7 As 17/2009 — Nejvyšší správní soud

5 A 190/2012- 53 - text 6 pokračování 5A 190/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: Zayferus, o. p. s., IČ 262 40 513, se sídlem Havlíčkova 429, 664 34 Kuřim, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25. 6. 2008, č. j. 500/1856/503 21/07, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2008, č. j. 500/1856/503 21/07, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 640 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 9. 10. 2007 uložila Česká inspekce životního prostředí, ředitelství, žalobci pokutu ve výši 58 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), kterého se dopustil tím, že choval v zajetí bez povolení celkem 29 jedinců devíti zvláště chráněných druhů dravců a sov. V rozhodnutí inspekce popsala zejména okolnosti zániku Nadace Zayferus a vzniku subjektu Zayferus, o. p. s. (tj. žalobce). Výjimku ze zákazu chovu zvláště chráněných živočichů v zajetí (§ 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.) udělilo ministerstvo dne 8. 2. 1999 Nadaci Zayferus, nikoli žalobci, přičemž žalobce není nástupnickou organizací Nadace Zayferus (ta vstoupila do likvidace dne 20. 12. 1998 a její majetek byl rozdělen mezi zakládající členy nadace, zanikla pak dne 8. 11. 1999 výmazem z registru nadací; žalobkyně vznikla až dne 14. 2. 2001). Správní orgány byly uvedeny v omyl soustavným tvrzením žalobce, který údajně převzal všechna práva a závazky zaniklé nadace; proto také inspekce vydávala žalobci k jedincům drženým na základě výjimky z 8. 2. 1999 registrační karty (ty však nemají přímou oporu v zákoně, jde o formální opatření usnadňující vedení centrální evidence o chovech vybraných druhů dravců a sov podle smlouvy CITES). Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 25. 6 2008 a napadené rozhodnutí potvrdil. Zejména uvedl, že žalobce neměl k chovu dravců a sov v zajetí udělenu výjimku podle § 56 zákona (nepřešla na něj výjimka udělená dne 8. 2. 1999 Nadaci Zayferus, a žalobce to měl vědět, neboť jeho ředitel J. H. byl dříve členem správní rady a statutárním orgánem Nadace Zayferus). Bez potřebné výjimky choval žalobce zvláště chráněné jedince již od svého vzniku v roce 2001, ovšem při předchozích kontrolách to inspekce nezjistila, neboť vycházela z žalobcova tvrzení, že na něj přešla práva někdejší Nadace Zayferus. Není na místě zlehčovat společenskou nebezpečnost sankcionovaného jednání; chovat zvláště chráněné jedince lze pouze na základě výjimky, jejíž udělení (na které není nárok) slouží k zajištění vhodných podmínek pro chov, k evidenci chovaných jedinců a případně i k následné kontrole jejich životních podmínek ze strany orgánu ochrany přírody. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že mu pokuta byla uložena v rozporu se zněním § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb.: ten umožňuje uložit pokutu „právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti“, ovšem žalobce je obecně prospěšnou společností, která nevykonává podnikatelskou činnost – nikoli obchodní společností založenou za účelem dosažení zisku. To, že žalobce podle žalovaného choval bez potřebné výjimky „velký“ počet dravců, je způsobeno tím, že všichni dravci měli jednu souhrnnou výjimku a ke každému dravci byla právě na podkladě této výjimky vydávána registrační karta (sami zaměstnanci MŽP se při jejich vydávání dopouštěli nepřesností, protože v kartách je uváděno jak „Zayferus“, tak „Zayferus, o. p. s.“). Žalobce zdůraznil, že v samotném rozhodnutí o výjimce ze dne 8. 2. 1999 se uvádí, že „Výjimka platí pouze na ty exempláře, na které MŽP vystaví registrační kartu“. Správní orgány přehlédly, že žalobce je právním nástupcem Nadace Zayferus. Žádost o výjimku se podávala koncem roku 1998. Nadace ukončila činnost počátkem roku 1999, žalobkyně byla na soudě zaregistrována až s určitým zpožděním. Ředitel žalobce J. H. se u správního orgánu dvakrát informoval ohledně platnosti výjimky a vyrozuměl, že i nadále má splněny všechny potřebné formality. To, že žalobce neměl výjimku udělenu na sebe, ale nadále využíval výjimku někdejší nadace, bylo tedy způsobeno chybnými informacemi od samotného MŽP. Žalobce jednal v dobré víře a byl v ní opakovaně utvrzován jednáním pracovníků MŽP, kteří neustále na podkladě této výjimky vydávali žalobci registrační karty na postupně získávané dravce, a ani při předchozí kontrole nebyly u žalobce shledány žádné závady; pochybení je tedy na straně správních orgánů. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí a případně i rozhodnutí vydané v I. stupni bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, co uvedl v napadeném rozhodnutí, a navrhl zamítnutí žaloby. Ve správním spisu je založen protokol z kontroly konané dne 22. 8. 2005; podle něj je současným vlastníkem dvaceti devíti zvláště chráněných živočichů Zayferus, o. p. s., Havlíčkova 429, Kuřim; rozhodnutí o udělení výjimky bylo vydáno Nadaci Zayferus, Havlíčkova 429, Kuřim, stejně jako případné registrační karty (jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí, chov zvláště chráněných živočichů byl do té doby na chovné stanici povolen několika rozhodnutími vydanými na fyzickou osobu J. H.; nadace přitom požádala o udělení komplexní nové výjimky se změnou žadatele). Dopisem ze dne 17. 2. 2006 (Zaslání přehledu nedostatků zjištěných při kontrolách inspekce k vyjádření) vyzvala inspekce žalobce ke sdělení, zda věcně přebral závazky vyplývající z výjimky udělené dne 8. 2. 1999. Žalobce to dne 25. 2. 2006 potvrdil; na základě informací od správního orgánu byl přesvědčen, že novou výjimku nepotřebuje, a ostatně ani při předchozích kontrolách ze strany inspekce se žádné pochybení nezjistilo. Podle výpisu z obchodního rejstříku byl žalobce zapsán dne 14. 2. 2001, o zápis požádal dne 4. 1. 2001. Podle zakládací smlouvy byl žalobce založen dne 1. 1. 2001. Dne 21. 1. 2007 sdělil žalobce žalovanému, že k transformaci a přechodu veškerých práv a závazků někdejší Nadace Zayferus na žalobce došlo na základě změny zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, nikoliv na základě právního úkonu zakladatelů či statutárních orgánů nadace. Nadace nemohla po změně zákona existovat, neboť nedosahovala stanovené výše jmění; mohla existovat pouze ve formě obecně prospěšné společnosti, což se také v praxi naplnilo. Tato skutečnost byla nahlášena orgánu ochrany přírody a ředitel žalobce byl ujištěn, že výjimka je nadále platná. Spis konečně obsahuje sdělení Magistrátu města Brna, odboru vnitřních věcí, ze dne 24. 1. 2007 doplněné listinami, podle nichž vznikla Nadace Zayferus dnes 14. 10. 1992 registrací v registru nadací, dne 31. 12. 1998 vstoupila do likvidace rozhodnutím její správní rady na schůzi konané dne 20. 12. 1998 (důvod zrušení nadace a jejího vstupu do likvidace tu nebyl uveden) a zanikla dne 8. 11. 1999 výmazem z registru nadací. Městský soud v Praze zamítl podanou žalobu rozsudkem ze dne 28. 3. 2012; Nejvyšší správní soud však k žalobcově kasační stížnosti tento rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 15. 8. 2012 a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Shledal, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů: městský soud se totiž nijak nevypořádal se žalobním bodem, ve kterém žalobce popíral, že dravci byli chování bez povolení (bez výjimky), neboť i po vzniku obecně prospěšné společnosti Zayferus mu nadále na základě „centrální“ výjimky (udělené Nadaci Zayferus) byla ke každému dravci vydávána registrační karta. Městský soud podle NSS pochybil, pokud nezvážil, jaký význam pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu může mít opakované vydávání registračních karet – tedy zda žalobce i přes opakované vydávání registračních karet vskutku choval dravce bez povolení. NSS zdůraznil, že odpovědnost právnických osob za správní delikty je odpovědností objektivní a samotná dobrá víra nemůže právnickou osobu zbavit odpovědnosti; pokud však protiprávní stav nastal výlučně v důsledku nesprávného úředního postupu, nenese vinu za nastalý protiprávní stav právnická osoba, takže subjektivní stránka přestupku není vůbec dána. Městský soud tedy opětovně přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat; podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 1 000 000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že usmrc