3 As 60/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 14/2010- 37 - text 11 pokračování 10A 14/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: AUTO DISKONT, s. r. o., IČ: 27215733, se sídlem Černovická 1183/38, Brno, zast. JUDr. Luďkem Pilným, advokátem se sídlem Na Rampách 734/3, Praha 9 - Vinoř, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 16.11.2009, č.j. ČOI 17220/2009/0100/1000/2009/Pe/Št, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 21.1.2010 se žalobce domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 16.11.2009, kterým zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí ředitele inspektorátu ČOI Středočeského a Hl. města Prahy ze dne 3.8.2009, sp. zn. 3521-10-09. Tímto rozhodnutím orgánu I. stupně byla žalobci za porušení povinnosti prodávajícího stanovené v ustanovení § 13 a naplnění skutkové podstaty dle § 24 odst. 7 písm.i) a dále za porušení povinnosti prodávajícího stanovené v ust. § 19 odst. 1 a naplnění skutkové podstaty dle § 24 odst. 7 písm.t) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), uložena pokuta ve výši 15.000,-Kč a v souladu s ustanovením § 79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost k náhradě paušální částky nákladů řízení ve výši 1.000,-Kč ve smyslu ustanovení § 6 vyhlášky. č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, který správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, v platném znění. Žalobce v podané žalobě konstatoval, že odvolací správní orgán setrval na závěrech prvoinstančního správního orgánu, který v jeho jednání nesprávně shledal porušení ustanovení § 13 a § 19 zákona o ochraně spotřebitele. S těmito závěry žalobce nesouhlasí a svoji žalobu odůvodňuje tím, že odvolací orgán vycházel ze skutkového stavu, ke kterému dospěl orgán prvního stupně, neboť měl být tímto orgánem řádně zjištěn a objektivně popsán. Orgán prvního stupně měl také učinit všechna potřebná skutková zjištění a na jejich základě dospět ke správnému právnímu hodnocení předmětné věci. Odvolací orgán sice připustil autonomii vůle při uzavírání smluv mezi účastníky, má však za to, že je omezena vzhledem k právní úpravě zákona o ochraně spotřebitele a spotřebitelských smluv v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) - poukázal zejména na ustanovení §§ 52, 55 a 56 odst. 1 občanského zákoníku, které mají omezovat autonomii vůle z důvodu veřejného zájmu). Odvolací orgán rovněž odkázal na příslušná ustanovení obchodního zákoníku, ve vztahu k němu dovodil, že tento pouze doplňuje úpravu provedenou občanským zákoníkem a s ohledem na to pak dospěl k závěru, že žalobce nerespektoval ustanovení § 261 a § 262 odst. 1 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“) a pominul ustanovení § 55 odst. 1 a § 56 občanského zákoníku, čímž měl postupovat v rozporu s požadavky odborné péče. Odkaz žalobce na ustanovení § 501 občanského zákoníku v souvislosti s odpovědností za vady pak odvolací orgán shledal postup contra legem, se zřejmým cílem omezit účastníka smlouvy na jeho právech. Žalobce dále uvádí, že byť odvolací orgán správně dospěl k závěru o autonomii vůle účastníků smlouvy podřídit své vztahy obchodnímu zákoníku, pochybil při aplikaci ustanovení zákoníku občanského. Nelze dovozovat, že by obchodní zákoník byl pouze předpisem doplňkovým. Jak žalobcem při prodeji vozidel používaná kupní smlouva, tak i např. odpovědnost za vady prodaného zboží jsou obchodním zákoníkem upraveny komplexně, daná úprava postavení účastníka smlouvy nikterak nezhoršuje, ba naopak je v některých ohledech pro kupujícího dokonce výhodnější. Dle žalobce v tomto směru i obecné soudy zastávají jednoznačné stanovisko, že i dohoda o aplikaci obchodního zákoníku na vztah mezi fyzickou osobou a podnikatelem je platná a je nutno z ní tudíž vycházet, byť samozřejmě nemůže být v rozporu s určitým právními předpisy. Pokud by se toto stalo, je však neplatné pouze příslušné rozporné ujednání, nikoliv celá kupní smlouva a o uvedeném rozporu je oprávněn rozhodovat toliko soud, ne orgán státní správy. Žalobce navíc poukazuje, že přestože jsou kupní smlouvy s jeho zákazníky uzavírány v režimu obchodního zákoníku, obsahují i ustanovení závazkového práva občanského. Odkazuje na v předchozím řízení již zmíněnou formulaci ustanovení § 501 občanského zákoníku, která jednoznačně stanoví, že přenechá –li věc jak stojí a leží, neodpovídá zcizitel za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil. Trvá na kogentnosti tohoto ustanovení a taktéž na tom, že pokud do svých smluv tuto převzal, nemohl se tím dopustit porušení zákona. Na podporu svých tvrzení upozornil i na podobné případy formulace „jak stojí a leží“ při prodeji nemovitostí. Žalobce dále zdůrazňuje, že kupující podle kupní smlouvy mají nadstandardní práva vyplývající z právních vad prodávaného zboží, je jim poskytnuta právní záruka po celou dobu životnosti automobilu (čl. D odst. b. kupní smlouvy), připomíná, že použitému způsobu prodeje „jak to stojí a leží“ odpovídá vždy i od ostatních srovnatelných automobilů zásadně odlišná cena. S ohledem na výše uvedené je pak žalobce přesvědčen, že skutkovou podstatu § 24 odst. 7 písm. i/ zákona o ochraně spotřebitele nenaplnil a tudíž ani neporušil povinnosti prodávajícího stanovené v § 13 téhož zákona. Žalobce je dále názoru, že ojedinělá absence záznamu o volbě nároku v protokolu o reklamaci není zásadním pochybením, a proto považuje uložení pokuty ta toto pochybení za nepřiměřené. Z uvedených důvodů pak napadené rozhodnutím v plném rozsahu za nesprávné. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě, doručeném Městskému soudu v Praze dne 26.2.2010, uvedla, že vzhledem k tomu, že se žaloba z převážné části obsahově kryje s argumentací použitou žalobcem v průběhu správního řízení, odkazuje na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu ve věci, včetně hodnocení důkazů založených do spisu. Obecně má pak za to, že její rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a je bez vad s dopadem na zákonnost či správnost vydaného rozhodnutí. Žalovaná dále jen doplňuje, že už z úvodního ustanovení obchodního zákoníku je zřejmý předmět správní úpravy (§ 1 odst. 1 obchodního zákoníku), žalobce se v žalobě snaží obhájit svůj postup, dovolávaje se ustanovení o kupní smlouvě dle obchodního zákoníku, bez ohledu na postavení kupujícího a nahrazuje-li žalobce pojem „spotřebitel“ pojmem „fyzická osoba“, je z této snahy zřejmý pokus navést soud směrem, kterým by potom snáze obhájil své jednání. Ani další žalobcův argument o nadstandardních právech vyplývajících z právní vad zboží nemůže obstát, neboť žalobce tak akcentuje pouze garance za právní vady a zjevně opomíjí odpovědnost prodávajícího za vady faktické (fyzické), což je vzhledem k tomu, že žalobce prodává použité automobily (s četností výskytu vad v řadě případů přímo úměrných stáří, technickému stavu a opotřebení automobilu), je pro spotřebitele odpovědnost prodávajícího za vady vyskytnuté v záruční době zcela fundamentální. Závěrem žalovaná upozorňuje, že žalobcem poskytovaná doživotní a „nadstandardní práva nad rámec zákonné úpravy“ tj. odpovědnost za právní vady, postrádá praktický smysl, protože nelze předpokládat, že by se tento stav v průběhu doby měnil a žalovaná je tak hodnotí jako ustanovení na odvedení pozornosti spotřebitele od dalších, mnohem závažnějších ustanovení kupní smlouvy, totiž, že „prodávající přenechává automobil kupujícímu jak stojí a leží a prodávající neodpovídá kupujícímu v žádném případě za vady automobilu,a to ani za skryté vady....“. Žalovaná pak taková ustanovení nemohla kvalifikovat jinak, než jako zjevné porušení zákona o ochraně spotřebitele a porušení zákazu odchylek v neprospěch spotřebitele. Žalobce v replice k vyjádření žalované, doručené Městskému soudu v Praze dne 29.6.2010, srovnává pojmy spotřebitele a fyzické osoby a podle jeho názoru není rozdílnost v pojmosloví pro posouzení sporu podstatná. Žalobce byl nucen se bránit žalobou v důsledku toho, že žalovaný ve svém rozhodnutí napadl samotnou platnost jeho smluv. Opětovně poukazuje na zkušenosti z jiných jeho soudních sporů, ve kterých obecné soudy zastávaly stanovisko, že kupní smlouva uzavíraná žalobcem je platná. Žalobce pak opakovaně upozorňuje na skutečnost, že prodává použité automobily, v důsledku čehož se na tyto nevztahuje záruka za jakost, pokud tato není zachována s ohledem na stáří vozidla jeho výrobcem. Spotřebitel tedy zpravidla může uplatnit svá práva vyplývající z odpovědno