudkové komise. Nutnost osobního vyšetření v řešené věci žalobkyně dovozuje z toho, že se posudková komise hodlala odklonit od zpráv ošetřujícího lékaře i od posudkového závěru lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu. 7. Žalobkyně namítla porušení zákazu reformace in peius, který spatřovala v tom, že jí napadeným rozhodnutím nebylo uznáno nezvládání základní životní potřeby orientace, ačkoliv v prvostupňovém rozhodnutí byla tato základní životní potřeba hodnocena jako nezvládnutá. Tím podle žalobkyně žalovaný porušil § 90 odst. 3 správního řádu. V tom žalobkyně zároveň spatřovala porušení principu legitimního očekávání a šetření práv nabytých v dobré víře. Vysvětlila, že pokud by mohla předpokládat, že se žalovaný chystá ve vztahu k základní životní potřebě orientace odchýlit od prvostupňového rozhodnutí v její neprospěch, pak by se k jejímu nezvládání v odvolání vyjádřila, byť jen „předstižně“ a z procesní opatrnosti. Uvedla, že neměla žádnou indicii nasvědčující tomu, že by se otázka jejího zvládání základní životní potřeby orientace mohla stát v odvolacím řízení otázkou spornou. Výc