— Nejvyšší správní soud

9 Ca 350/2008- 59 - text  [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Transparency International – Česká republika, o.p.s., se sídlem Praha 8, Chlumčanského 497/5, IČ: 272 15 814, zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalované: Česká televize, se sídlem Praha 4, Na hřebenech II 1132/4, o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele České televize ze dne 13.8.2008, t a k t o : I. Rozhodnutí generálního ředitele České televize ze dne 13.8.20008 se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.760- Kč do 30 ti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Miloše Tuháčka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým generální ředitel České televize (dále jen „žalovaný“) odmítl odvolání žalobce ze dne 28.7.2008 proti rozhodnutí České televize ze dne 15.7.2008 o odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací vztahujícími se s nakládání s autorskými právy ze dne 1.7.2008. Žádostí ze dne 1.7.2008 se žalobce v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), obrátil na Českou televizi s žádostí o poskytnutí informací, které se vztahují k nakládání s autorskými právy. Konkrétně žádal o poskytnutí souhrnného přehledu o všech smlouvách, kterými Česká televize udělila smluvním partnerům oprávnění k užití jednotlivých autorských děl, a to za období let 2003 až 2008. V přehledu by měly být uvedeny následující skutečnosti: - předmět autorského práva (např. konkrétní seriál), - smluvní partner - datum uzavření předmětné smlouvy, - způsob užití práv smluvním partnerem (např. vydání díla na DVD), - způsob určení výše plnění pro Českou televizi (např. fixní částka či procenta z prodeje), - celkový souhrn plnění z této smlouvy pro Českou televizi. Rozhodnutím ze dne 15.7.2008 Česká televize žádosti žalobce nevyhověla. V rozhodnutí uvedla, že zákon č. 106/1999 Sb. sice ukládá subjektům povinnost poskytovat informace, vztahující se k jejich působnosti, zároveň v ust. § 2 odst. 3 uvádí, že se tento zákon nevztahuje na poskytování informací pokud jejich poskytování upravuje zvláštní zákon. Za zvláštní zákon Česká televize považovala zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), konkrétně díl V. upravující otázku obchodního tajemství. Dle České televize žalobcem požadované informace jsou předmětem obchodního tajemství, neboť mají povahu související s činností České televize, mají skutečnou materiální hodnotu a nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné. Česká televize je považuje za důvěrné a za předmět obchodního tajemství i v dohodě se svými smluvními partnery, což je výlučně právo smluvních stran. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že požadované informace nejsou předmětem obchodního tajemství, dále že určité požadované informace musí být poskytnuty i v případě, kdyby se o obchodní tajemství jednalo a konečně, že Česká televize porušila ust. § 15 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., když v rozhodnutí neuvedla, kdo vykonává majetková práva k obchodnímu tajemství. Konkrétně uvedl, že možnost neposkytnout vyžádané informace s odkazem na ochranu obchodního tajemství upravuje ust. § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Pojem obchodní tajemství je definován v ust. § 17 obchodního zákoníku. Znaky obchodního tajemství uvedené v ust. § 17 obchodního zákoníku musí být splněny současně, jinak nelze hovořit o obchodním tajemství. Podnikatel zároveň musí vyjádřit svojí vůli utajit takové skutečnosti předem. Dotčené smlouvy by tak kupříkladu musely obsahovat ustanovení, ve kterém smluvní partner jednoznačně určuje, které informace považuje za obchodní tajemství. Ani takováto smluvní klauzule však nebude právně relevantní, pokud dané informace nebudou fakticky splňovat ostatní požadavky na obchodní tajemství kladené. Povinný subjekt je povinen pečlivě přezkoumat, zda daná informace splňuje všechny předpoklady k tomu, aby mohla být označena jako obchodní tajemství. K odmítnutí poskytnutí informací s poukazem na ochranu obchodního tajemství tedy nestačí pouhá domněnka subjektu, že požadované informace jsou obchodním tajemstvím. Požadované informace musí být předem jako informace chráněné obchodním tajemstvím dle ust. § 17 obchodního zákoníku označeny. Podle judikatury pak v žádném případě nemůže být obchodním tajemstvím celá smlouva. Odmítne-li povinný subjekt informace poskytnout s poukazem na obchodní tajemství, musí své rozhodnutí zdůvodnit a podle § 15 odst. 2 zákona č. 106/1992 Sb. musí ve svém rozhodnutí uvést, kdo vykonává právo k obchodnímu tajemství. Toto povinný subjekt neučinil. Z uvedeného důvodu považoval žalobce rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nezákonné. Nezákonnost rozhodnutí spatřoval žalobce i v v tom, že nesplňuje základní požadavky § 15 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Povinný subjekt ve své argumentaci uvedl, že dle § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se uvedený zákon nevztahuje na poskytování informací, pokud jejich poskytování upravuje zvláštní zákon. Za takový zákon považuje povinný subjekt obchodní zákoník. Ust. § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se však týká pouze zvláštních předpisů s vlastní procesní úpravou poskytování informací. Obchodní zákoník není procesním předpisem, který by upravoval poskytování informací o obchodním tajemstvím a proto je tento odkaz zcela chybný. Režim poskytování informací, které jsou předmětem obchodního tajemství, upravuje sám zákon č. 106/1999 Sb. Rovněž poukázal na ust. § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. a uvedl, že v daném případě se jedná o nakládání s autorskými právy, které náleží povinnému subjektu jakožto veřejnoprávní instituci. Jedná se tudíž o veřejné prostředky ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. I kdyby požadované informace byly předmětem obchodního tajemství, povinný subjekt měl poskytnout alespoň rámcovou informaci o smluvním partnerovi a hodnotě plnění smlouvy. O podaném odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. V něm žalovaný uvedl, že předtím, než odvolání přezkoumal po obsahové stránce, se zabýval rozsahem povinnosti České televize poskytovat informace a dospěl k závěru, že Česká televize, od účinnosti novely č. 61/2006 Sb., není povinna poskytovat informace o smlouvách, kterými Česká televize udělila oprávnění k užití autorských děl. Dne 23.3.2006 nabyla účinnosti novela zákona č. 61/2006 Sb., jejímž primárním důvodem byla podle důvodové zprávy transpozice Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17.11.2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále jen „směrnice č. 2003/98/ES“). Podle ust. § 1 zákona č. 106/1999 Sb. zákon mj. zpracovává příslušný předpis Evropských společenství. Tímto předpisem podle poznámky pod čarou je směrnice č. 2003/98/ES. K tomu poukázal na kapitolu I. v článku 1 odst. 2 písm. d) směrnice č. 2003/98/ES a § 2 odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi (dále jen „zákon o ČT“), a tvrdil, že informace, které žadatel žádá, se týkají dokumentů, které slouží k plnění služby veřejnoprávního vysílání. Veřejnou službu v oblasti televizního vysílání Česká televize financuje podle ust. § 10 písm. b) zákona i z vlastní podnikatelské činnosti. Zveřejnění informací o tom, kdo je či byl smluvním partnerem České televize, způsob užití práv smluvním partnerem a zejména výše plnění z těchto smluv by Českou televizi na mediálním trhu silně znevýhodnilo oproti soukromým subjektům, které takovéto informace poskytovat nemusí, a mohlo jí v konečném důsledku finančně poškodit a ztížit poskytování veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Česká televize deklaruje, že jako poskytoval veřejné služby v oblasti televizního vysílání ve smyslu zákona spadá do kategorie organizace pro veřejnoprávní vysílání ve smyslu směrnice č. 2003/98/ES, a tudíž se na ní povinnost poskytovat informace stran dokumentu ve smyslu čl. čl. 1 odst. 2 písm. d) směrnice č. 2003/98/ES nevztahuje. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že Česká televize není povinna poskytnout žadateli informace o smlouvách (dokumentech), o které žalobce žádal, se žalovaný v tomto rozhodnutí již nezabýval obsahovou stránkou odvolání. Z uvedených důvodů žalovaný odvolání žalobce odmítl. Žalobou podanou k Městskou soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a poskytnutí požadovaných informací. V podané žalobě žalobce předně namítal, že závěr žalobce, že Česká televize není povinna poskytnout informace o relevantních smlouvách, je absurdní a svědčí o zásadním nepochopení podstaty směrnice č. 2003/98/ES. K tomu uvedl, že účelem ust. § 1 zákona č. 106/1999 Sb. je informovat jednotlivce o provedení směrnice do českého právního řádu a právech