4 Ads 27/2009 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 11/2012- 38 - text 10 Ad 11/2012-38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Bc. P. B., bytem N. 192, Ř., zast. Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti žalovanému: Ředitel Bezpečnostní informační služby, se sídlem Nárožní 1111/2, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 17. 4. 2012, čj. 121-8/2012-BIS-1, takto: I. Rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 17. 4. 2012, čj. 121-8/2012-BIS-1, a rozhodnutí náměstka ředitele Bezpečností informační služby pro zabezpečovací složky ze dne 3. 1. 2012, čj. 152-21/2011-BIS-3, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8.808 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Petra Smejkala, advokáta. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 17. 4. 2012, čj. 121-8/2012-BIS-1, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele Bezpečnostní informační služby pro zabezpečovací složky ze dne 3. 1. 2012, čj. 152-21/2011-BIS-3, jímž žalobci nebyla přiznána za období od 11. 2. 2001 do 31. 12. 2006 náhrada škody z důvodu porušení právních předpisů a povinností Bezpečnostní informační službou. Žalobce v žalobě nejprve rekapituluje, že byl příslušníkem Bezpečnostní informační služby a rozhodnutím ze dne 30. 11. 2000 byl propuštěn ze služebního poměru tak, že služební poměr žalobce měl skončit dne 31. 1. 2001. (Z důvodu pracovní neschopnosti žalobce v rozhodném období nicméně skončil až dne 10. 2. 2001, pozn. soudu). Žalobce se však proti propuštění ze služebního poměru bránil, následkem čehož bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 9 A 89/2010-143, rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru zrušeno a žalobce se tak stal opětovně příslušníkem Bezpečnostní informační služby. V důsledku zrušení původního rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo třeba, aby žalovaný rozhodl o platových nárocích žalobce po dobu, po kterou nevykonával službu v důsledku nezákonného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný rozhodnutí o těchto nárocích rozdělil do dvou časových období, a to za období od 11. 2. 2001 do 31. 12. 2006 a období od 1. 1. 2007 do zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Za druhé z uvedených období byly platové nároky žalobce vyřešeny a předmětem této žaloby je rozhodnutí o nárocích za dobu od 11. 2. 2001 do 31. 12. 2006. Žalobce posoudil (podle přesvědčení žalobce nesprávně) nárok uplatněný žalobcem jako nárok na náhradu škody, která mu měla být způsobena porušením právní povinnosti ze strany služebního funkcionáře Bezpečnostní informační služby, který vydal nezákonné rozhodnutí o skončení služebního poměru. Žalovaný vychází z ustanovení § 45 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (dále jen zákon o BIS), a § 126 odst. 9 zákona nového zákona o služebním poměru číslo 361/2003 Sb. Žalovaný si nicméně neuvědomuje, že nárok na náhradu platu (nikoliv na náhradu škody) nelze posuzovat izolovaně a že zásada obsažená v ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb., kterým se řídily platové poměry příslušníků BIS v rozhodné době, tj. že zásada, podle které plat náleží jen za vykonanou práci, neplatí bezvýjimečně. V logice žalovaného by neměl žádný zaměstnanec nárok ani na plat například v době čerpání dovolené nebo za dobu čerpání náhradního volna v důsledku práce přesčas. Stejně tak ovšem se musí posuzovat nárok žalobce za dobu, kdy žalovaný neplnil svou povinnost přidělovat žalobci práci. Pokud totiž obecně zaměstnavatel tuto povinnost neplnil, posuzoval se takový stav v rozhodné době jako překážky v práci na straně zaměstnavatele a mzdové (platové) nároky zaměstnanců upravovalo ustanovení § 129 a § 130 tehdy účinného zákoníku práce, které bylo aplikovatelné i na právní a platové poměry příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů. Žalovaný tak nesprávně právně posoudil jeho nároky jako nárok na náhradu škody, ačkoliv je měl posoudit jako nárok na náhradu platu a v důsledku toho nesprávně zohlednil jiný výdělek žalobce v době, kdy nemohl konat službu, protože mu žalovaný nepřiděloval práci nebo lépe řečeno neumožňoval službu vykonávat. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby byla jako nedůvodná zamítnuta. Nad rámec odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dodal, že jeho postoj vychází z předpokladu, že nárok na plat náleží pouze za vykonanou práci a v jiných případech pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví, jako například u dovolené, kterou zmiňuje žalobce. Ustanovení § 129 a 130 se na služební poměr příslušníků BIS nevztahovaly. Zákon č. 143/1992 Sb. upravoval vztah k zákoníku práce pouze v § 21, který stanovil, že pro minimální mzdu příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a služeb ve služebním poměru platí obdobně § 111 zákoníku práce. Vztah úpravy služebního poměru a zákoníku práce upravoval § 146 zákona o BIS, který obsahoval taxativní výčet ustanovení zákoníku práce, která se měla použít na služební poměr příslušníků Bezpečnostní informační služby. V tomto výčtu však ustanovení § 129 ani § 130 obsažena nejsou. Úvaha o použitelnosti těchto ustanovení je chybná již z toho důvodu, že tato ustanovení se na případ neplatného rozvázání pracovního poměru nevztahovala ani u zaměstnanců v pracovním poměru, neboť na tento případ dopadala ustanovení § 61 až § 64 tehdy účinného zákoníku práce. Tato ustanovení stanovila možnost přiměřeně snížit zaměstnanci náhradu mzdy za dobu, kdy mu zaměstnavatel v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru nepřiděloval práci, případně mu ji vůbec nepřiznat (byť až po uplynutí šesti měsíců), přičemž zákon výslovně uváděl, že soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl. Ze správního spisu plynou následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Rozkazem ředitele Bezpečnostní informační služby ve věcech personálních ze dne 30. 11. 2000 č. 461/00 ve spojení s rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 5. 3. 2007, čj. 68-8/2006-BIS-1, byl žalobce propuštěn ze služebního poměru. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 25. 11. 2010, čj. 9 A 89/2010-143, bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Po právní moci tohoto rozsudku žalobce požádal o rozkaz k nástupu služby příslušníka BIS. Zároveň uplatnil svůj nárok na výplatu všech příslušných náhrad, mzdy, doplatků a příspěvků, a to zpětně ode dne propuštění ze služebního poměru ke dni podání žádosti. Rozhodnutím prvoinstančního služebního funkcionáře ze dne 3. 1. 2012, čj. 152-21/2011-BIS-3, bylo rozhodnuto tak, že žalobci nepřísluší za období od 11. 2. 2001 do 31. 12. 2006 náhrada škody z důvodu porušení právních povinností Bezpečnostní informační službou. V odůvodnění tohoto rozhodnutí služební funkcionář uvedl, že za období do 31. 12. 2006 byl nárok žalobce posuzován v souladu se zákonem o BIS tehdy účinným. Uvedl, že ustanovení § 45 zákona o BIS stanovilo sice nároky pro případ zrušení rozhodnutí jako nyní účinný § 44 služebního zákona, avšak neobsahoval žádné ustanovení upravující plnění za dobu, kdy příslušník službu nevykonával. Proto je nutno postupovat podle obecných ustanovení o náhradě škody, neboť ke škodě došlo porušením povinnosti BIS, konkrétně vydáním nezákonného rozhodnutí. Podle § 45 zákona o BIS je-li rozhodnutí o skončení služebního poměru zrušeno, služební poměr nadále trvá bez přerušení se všemi právy a povinnostmi. Mezi tato práva patří právo pobírat plat za výkon služby. To však nezakládá právo přímo na plat (jeho náhradu), neboť nebyla naplněna podmínka stanovená v § 3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., tj. že plat náleží jen za vykonanou práci. Podle ustanovení § 124 odst. 9 služebního zákona, účinného od 1. 1. 2007, je výslovně stanoveno, že pro případ zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru náleží služební příjem za dobu, po kterou příslušník nevykonával službu. Při jeho absenci však platí zásada, že je nárok na služební příjem podmíněn výkonem služby, nestanoví-li zákon výslovně jinak. V případě, kdy náleží příslušníkovi služební příjmy, aniž by vykonával službu, je pak zákonem stanoveno, zda služební příjem náleží v plném rozsahu nebo v rozsahu omezeném. Podobné ustanovení zákon o BIS neobsahoval. V důsledku nezákonného rozhodnutí tak nelze nahradit služební příjem, ale náhradu škody způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí. Její výše je v daném případě představována rozdílem mezi výdělkem, kterého by žalobce dosáhl, kdyby nebyl nezákonně propuštěn ze služebního poměru, a výdělkem, kterého za stejné období dosáhl v novém zaměstnání. V důsledku nezákonného rozhodnutí žalobce nemohl v