9 As 88/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 140/2010- 80 - text 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Ekologické občanské sdružení obce Braškov, občanské sdružení, IČO 26585464, se sídlem Rudé armády 161, 273 51 Unhošť, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti: a) Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, b) VESETA spol. s r. o., IČ 47535431, se sídlem V. Vlčka 202, Kyšice, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.3.2010, č.j. 139/500/10 5666/ENV/10, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Včas podanou žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 27.5.2010, se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 31.3.2010, č.j. 139/500/10 5666/ENV/10, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen orgán prvního stupně) ze dne 9.11.2009, č.j. 168196/2009/KUSK OŽP/Ži, kterým bylo vydáno integrované povolení pro zařízení „Výroba nealkoholických nápojů, balených vod a sirupů“ společnosti VESETA spol. s r. o. Žalobce v žalobě uvádí, že nezákonnost žalovaného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího spatřuje zejména v následujícím: 1. Napadené rozhodnutí bylo vydáno osobou vyloučenou z rozhodování, což působí rozpor s ustanovením § 14 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce již ve vyjádření obsaženém v protokolu z ústního jednání ze dne 10.7.2009 vznesl námitku podjatosti k pracovníkům, kteří toto jednání vedli a na skutečnost, že jde o námitku bránící dalšímu projednávání věci, o níž nebylo dosud rozhodnuto, byl úřad několikrát žalobcem upozorněn (podání z 5.10. a 20.10.2009). Žalobce připomíná, že byl na jednání opakovaně napadán, že je to on, kdo brání vydání integrovanému povolení, došlo na řadu tvrzení svědčících o negativním postoji k jeho osobě, byl nucen číst své námitky a bylo mu bráněno v odchodu z jednání. O této jeho námitce nebylo rozhodnuto a osoba, jejíž podjatost byla namítána, věc projednala a integrované povolení vydala. K tvrzení orgánu prvního stupně uvádí, že jeho námitka je dostatečně konkrétní v uvedení pracovníků, proti kterým směřuje, tedy proti těm, kteří vedli ústní jednání (ing. Ž.), není tedy pravdou že vůči „celému úřadu“, a pokud správní orgán měl jeho podání za neurčité, nevyzval jej k odstranění nedostatků. Žalovaný se mýlí v tom, že námitka podjatosti nebyla vznesena, neboť tuto vznesla osoba jednající jménem žalobce (členka výboru žalobce paní P.) do protokolu a později na tuto námitku výslovně v dalších podáních (ze dne 5.10.2009 a 20.10.2009 /bod 2. b/) upozorňoval. Krom toho z protokolu z ústního jednání dle žalobce jednoznačně vyplývá, že pracovníci orgánu prvního stupně si byli námitky vědomi, když chtěli „bezodkladně ukončit jednání“ a věc předat nadřízenému orgánu. Neobstojí podle něj argumentace žalovaného, že žádná námitka podjatosti vznesena nebyla, když jako taková nebyla výslovně označena v protokolu ani v následných podáních žalobce, neboť podání se posuzují podle svého obsahu a z obsahu námitky a podání žalobce jednoznačně vyplývá, že se nejednalo o stížnost, ale o uvedení skutečností nasvědčujících nikoli nestrannému jednání úředních osob bránící projednání věci. Žalobce stručně uvedl i skutečnosti, z nichž je námitka dovozována. Pro potvrzení, že nerozhodnutí o námitce podjatosti (byť by byla směřována vůči všem pracovníkům krajského úřadu) je závažnou procesní vadou podpůrně odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2006, č.j. 5 Ca 195/2005, který je podle jeho názoru aplikovatelný i na řízení vedená podle nového správního řadu). 2. Žádost byla v rozporu s § 45 odst. 4 správního řádu rozšířena. Žalobce namítá, že doplnění (rozšíření) žádosti provedené navrhovatelem v březnu 2008 je nezákonné, neboť dle § 45 odst. 4 správního řádu může žadatel svoji žádost (její předmět) pouze zúžit či žádost vzít zpět, nikoliv ji rozšířit. Rozšíření v daném případě žalobce vyvozuje z uvedeného podání, neboť nově bylo navrhováno i stanovení limitů pro vypouštění odpadních vod (do kanalizace) a podmínky s tím související. Nejednalo se tedy jen o dokumenty a informace, jak tvrdí správní orgán, nýbrž o rozšíření předmětu integrovaného povolení o stanovení nových podmínek v oblasti vod. Žádost měla být vzata zpět a úplná žádost o vydání integrovaného povolení měla být podána znovu. Ani tato vada řízení nebyla žalovaným odstraněna, namísto toho zmatečně tvrdí, že k námitce přihlížet nemusel, neboť byla vznesena až v odvolání, což však zjevně není pravdivé (viz podání žalobce ze dne 5.10.2009 a 20.10.2009). 3. Integrované povolení stanovilo emisní limity pro vody vypouštěné ze zařízení a podmínky s tím spojené mírnější, než které by byly stanoveny na základě zvláštních právních předpisů, čímž nebyl respektován základní účel integrované prevence – dosáhnutí vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prevenci“) úřad stanoví emisní limity pro znečišťující látky uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu, pokud jsou ze zařízení vypouštěny. Jako minimální pro tyto látky by pak měly být brány limity stanovené v souvisejících právních předpisech. Správním orgánem stanovené limity nerespektují limity podle přílohy č. 15 vyhlášky č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích (dále jen „vyhláška“), která stanoví orientační ukazatele přípustné míry znečištění pro vypouštěné průmyslové odpadní vody do kanalizace. Tyto hodnoty jsou sice stanoveny jako orientační, to však podle žalobce znamená pouze to, že mohou být i zvýšeny, avšak jen na omezenou dobu. Tato vyhláška není rozhodná pro stanovení limitů na základě § 18 odst. 3 zákona č. 274/2001Sb., kde se vychází z kanalizačního řádu, je ale dle žalobce podstatná při stanovení limitů pro látky uvedené v příloze č. 2 zákona o prevenci – ten tvoří jakousi „nadstavbu“ pro stanovení podmínek provozu (včetně emisních limitů) zařízení jemu podléhajících, kde je nutno naplnit i cíle a úkoly tohoto zákona a tento předpis má svůj význam zejména v rovině hmotněprávní, neboť primárním smyslem zákona o prevenci není integrace povolovacích procesů, ale dosáhnutí vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku (§ 1 odst. 1 tohoto zákona) a to zejména stanovením specifických, případně i přísnějších podmínek provozu konkrétního zařízení (zvlášť emisních limitů) vycházejících z nejlepších dostupných technologií. K tomuto pak žalobce odkazuje na směrnici rady 96/61/EC (zejména preambuli bod 1, 13, 15, 17 ad.). Má za to, že pokud tedy úřad stanovuje limity pro látky uvedené v příloze č. 2 zákona o prevenci, měl by v tom případě vycházet z limitů stanovených vyhláškou, nikoli kanalizačním řádem, který není právním předpisem. Správní orgán stanovil pro látky v příloze č. 2 zákona o prevenci limity, které značně překračují limity uvedené vyhlášky. Správní orgán k této námitce pouze zmatečně odkázal na rozbor odtoků odpadních vod z ČOV v Kyšicích, v tomto případě se ale neposuzuje ČOV v Kyšicích, ale zařízení, pro které je žádáno integrované povolení. Podle § 14 odst. 2 zákona o prevenci sice může úřad při stanovení emisního limitu přihlédnout k čistícímu efektu čistírny odpadních vod, avšak jen tehdy, není-li výsledkem větší znečištění životního prostředí, což však v tomto řízení nebylo vůbec zkoumáno a nebylo tedy prokázáno, že zařízení po přečištění vod na ČOV nepůsobí nárůst zátěže životního prostředí. Žalobce nenapadá rozbory odtoků vod z ČOV Kyšice, tvrdí ovšem, že pouhý odkaz na ně není relevantní, když by úřad měl především zkoumat, zda zařízení nepůsobí nárůst zátěže životního prostředí. Žalobce tedy nevyslovil myšlenku, že vypouštění nemá způsobit žádné znečištění, pouze požaduje přezkoumání, zda je splněna podmínka pro možnost stanovení mírnějších limitů pro vypouštění odpadních vod do kanalizace. Zcela mimoběžnou se mu jeví diskuze žalovaného, zda mohou být stanovovány limity přísnější, než vyžadují složkové předpisy, či nikoliv, když v daném případě je namítáno, že limitů stanovených dle těchto právních předpisů ani nebylo dosaženo.Odvolává-li se žalovaný na to, že při určování emisního limitu příslušného zařízení je možno přihlédnout k čistícímu efektu ČOV, potom se ovšem neměl zabývat zpracováním kanalizačního řádu nebo koncentrací látek natékajících do ČOV, ale kritérii dle § 14 odst. 2 zákona o prevenci. Jestliže tedy nejenže nebyly stanoveny specifické limity s p