1 As 83/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 257/2011- 405 - text 27 pokračování 9A 257/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobců: 1) Společnost ochránců životního prostředí, občanské sdružení, se sídlem Litoměřice, Nerudova 34, IČ: 71201122, 2) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Brno, Cejl 48/50, IČ: 67010041, zast. Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, zast. Mgr. Ing. Petrem Severou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 2/193, za účasti této osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 56, IČ: 65993390, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, v řízení o žalobách proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 22.1.2008 č.j. 74/2007-510-RK/2 t a k t o: I. Žaloba Společnosti ochránců životního prostředí, občanského sdružení se zamítá. II. Žaloba Dětí Země – Klubu za udržitelnou dopravu se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se samostatně podanými žalobami u Městského soudu v Praze domáhali zrušení rozhodnutí ministra dopravy označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byly zamítnuty jejich rozklady a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury ze dne 7.9.2007 č.j. 598/2007-910-IPK/4, kterým byla podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) povolena stavba „Dálnice D 8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část E – tunel Prackovice“, a to v rozsahu stavebního objektu E 601 - dálniční tunel Prackovice (km 58,280 – 58,550). Žaloba Společnosti ochránců životního prostředí, občanského sdružení (dále též jen „první žalobce“) byla u soudu zapsána pod sp. zn. 9 Ca 116/2008, žaloba Dětí Země – Klubu za udržitelnou dopravu (dále též jen „druhý žalobce“) byla zapsána pod sp. zn. 5 Ca 120/2008. Usnesením ze dne 15.9.2008 č.j. 5 Ca 120/2008 – 113, 9 Ca 116/2008 soud obě žaloby spojil ke společnému projednání s tím, že věc bude nadále vedena pod společnou spisovou značkou 9 Ca 116/2008. V době před spojením věcí se první žalobce připojil k řízení ve věci sp. zn. 5 Ca 120/2008 jako osoba zúčastněná na řízení; druhý žalobce zase deklaroval úmysl uplatnit práva osoby zúčastněné na řízení ve věci sp. zn. 9 Ca 116/2008. Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby uvedené v § 34 odst. 1 s.ř.s., nejsou-li účastníky. Po spojení věcí ke společnému projednání jsou oba žalobci účastníky společně vedeného řízení v pozici žalobců, a proto nemohou být zároveň osobami zúčastněnými na řízení. Osobou zúčastněnou na řízení ve věci žalob spojených ke společnému projednání je tak pouze Ředitelství silnic a dálnic ČR jako investor dálnice D 8, na jehož žádost bylo stavební povolení na předmětnou stavbu vydáno. První žalobce v žalobě směřující proti napadenému rozhodnutí jako žalovaného označil nejen ministerstvo dopravy, ale též Krajský úřad Ústeckého kraje. Podle § 69 s.ř.s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Ve věci soudního přezkumu rozhodnutí ministra o rozkladu podaném proti rozhodnutí ministerstva je za žalovaného ve smyslu § 69 s.ř.s. třeba považovat ministerstvo jako jediný správní orgán v rámci předmětné věcné působnosti, byť žaloba napadá rozhodnutí ministra stojícího v čele tohoto úřadu. Jak již dříve vyslovil Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS), v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s.ř.s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je proto věcí soudu, aby v řízení jako se žalovaným jednal s tím, kdo má být skutečně žalovaným, a ne s tím, koho žalobce chybně označil v žalobě. V souladu s výše uvedeným soud v této věci za žalovaného považoval a jako se žalovaným v řízení jednal toliko s ministerstvem dopravy. První žalobce v žalobě namítl: - že skutkový závěr, který žalovaný učinil, je v rozporu s obsahem spisu; - že jako subjekt chránící přírodu a krajinu byl nesprávným postupem žalovaného zkrácen na svých procesních právech; - že se ministr v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami; - absenci rozhodnutí o dočasném a trvalém odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa a závazného stanoviska orgánu ochrany přírody, Správy CHKO České středohoří, k odlesňování pozemků nad 0,5 ha, které je zásadním podkladem pro rozhodnutí. Tím došlo nejen k porušení § 4 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), ale i k porušení § 50 odst. 1 - 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“); - nedodržení platných zákonem stanovených norem na ochranu životního prostředí; - absenci souhlasu vlastníka pozemku parc. č. 750 k předmětné stavbě; - že v rozporu s § 70 ZOPK nebyl předem řádně informován o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Druhý žalobce v žalobě předně konstatoval, že je organizační jednotkou občanského sdružení Děti Země, o. s., s vlastní právní subjektivitou. Předmětného stavebního řízení se zúčastnil na základě § 70 ZOPK při splnění všech požadavků daných tímto a stavebním zákonem. Poukázal na to, že podle čl. 9 odst. 3 a 4 Aarhuské úmluvy vyhlášené pod č. 124/2004 Sb.m.s. mají smluvní strany povinnost zajistit, aby osoby z řad dotčené veřejnosti mohly dosáhnout toho, že soud nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce hmotné i procesní zákonnost jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podle čl. 6 Aarhuské úmluvy. Totéž právo přiznává dotčené veřejnosti i článek 10a směrnice č. 85/337/ES (dále jen směrnice). Druhý žalobce naplňuje definiční znaky pojmu „dotčená veřejnost“, a proto mu příslušejí práva vyplývající z čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice. Podle § 66 odst. 3 s.ř.s. je žalobu oprávněn podat také ten, komu toto oprávnění výslovně svěřuje zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Druhý žalobce je přesvědčen, že jeho žalobní legitimaci k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí zakládá § 65 odst. 1 a § 66 odst. 3 s.ř.s. ve spojení s článkem 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice. S poukazem na § 65 odst. 2 s.ř.s. tvrdí, že byl postupem žalovaného dotčen na svých procesních právech takovým způsobem, že toto porušení procesních předpisů mohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí. Druhý žalobce předně namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nezákonného stanoviska EIA ze dne 15.11.1996. Nezákonnost uvedeného stanoviska je dle jeho mínění natolik závažná, že způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti poznamenal, že Nejvyšší správní soud (dále též jen „NSS“) opakovaně rozhodl, že stanovisko EIA není samostatně přezkoumatelné, jeho přezkum lze ale provést v rámci žaloby proti „konečnému rozhodnutí“, kterým je v dané věci napadené rozhodnutí. Přezkum zákonnosti stanoviska EIA po stránce věcné i procesní vyžaduje i Aarhuská úmluva a směrnice. Nezákonnost stanoviska EIA ze dne 15.11.1996 spočívá v tom, že toto stanovisko navázalo na nezákonné stanovisko SEA ze dne 20.4.1995, které však bylo vydáno jen ke „Studii Dálnice D8 – stavba 0805 úsek Lovosice – Řehlovice“ zpracované v listopadu 1994 firmou Valbek a spol., v.o.s., takže nebylo vydáno k žádné koncepci dle § 14 odst. 1 zákona č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí. Ministerstvo životního prostředí přitom vůbec nemělo kompetenci vydat toto stanovisko SEA a vybírat varianty záměru dálnice D8 – 0805 Lovosice – Řehlovice. Jednotlivé varianty tohoto záměru měly být posouzeny v procesu EIA, k čemuž ale nedošlo. Ministerstvo životního prostředí také nechránilo právo veřejnosti (a tedy i druhého žalobce jako občanského sdružení) seznámit se s obsahem odborné studie variant dálnice a vyjádřit se k němu. V dokumentaci EIA zveřejněné v roce 1996 pak byly řešeny již jen dvě varianty s krátkými tunely podle stanoviska SEA z 20.4.1995; varianty s dlouhými tunely ani varianta vedoucí mimo CHKO v dokumentaci uvedeny nebyly. Návrh koncepce a její posouzení nebyly náležitě zveřejněny a projednány, čímž bylo zasaženo právo druhého žalobce seznámit se s konceptem vedení dálnice a jejím posouzením z hlediska vlivů na životní prostředí a právo vyjádřit se k těmto dokumentům. Druhý žalobce dále namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nezákonného rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazu stavět dálnice na území CHKO České Středohoří, a to rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne