— Nejvyšší správní soud

5 A 9/2010- 47 - text 7 pokračování 5A 9/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně IMEX Group, s. r. o., se sídlem Milíčova 1343/16, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu zahraničních věcí, se Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 125828/2009-OZI, takto: I. Rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 125828/2009-OZI, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 7808 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce JUDr. Radka Ondruše, advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se žádostí ze dne 13. února 2007 domáhala u žalovaného postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, poskytnutí seznamu všech skupin vojenského materiálu, jejichž dovozu či vývozu do konkrétních zemí brání relevantní denial, seznamu všech obchodních společností, u nichž uzavření obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial, a seznamu zemí, u nichž obchodu s konkrétní skupinou vojenského materiálu brání relevantní denial. Žalovaný odmítl žádost žalobkyně o informaci rozhodnutím ze dne 19. února 2007; odvolal se přitom na § 7 a § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.; požadované informace jsou utajovanými informacemi cizí moci ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Žalovaný poukázal také na § 31 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, který stanoví povinnost mlčenlivosti. Rozklad žalobkyně proti tomuto výměru (žalovaným označovaný jako „odvolání“) zamítl ministr zahraničních věcí nejprve rozhodnutím ze dne 21. března 2007. Toto rozhodnutí však městský soud zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 6 Ca 110/2007-60. Ministr opětovně rozhodl o rozkladu (žalovaným stále označovaném jako „odvolání“) dne 10. listopadu 2009 tak, že jej zamítl; toto rozhodnutí je předmětem nyní projednávané žaloby. Ministr uvedl, že pravidla, podle nichž státy EU postupují při povolování vývozu zbraní, jsou stanovena v Kodexu chování EU při vývozu zbraní, který je společným postojem Rady EU (2008/944/SZBP ze dne 8. prosince 2008) a který je pro ČR závazným dokumentem. Dohodou členských zemí EU bylo současně stanoveno, že tyto informace budou považovány za utajované (článek 4 citovaného společného postoje). Informace týkající se denialů jsou tedy utajovanou informací a jsou tak také v souladu se zákonem označeny (stupněm utajení „restreint“, který odpovídá stupni utajení „Vyhrazené“); nelze je tedy poskytnout (§ 7 zákona č. 106/1999 Sb.), a žalovaný nemá ani žádný prostor pro úvahu o oprávněnosti takového označení. Žalovaný dodal, že požadované informace jdou daleko za rámec, který upravuje zákon č. 106/1999 Sb. Posuzování existence a odůvodněnosti použití denialů je součástí řízení o žádostech o udělení licence k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Žádost žalobkyně je v podstatě snahou o provedení jakéhosi „předlicenčního“ řízení, což je nepřijatelné nejen proto, že to popírá samotný smysl licenčního řízení, ale i proto, že situace v této oblasti (denialy) se neustále vyvíjí. Lze proto využít pouze standardních předběžných konzultací o konkrétním projektu zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení žaloby o procesních vadách a zdůraznil, že v režimu zákona č. 106/1999 Sb. je opravným prostředkem odvolání, nikoli rozklad. Žalobkyně v žalobě zdůraznila, že nežádá o poskytnutí informací o denialech, ale informací, které z těchto denialů vycházejí a které jsou v každém konkrétním řízení přístupné pro jeho účastníky. Namítla, že ministr ani napodruhé neodstranil vady rozhodnutí, které mu v předchozím řízení o žalobě vytkl soud. Kodex chování EU není řádně označen, ani není zřejmá jeho závaznost pro právní řád ČR (z norem EU jsou přitom závazné pouze směrnice a nařízení). Není-li Kodex obecně závazným právním předpisem ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu, musí se jednat o listinu podle § 53 správního řádu a v řízení měl být proveden důkaz listinou. Žalobkyně dodala, že žalovaný v rozporu s tímto Kodexem nerespektuje nejen denialy cizí, ale ani denialy vlastní. Požadované informace nejsou označeny jako utajované v souladu s právními předpisy; srovnání stupňů utajení „restreint“ a „Vyhrazené“ není podloženo citací obecně závazného právního předpisu. Splněna není ani druhá podmínka § 7 zákona č. 106/1999 Sb., neboť žalobkyně je oprávněna seznamovat se s informacemi do stupně „Vyhrazené“ (ostatně tak běžně činí, když se seznamuje s konkrétními denialy v konkrétní věci). Žalovaný se tedy pokouší před žalobkyní utajit informace, které je jí následně povinen stejně sdělit v konkrétním řízení. Žalovaný odmítá respektovat závěry soudu, argumentace odůvodnění je i napodruhé takřka identická (žalovaný setrval i na svém názoru, že proti rozhodnutí, jímž se odmítá poskytnutí informace, nelze podat rozklad). Žalovaný podle žalobkyně nijak nerozvedl úvahu, že by poskytnutím informace byl popřen smysl licenčního řízení. Na předběžné konzultace zmiňované žalovaným nelze spoléhat, ani předběžný souhlas nezajišťuje následné schválení žádosti o vydání licence. Tam, kde se nejedná o významný vojenský materiál, nelze ani žádat o vydání předběžné informace. O informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. žádala žalobkyně proto, aby nerozjednávala obchody s vojenským materiálem v těch případech, kdy by bylo zřejmé, že žalovaný dá k určitému obchodu nesouhlasné stanovisko. Odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí vydaného v prvním stupni je zcela nepřezkoumatelné (především nejsou specifikována nařízení EU, z nichž žalovaný vycházel, ani konkrétní utajované skutečnosti s doložením důvodů utajení; není zřejmé, jak se ministr vypořádal s námitkami rozkladu); navzdory právnímu názoru soudu opakuje žalovaný zcela stejné formální chyby. Žalobkyně považuje za nezbytné, aby soud doplnil dokazování a vyzval žalovaného k předložení všech relevantních nařízení EU, rozhodnutí NBÚ o utajení požadovaných informací, popř. vyjádření NBÚ k tomu, zda se jedná o utajované informace. Rovněž si soud musí učinit úsudek o tom, zda je Kodex na území ČR považován za obecně závazný předpis. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních a uložil žalovanému poskytnout požadované informace. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech. Nad rámec napadeného rozhodnutí uvedl, že při hodnocení, jakému stupni utajení podle českého zákona odpovídá pojem „restreint“, vycházel z rozhodnutí Evropské komise 2005/94/ES ze dne 3. února 2005, dostupného na stránkách NBÚ. Upřesnil, pod jakou položkou Úředního věstníku byl publikován společný postoj Rady; existenci takto publikovaných právních aktů není podle něj třeba dokazovat listinnými důkazy. To, že denialy jsou utajovanými informacemi, uvádí kromě společného postoje Rady též uživatelská příručka k němu. Závaznost společných postojů ve smyslu čl. 15 Smlouvy o Evropské unii vyplývá z mezinárodní smlouvy; jejich adresáty jsou členské státy, nikoli jednotlivci (nemají proto přímý účinek). Pokud žalobkyně zpochybňuje správnost označení určitého dokumentu jako utajovaného, je třeba to řešit jinou formou či žalobou, nikoli při vyřizování žádosti o informace. Žaloba je důvodná. Žalovaný v prvním stupni založil své rozhodnutí na požadavcích § 7 a § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. a § 31 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb.; ministr zahraničí ve druhém stupni zamítl rozklad žalobkyně a závěry přijaté v prvním stupni nijak nekorigoval, pouze doplnil argumentaci k důvodu odmítnutí podle § 7 zákona č. 106/1999 Sb. Podle § 7 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný subjekt ji neposkytne. Podle § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se neposkytují informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností. Podle § 31 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb. jsou zaměstnanci ústředních orgánů státní správy, uvedených v § 6 odst. 2 tohoto zákona, povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech majících povahu obchodního a služebního tajemství, o nichž se dověděli v souvislosti s vydáváním povolení, udělováním licence nebo kont