2 Afs 180/2006 — Nejvyšší správní soud

10 Af 59/2011- 55 - text 10 Af 59/2011-55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Marcely Rouskové a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobkyně: Ing. Š. M., bytem N. B. 449, 252 28 P. 5, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, 796 01 Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství (původně: Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu) se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 2. 6. 2011, čj. 6607/11-1100-100525, čj. 6608/11-1100-100525, a čj. 6609/11-1100-100525, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 2. 6. 2011, čj. 6607/11-1100-100525, čj. 6608/11-1100-100525, a čj. 6609/11-1100-100525, s e z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11.922, Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta. Odůvodnění Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 2. 8. 2011 domáhala přezkoumání rozhodnutí uvedených v záhlaví. Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 2. 6. 2011, čj. 6607/11-1100-100525, bylo k odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5, ze dne 7. 7. 2010, čj. 293764/10/005523109692, tak že nyní stanovený vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 činí 69.500,-Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 2. 6. 2011čj. 6608/11-1100-100525, bylo k odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5, ze dne 7. 7. 2010, čj. 293897/10/005523109692, tak že nyní stanovený vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 činí 220.542,-Kč a sděleno penále ve výši 44.104,-Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 2. 6. 2011, čj. 6609/11-1100-100525, bylo k odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5, ze dne 7. 7. 2010, čj. 293841/10/005523109692, tak že nyní stanovený vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 činí 142.176,-Kč a sděleno penále ve výši 28.435,-Kč. S účinností k 1. 1. 2013 přešla působnost Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Soud proto podle ust. § 69 s.ř.s. jako s žalovaným dále jednal s tímto orgánem Finanční správy České republiky. Žalobkyně v žalobě ke skutkovým okolnostem uvedla, že je majitelkou nemovitosti, která se měla stát předmětem její podnikatelské činnosti. Za tímto účelem došlo k uzavření smlouvy mezi ní a společností Zeus Corp s.r.o., dále jen „společnost Zeus“ (které byla v tehdejší době společníkem), kdy předmětem smlouvy bylo poskytnutí práva nemovitost užívat a požívat její plody. Dle názoru žalovaného však tato smlouva nebyla uzavřena za tržních podmínek, tudíž došlo k aplikaci ustanovení § 23 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, kterou žalobkyně považuje žalobce za nezákonnou. Žalobkyně napadá rozhodnutí žalovaného z následujících skutkových a právních důvodů: Poukazuje na nedomyšlenost a nevhodnost právní úpravy problematiky spojených osob dle ustanovení § 23 odst. 7 ZDP. Toto ustanovení zavádí povinnost jakýchkoliv osob považovaných zákonem za spojené, aby veškeré právní vztahy mezi nimi byly uskutečňovány na tržní bázi. Již od počátku přitom nebylo nijak zohledněno, že nové ustanovení nekoresponduje s realitou, potažmo s principy, na kterých je vystaveno právo obchodních společností. Právo obchodních společností je totiž založeno na tom, že jednotlivec se rozhodne podnikat skrze obchodní společnost, kdy pro tento účel "investuje" svůj čas či majetek (nejčastěji však obojí) do této společnosti tak, aby tato mohla fungovat. Přitom jen málokdy lze očekávat, že tyto vztahy mezi společníkem a společností (spojenými osobami) budou (zejména v počátečních fázích vývoje společnosti) vystaveny na tržních základech. Společník tak mnohdy zastává bez nároku na jakoukoliv odměnu pozici jednatele či zaměstnance vykonávajícího za společnost práci, pro účely společnosti bezplatně využívá svůj osobní majetek, případně v těžkých dobách ve prospěch společnosti činí pro sebe nevýhodné kroky (např. bezúročné půjčky apod.). Na všechny tyto skutečnosti by pak mělo dopadat citované ustanovení. Není pochyb o tom, že kdyby se takto zcela důsledně postupovalo, pak by to byl konec podnikání v České republice. (Ve své absurditě jde ustanovení § 23 odst. 7 ZDP dokonce tak daleko, že za spojené osoby považuje osoby blízké. Tzn., že uvedené ustanovení bude dopadat i např. na vztahy v rodině. Půjčím-li tak osobě mě blízké bezplatně automobil, mělo by dojít k aplikaci ustanovení § 23 odst. 7 ZDP, kdy na základě tohoto bude u mé osoby dovozován příjem ve výši tržního nájemného.) Žalobkyně má za to, že reakcí zákonodárce ne danou nesmyslnost tohoto ustanovení je i zákon č. 492/2000 Sb., jímž došlo k novelizaci ustanovení § 23 odst. 7 ZDP tak, že toto nově nedopadá na půjčky finančních prostředků společníků společnostem; všechny ostatní vztahy společník – společnost (potažmo matka - dcera, co se vztahů mezi společnostmi týče) zůstaly nevyřešeny. Nicméně i tak lze na základě této skutečnosti jednoznačně říci, že úmyslem zákona nebylo pohřbít podnikání, leč předcházet účelovému snižování daňového základu. S ohledem na tuto skutečnost je tak nutno na vztahy mezi společníkem a společností nahlížet poněkud odlišně, kdy uvedenou nedomyšlenost zákona nelze klást k tíži žalobce, V té souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 2 As 49/2004, podle kterého poplatníkovi „nemůže být přičítána k tíži nedostatečnost, nejasnost, nevhodnost či jiná nedokonalost právní úpravy.“ a k možnosti odchýlit se i od textu na první pohled jednoznačného, na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 5 Afs 14/2004, č. 1021/2007 Sb. NSS, a ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 28/2003 - 69 Žalobkyně k věci uvedla, že jejím úmyslem bylo po určitou dobu poskytovat své společnosti možnost pronajímat nemovitost, která byla v jejím vlastnictví. Tento postup je plně v souladu s právem na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny, když žalobkyně si zvolila v této oblasti možnost podnikat skrze obchodní společnost, a to proto, že nebyla ochotna nést za sebe jako fyzickou osobu vysoké podnikatelské riziko. Na druhou stranu však nebyla ochotna vzdát se svého vlastnického práva k nemovitosti, tento postup však nevedl ani nemohl vést ke snižování daňového základu, když namísto žalobkyně nesla plně daňovou povinnost společnost. S ohledem na výše definovaný smysl a účel ustanovení § 23 odst. 7 ZDP tak nikdy nemělo dojít k jeho aplikaci, kdy tato popírá právo na podnikání. Žalovaný ve svých rozhodnutích sám uvádí, že pro aplikaci ustanovení § 23 odst. 7 ZDP, je nezbytné splnění tří podmínek: za prvé spojení osob v obchodním vztahu, za druhé rozdíl cenou sjednanou a cenou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek a za třetí nedoložení náležitého důvodu pro takový rozdíl v ceně, přičemž tyto podmínky musejí být splněny současně a jejich kumulovaná existence musí být v daňovém spise doložena. Žalobkyně poukazuje právě na nesplnění podmínky třetí; žalobkyně v řízení uvedla, že důvodem pro rozdíl cen je zejména její volba provozovat podnikatelskou činnost pronájmu (z důvodu výše uvedených) skrze obchodní společnost a dále ze strany nájemců byl požadavek na to, aby nemovitost byla pronajímána skrze právnickou osobu. Za těchto okolností tak má žalobce za to, že správce daně nesl důkazní břemeno ohledně jeho tvrzení, že jediným důvodem postupu žalobce bylo snížení daňové povinnosti. Toto důkazní břemeno však správce daně neunesl, když ani v žalovaných rozhodnutí není přezkoumatelným způsobem uvedeno, proč považuje žalovaný důkazní břemeno správce daně za unesené. V žalovaných rozhodnutí je toliko rozvedena námitka oprav, avšak výše uvedené námitky, včetně otázky důkazního břemene správce daně, zůstaly nevypořádány. Žalobkyně uvádí, že v rozhodnutích žalovaný nesprávně posoudil vztah mezi žalobkyní a společností Zeus Corp, s.r.o., což ovlivnilo výsledný závěr žalovaného o možnosti aplikace § 23 odst. 7 ZDP. Nesprávná interpretace se týká jednak dohody o narovnání uzavřenou mezi žalobcem a společností dne 19. 4. 2010 formou notářského zápisu, když v době uzavření dohody již žalobkyně nebyla ve vztahu ke společnosti spojenou osobou. Na základě této dohody pak v čl. I smluvní strany shrnuly stávající stav věci tak, jak jej tyto interpretovaly ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 OZ. Smluvní strany tak v uvedeném článku dohody neměnily žádná práva povinnosti, kdy tyto byly již uvedeným způsobem dány od počátku. To ostatně vyplývá také z čl. II dohod