— Nejvyšší správní soud

5 Ad 16/2010- 40 - text 6 pokračování 5Ad 16/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce pplk. Ing. V. Š. proti žalovanému řediteli 260. odboru Vojenského zpravodajství, s adresou pro doručování: Úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, poštovní přihrádka 154, náměstí Svobody 471, 160 00 Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. června 2010, č. j. 4-15/2010/DP-5847-XII, takto: I. Rozhodnutí ředitele 260. odboru Vojenského zpravodajství ze dne 15. června 2010, č. j. 4-15/2010/DP-5847-XII, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7808 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 13. května 2010 uložil vedoucí 262. oddělení Vojenského zpravodajství žalobci kázeňský trest snížení platu o 15 % na dobu dvou měsíců za to, že dne 24. srpna 2009 před policejním orgánem Policie ČR úmyslně uvedl do protokolu o trestním oznámení skutečnosti (v odůvodnění blíže specifikované), o kterých se dozvěděl při výkonu služby vojáka z povolání a při plnění úkolů příslušníka Vojenského zpravodajství; tím porušil svou povinnost zachovávat mlčenlivost ve smyslu § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a § 25 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal; ředitel 260. odboru jako odvolací orgán však toto rozhodnutí o kázeňském trestu potvrdil dne 15. června 2010. Žalobce předložil v odvolacím řízení listinu o zproštění mlčenlivosti ze dne 8. prosince 2008, ta však byla vydána pouze pro šetření ze strany orgánů Vojenské policie (týkající se manipulací s utajovanými informacemi v letech 2006-2008 na Úřadu přidělence obrany při Velvyslanectví ČR v Ruské federaci a podezření z trestného činu zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti). Kázeňský přestupek byl se žalobcem řádně projednán; žalovaný nemohl vyhovět žalobcově žádosti o zpřístupnění celého spisu, protože jím požadované dokumenty vůbec nejsou součástí spisu. Rovněž nebyla žalobci vyhotovena kopie podnětu k zahájení kázeňského řízení, protože podnět je služební dokument, který spadá pod povinnost zachovávat mlčenlivost, a zákon neukládá povinnost poskytovat účastníku v průběhu řízení o kázeňském přestupku kopie spisu. Provedení dalších žalobcem navržených důkazů považoval žalovaný za nadbytečné. V žalobě proti rozhodnutí o odvolání žalobce namítl, že se tvrzeného kázeňského přestupku nedopustil. Mlčenlivost, jejíž porušení je žalobci kladeno za vinu, je neurčitým právním pojmem, který měl správní orgán nejprve vyložit a teprve poté jej konfrontovat se skutkovými zjištěními v daném případě. Žalovaný považuje veškeré informace, jež se voják dozví při své činnosti, za informace podléhající povinnosti mlčenlivosti; takový výklad však je nepřiměřeně extenzivní. Žalobce podáním trestního oznámení pouze plnil svou zákonnou povinnost oznámit trestný čin; jelikož tu šlo o podezření z trestného činu vyzvědačství a ohrožení utajované informace, neuplatňovala se ve vztahu k těmto činům vůbec zákonná povinnost mlčenlivosti (§ 168 odst. 1 a 3 trestního zákona z roku 1961). Výslech svědka v rámci této oznamovací povinnosti jistě nemůže být podmíněn souhlasem osoby (správního orgánu), vůči níž (němuž) také oznamovací povinnost směřuje. Krom toho byl žalobce rozhodnutím ministryně obrany ze dne 8. prosince 2008 zproštěn mlčenlivosti ve vztahu ke skutečnostem, jichž se týkal procesní úkon ze dne 24. srpna 2009. K prokázání této skutečnosti navrhl žalobce řadu důkazů; orgán prvního stupně to však zcela opomenul a orgán druhého stupně zamlčel, že žalobce byl zproštěn mlčenlivosti i pro případné trestní řízení. Napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění, úvahy správního orgánu z něj nejsou vůbec zřejmé, stejně jako není patrné, na základě jakých důkazů správní orgán rozhodoval a jak tyto důkazy hodnotil. Správní orgán se rovněž nezabýval naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty kázeňského přestupku; v odůvodnění je nedostatečně popsáno, jakým konkrétním jednáním měl žalobce porušit právem chráněný objekt kázeňského přestupku, který také není nijak specifikován. Rozhodnutí opomíjí subjektivní stránku kázeňského přestupku i okolnosti a následky žalobcova jednání (§ 54 odst. 3 zákona o vojácích z povolání). Výši a druh uloženého trestu zdůvodnil správní orgán jen poukazem na mimořádnou senzitivnost informací sdělených žalobcem do protokolu dne 24. srpna 2009; takové odůvodnění ovšem nemůže obstát. Správní orgán pochybil i při vedení řízení, neboť žalobci opakovaně neumožnil nahlédnout do spisu. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí vydaná v obou stupních a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech. Obsah pojmu mlčenlivosti není třeba vykládat; z výčtu citlivých skutečností, které žalobce uvedl ve svém trestním oznámení a zejména do protokolu, je zřejmé, že tyto údaje nelze v zájmu ozbrojených sil sdělovat jiným osobám. Z § 25 zákona o Vojenském zpravodajství je zřejmé, že povinnost mlčenlivosti platí absolutně, tedy o všech skutečnostech a vůči všem osobám, jakož i vůči orgánům činným v trestním řízení. Podle § 168 tehdy platného trestního zákona byl žalobce povinen oznámit podezření ze spáchání trestného činu pouze svému veliteli nebo náčelníkovi. Žalovaný dodal, že to sice žalobce v minulosti učinil, ale veškerá nařízená šetření měla většinou negativní výsledek (v některých případech byly zjištěny nedostatky a provedena náprava, netýkalo se to však trestného činu vyzvědačství či ohrožení utajovaných informací). Jednání popsané v žalobcově výpovědi ani vzdáleně nenaplňuje skutkovou podstatu těchto trestných činů, nanejvýš jde o přestupek podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Výjimku z povinnosti mlčenlivosti stanovenou trestním zákonem jistě nelze vykládat tak extenzivně, že kdokoli může své oznámení označit některým z trestných činů krytých oznamovací povinností a poté říci, cokoli se mu zlíbí. Krom toho i oznámení o spáchání trestného činu by bylo možno učinit v natolik obecné poloze, aby povinnost mlčenlivosti nebyla narušena (ostatně žalobce byl před výpovědí v tomto směru poučen); policejní orgán by pak případně mohl požádat ministra obrany, aby žalobce mlčenlivosti zbavil. Skutkový stav byl podle žalovaného zjištěn řádně. Služební orgán projednal se žalobcem podezření ze spáchání kázeňského přestupku dne 11. května 2010, o čemž učinil písemný záznam; žalobce byl v rámci tohoto projednání seznámen s podnětem OKVB včetně identifikace konkrétních informací, v jejichž vyzrazení je spatřováno porušení mlčenlivosti. Žalobce se k obvinění nevyjádřil, hned následující den však začal předávat služebnímu orgánu podání obsahující dlouhý seznam všech možných písemností a stanovisek (vesměs s kázeňským přestupkem nesouvisejících); těmi navrhoval provést důkaz, aniž však uvedl, co jimi hodlá prokázat. Zákon o vojácích z povolání stanoví ve svém § 55 pro věci kázeňských přestupků pouze 30denní subjektivní promlčecí lhůtu (předpokládá se menší složitost dokazování); hlavním účelem žalobcových četných důkazních návrhů bylo zahltit služební orgán a dlouhým dokazováním přivodit zánik odpovědnosti za přestupek. Výrok napadeného rozhodnutí, který potvrzuje rozhodnutí vydané v prvním stupni, aniž by zároveň zamítal odvolání, je v souladu s přílohou 17 Základního řádu ozbrojených sil České republiky, vydaného prezidentem republiky podle § 50 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Výše trestu je přiměřená; s ohledem na porušení zvláštní povinnosti, která vyplývá ze žalobcova služebního zařazení u zpravodajské služby, byl zvolen citelnější typ trestu, tj. snížení platu, ale v dolní polovině rozmezí (dva měsíce až z šesti možných). Kázeňské řízení je zvláštním typem řízení, na něž se nevztahuje správní řád. Jak zákon o vojácích z povolání, tak Základní řád ozbrojených sil ČR stanoví, že vojákovi se musí před uložením kázeňského trestu umožnit vyjádřit se k věci, navrhovat důkazy a hájit se. Právo na nahlížení do spisu a na pořizování výpisů a kopií však účastník kázeňského řízení nemá. Tato jednodušší procesní pravidla souvisejí s tím, že primárním účelem kázeňského práva je udržení vojenské kázně. Zákon předpokládá vyšší rychlost a operativnost rozhodování, současně však umožňuje ukládání mnohem méně citelných trestů. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Žaloba je důvodná. Podle § 48 odst. 1 písm. c) zákona o vojácích z povolání je voják povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby a které v zájmu ozbrojených sil nelze sdělovat jiným osobám; to neplatí, pokud byl této povinnosti zproštěn služebním orgáne