3 As 11/2012 — Nejvyšší správní soud

10 A 191/2012- 49 - text 9 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: ing. F.D., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Sokolovská 22, Praha 8-Karlín, proti žalované: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se sídlem Sněmovní 4, Praha 1-Malá Strana, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem Advokátní kanceláře Nespala s.r.o. se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované v řízení o odvolání žalobce proti rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3.2.2010 č.j. KV/3.2.10/017K, t a k t o : I. Soud ukládá Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky povinnost vydat rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, č.j. KV/3.2.1./017K ze dne 3.2.2010, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 922,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Vlka, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 20. 12. 2012 se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalované. Tvrdí, že rozhodnutím č.j. KV/3.2.10/017K ze dne 2. 2. 2010 (správně ze dne 3. 2. 2010, pozn. soudu) uložil kontrolní výbor žalované žalobci s odvoláním na ust. § 2 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, v platném znění a ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, v platném znění, žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč z důvodu zjištění kontrolního výboru žalované, že žalobce jako prezident Nejvyššího kontrolního úřadu odmítl poskytnutí součinnosti při kontrole prováděné na základě usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 1278 ze dne 12.6. 2009. O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí rozhodla žalovaná dne 16. 4. 2010, pod č.j. 4166/2010. Žalobce tato rozhodnutí jako nezákonná napadl správní žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, č.j. 11A 138/2010 – 61 žalobě vyhověl a rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2010 č.j. 4166/2010 zrušil. Žalovaná k datu podání této žaloby o odvolání žalobce znovu nerozhodla a zůstala nečinnou. Žalobce tvrdí, že je žalovaná v této výjimečné věci správní orgánem sui generis a je vázána povinnostmi vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž za takovou lze považovat třicetidenní lhůtu vymezenou v ust. § 71 správního řádu. Z povahy věci pak není možné žádné opatření proti nečinnosti, která jsou uvedena v ust. § 80 správního řádu, neboť žalovaná není orgánem státní správy, ale zákonodárným orgánem s výjimečnou správní pravomocí, nemá nadřízený orgán a pravomoc předsedy je omezena na věci týkající se jednacího řádu. Žalobce proto dovozuje, že splnil podmínku vyčerpání opatření proti nečinnosti. K datu podání žaloby je věc projednávána již po dobu téměř tří let a z pohledu celkové délky řízení tedy dle názoru žalobce nelze hovořit o době přiměřené. Žalobce proto navrhl, aby soud žalované uložil povinnost rozhodnout o jeho odvolání proti rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 2. 2. 2010 ve lhůtě 14 dnů od právní moci rozsudku a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaná především namítla, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, o který žalobce opírá svou nynější žalobu, napadla svou kasační stížností ze dne 27. 11. 2012, která je nyní projednávána před Nejvyšším správním soudem pod č.j. 3As 145/2012. Protože v kasační stížnosti namítá zásadní skutečnosti a předkládá zásadní otázky, domnívá se, že by bylo vhodné, a proto tak navrhuje, aby soud ve smyslu ust. § 64 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. řízení přerušil, neboť probíhá u Nejvyššího správního soudu řízení, v němž je řešena otázka, která zjevně má význam pro rozhodnutí v dané věci, a to do doby než Nejvyšší správní soud rozhodne o kasační stížnosti žalované. Po formální stránce žalovaná podotýká, že i pokud pomine zřejmé písařské chyby v žalobě (např. je nesprávně uvedeno datum rozsudku Městského soudu v Praze „14. 11. 201“ na místo správného data 14. 11. 2012), je petit rozsudku uvedený v žalobě, pokud by bylo takto žalobě vyhověno, nevykonatelný. Žalobce totiž navrhuje, aby nadepsaný soud vydal rozsudek ve znění: Žalovaný je „povinen“ rozhodnout o odvolání žalobce proti rozhodnutí kontrolního výboru PS (tedy Poslanecké sněmovny) „peR j. KV/3.3.10/017K“, není zřejmé, jaký kontrolní výbor má ve věci rozhodnout. Stejně tak podle žalované neexistuje žádné rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny České republiky ze dne 2. 2. 2010. Předmětem řízení u Městského soudu v Praze vedeného pod č.j. 11A 138/2010 bylo rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 16. 4. 2010 č.j. 4166/2010, které potvrdilo odvolání žalobce rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny ze dne 3. 2. 2010. Pokud by soud za tohoto stavu vyhověl žalobci a vydal rozsudek v navrženém znění, byl by tento zmatečný a nevykonatelný. Dále žalovaná uvádí rovněž důvody, které ji vedly k podání kasační stížnosti proti předně uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. Žalovaná vznesla a zároveň ponechala na posouzení Nejvyšším správním soudem námitku diskontinuity Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen „Sněmovna“ nebo „Poslanecká sněmovna“) a mandátů poslanců v pátém a šestém volebním období. Poslanecká sněmovna ve složení, ve kterém rozhodovala o odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení pokuty, již neexistuje a existovat nikdy nebude. Kontrolní výbor a Sněmovna rozhodovaly tuto věc v 5. volebním období, v mezidobí došlo po parlamentních volbách k ustanovení nové Poslanecké sněmovny v 6. volebním období, které nyní probíhá. Kontrola hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen „Úřad“ nebo „NKÚ“) s majetkem státu Poslaneckou sněmovnou byla ukončena v souvislosti s uplynutím 5. volebního období a jak vyplývá z čl. 34 odst. 4 Ústavy zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním. Usnesením č. 384 z 18. května 2010 kontrolní výbor mimo jiné konstatuje, že kontrola hospodaření Úřadu končí 5.volebním obdobím a se zánikem mandátu poslanců. Každá další kontrola hospodaření Úřadu v novém volebním období vyžaduje nové rozhodnutí Sněmovny. Žalovaná se tedy domnívá, že poslancům Sněmovny 6. volebního období nelze uložit, aby znovu rozhodovali ve věci, ve které rozhodovali poslanci Poslanecké sněmovny 5. volebního období, a to i ve vztahu ke kontrolnímu výboru z 5. volebního období, který již v 6. volebním období neexistuje. Tento názor opírá i o ustanovení § 121 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který stanoví, že: „(1) V novém volebním období Sněmovny nelze projednat návrhy, které nebyly projednány a rozhodnuty v minulém volebním období, s výjimkou peticí a návrhů, o nichž je ústavním zákonem oprávněn po rozpuštění Sněmovny rozhodnout Senát, a návrhu vlády podle § 109i“. Žalovaná má proto za to, že ve chvíli, kdy je zrušeno rozhodnutí Sněmovny a věc se vrací do stadia rozhodnutí o podání odvolání proti kontrolnímu výboru, se jedná o věc minulého volebního období a logicky pro stadium řízení po zrušení rozhodnutí o odvolání o věc neprojednanou a nerozhodnutou. Nedovede si představit, jaká situace může nastat, pokud v reflexi na předmětný rozsudek Městského soudu v Praze poslanci například o věci odmítnou jednat a ve věci znovu rozhodnout, neboť neexistuje žádný instrument či sankce k vynucení takového projednání a rozhodnutí. Jakýkoliv takový příkaz by byl v přímém rozporu s čl. 26 Ústavy a jednalo by se o bezprecedentní omezení mandátu poslanců. Výkon mandátu je nezávislý, kdy poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Mandát poslance vyjadřuje zastupitelský vztah mezi poslancem a voliči a poslance nezavazují pokyny, smlouvy ani jiné akty. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky je oprávněna kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad při hospodaření s majetkem státu ze zákona (pravomoc svěřená zákonem) a má tedy postavení subjektu s určitým rozsahem pravomocí, primárně však zůstává orgánem moci zákonodárné. Žalobní požadavek žalobce je tedy s ohledem na neexistenci povinného orgánu nemožný a správní žalobu tak již jen z tohoto důvodu nelze nezamítnout. Dále žalovaná z opatrnosti uvádí, že není pravdou, jak uvádí žalobce, že je věc k datu podání žaloby projednávána po dobu téměř tří let; žalovaná podotýká, že žaloba podaná k Městskému soudu v Praze, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Poslanecké sněmovny ze dne 16. 4. 2010, napadla u Městského soudu v Praze dnem 14. 6. 2010 a řízení o ní bylo vedeno tímto soude