7 As 81/2005 — Nejvyšší správní soud

9 A 298/2014- 44 - text 20 pokračování 9A 298/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, IČ: 48115908, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Škrétova 44/6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29.4.2014 sp. zn./Ident. 2014/18/LOJ/FTV, č.j. LOJ/1666/2014 a proti rozhodnutí žalované ze dne 29.4.2014 sp. zn./Ident. 2014/35/LOJ/FTV, č.j. LOJ/1664/2014 t a k t o: I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29.4.2014 sp. zn./Ident. 2014/18/LOJ/FTV, č.j. LOJ/1666/2014 a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29.4.2014 sp. zn./Ident. 2014/35/ LOJ/FTV, č.j. LOJ/1664/2014 se zrušují a věci se vrací žalované k dalšímu řízení. II. V části, ve které se žalobce domáhal zrušení upozornění ze dne 31.1.2012 sp. zn. 2011/676/LOJ/FTV, č.j. LOJ/527/2012, se žaloba odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Rozhodnutím ze dne 29.4.2014 sp. zn./Ident. 2014/18/LOJ/FTV, č.j. LOJ/1666/2014 žalovaná uložila žalobci podle § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“ nebo „zákon“) pokutu 50.000,- Kč za porušení § 49 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jehož se dopustil tím, že dne 18.9.2013 v čase 18:49:55 hodin odvysílal premiérově na programu Prima obchodní sdělení „Hervis SPORTS“, které obsahovalo pobídku („zažij v Hervisu daňové prázdniny i po prázdninách“) a dále přímou výzvu k nákupu („nakup v Hervisu a neplať DPH“). Obchodní sdělení, které naplňovalo definiční znaky reklamy, nebylo ve vysílání rozeznatelné jako reklama a nebylo zřetelně zvukově, obrazově nebo zvukově-obrazově nebo prostorovými prostředky odděleno od ostatních částí vysílání. Rozhodnutím ze dne 29.4.2014 sp. zn./Ident. 2014/35/LOJ/FTV, č.j. LOJ/1664/2014 žalovaná uložila žalobci podle § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., pokutu 50.000, Kč za porušení § 49 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jehož se dopustil tím, že dne 23.10.2013 v čase 22:38:00 hodin na programu Prima COOL odvysílal obchodní sdělení „Tesco“, které obsahovalo přímou výzvu k využití služby/sjednání půjčky („Vyberte si třeba sedmdesát tisíc, řádně splácejte jen třináct set devadesát devět korun a měsíčně získáte tisíc bodů...“) a dále pobídku („Navštivte stánek finanční služby ve vaší prodejně“). Obchodní sdělení, které naplňovalo definiční znaky reklamy, nebylo ve vysílání rozeznatelné jako reklama a nebylo zřetelně zvukově, obrazově nebo zvukově-obrazově nebo prostorovými prostředky odděleno od ostatních částí vysílání. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované označených v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadená rozhodnutí“) a současně též zrušení upozornění ze dne 31.1.2012 sp. zn. 2011/676/LOJ/FTV, č.j. LOJ/527/2012. V žalobě předně namítl, že tím, že mu žalovaná neposkytla koncept výrokové části a odůvodnění napadených rozhodnutí, bylo závažným způsobem porušeno jeho právo na obranu ve správním řízení, což představuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V této souvislosti uvedl, že pro možnost naplnění práva účastníka správního řízení na obranu ve správním řízení je podstatné, aby se účastník od správního orgánu před vydáním rozhodnutí dozvěděl, co je mu kladeno za vinu a proč, zda správní orgán považuje jeho čin za trestný a proč a jaká je mu navrhována výše sankce a proč. Pokud správní orgán účastníku řízení tyto informace nesdělí a účastník se je dozví až z rozhodnutí o uložení sankce, nejedná se o transparentní proces. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že pro oblast trestního práva i pro oblast správního trestání platí stejné principy. V rámci trestního řízení umožňuje obžalovanému plnohodnotnou obranu institut obžaloby. Z ní se obžalovaný dozví, co je mu kladeno za vinu a proč, zda správní orgán považuje jeho čin za trestný a proč, a jaká je mu navrhována výše sankce a proč. Obviněný má v trestním řízení možnost reagovat jak na obžalobu, tak na závěrečnou řeč státního zástupce. Ve správním řízení plní funkci obžaloby a závěrečné řeči státního zástupce z hlediska práva na obranu a spravedlivý proces institut výzvy podle ust. § 36 odst. 3 SŘ, která musí obsahovat koncept výrokové části a odůvodnění rozhodnutí. Žalobce tento svůj názor opírá o znění důvodové zprávy k ust. § 36 odst. 3 SŘ (původně se jednalo o § 49 SŘ). Zdůrazňuje, že proces před žalovanou je jednoinstanční a že jedinou možností, jak brojit proti rozhodnutí žalované, je podat správní žalobu. Uvádí, že ve svém vyjádření ze dne 10. února 2014 požádal žalovanou, aby mu byl po shromáždění podkladů pro rozhodnutí zaslán koncept výrokové části a odůvodnění rozhodnutí, aby se mohl vyjádřit k tomu, čím měly být dle žalované naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu, z čeho žalovaná hodlala dovozovat trestnost a co hodlala brát v úvahu při stanovení výše trestu. Žalovaná na tuto žádost žalobce nereagovala. Kdyby žalobce znal koncept výrokové části a odůvodnění rozhodnutí, mohl proti těmto a dalším nezákonnostem brojit již ve správním řízení. Žalobce dále namítl, že žalovaná se řádně nevypořádala s jeho námitkou směřující k otázce naplnění definičního znaku reklamy, neseznámila a nezabývala se ani navrhovaným listinným důkazem a nevypořádala se s námitkou neexistence věcné souvislosti mezi upozorněním a zkoumaným případem. Ve svém vyjádření ze dne 10. února 2014 žalobce mj. argumentoval tím, že v obou případech se jednalo o spoty, které byly provozovateli vysílání dodány za účelem jejich odvysílání jako reklamních spotů v rámci reklamních bloků, nikoli tedy v rámci bloků oznámení o sponzorování. Odbavování reklamních spotů zajišťuje u žalobce tzv. back office obchodního oddělení. V rámci back office jeden ze zaměstnanců reklamní spoty nasazuje do vysílání (booker) a jeden jejich nasazení kontroluje (koordinátor reklamního vysílání). Začátkem září 2013 odešli z back office celkem 4 zkušení zaměstnanci na pozicích bookerů i koordinátorů, což představovalo polovinu všech zaměstnanců back office. Namísto nich nastoupili noví zaměstnanci, kteří sice byli zaškoleni, pokud se jedná o práci v informačním systému účastníka řízení, ale neměli s touto prací zkušenosti. Zároveň v tomto období vzhledem k sezónnímu zvýšení poptávky došlo k situaci, že bylo výrazně navýšeno množství odbavovaných spotů. Bohužel se ve vztahu k předmětným spotům stalo, že se na pozicích bookera i koordinátora „sešli" noví zaměstnanci. Booker nesprávně nasadil spoty navíc do bloku oznámení o sponzorování a koordinátor tuto jeho chybu přehlédl. Protože se nejednalo o sjednané nasazení spotů do vysílání, žalobce neobdržel za takovéto vadné nasazení žádnou odměnu. K důkazu tohoto tvrzení žalobce navrhl listiny - potvrzení od mediálních agentur, které odvysíláni spotů v jiných, sjednaných časech objednávaly, s tím, že tato potvrzení dodá správnímu orgánu do 7 dnů. Dodal, že při vysílání spotové reklamy se obchoduje jednotkou sledovanosti reklamního bloku mezi diváky staršími patnácti let. Tato proměnná není ohledně bloků oznámení o sponzorování v rámci TV metrového průzkumu k dispozici, a objednatelům reklamy tudíž takovéto vadné vysílání spotů nepřináší obchodovatelnou hodnotu (a nelze je účtovat). Pro právní kvalifikaci skutku jsou výše popsané okolnosti podstatné v tom smyslu, že z nich vyplývá, že nebyl naplněn definiční znak reklamy „vysílané za úplatu nebo obdobnou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání. Protože se vzhledem k okolnostem ve skutečnosti nejednalo o reklamu ve smyslu zákona č. 231/2001 Sb., nemohlo se jednat ani o reklamu neoddělenou či nerozeznatelnou. Žalobce následně dodal žalované potvrzení od mediálních agentur TSM Global s.r.o., a Mindshare s.r.o., ze kterých jednoznačně vyplývá, že si vysílání spotů v předmětných časech neobjednaly a že za ně žalobci nic nezaplatily. Žalovaná se ve správních řízeních a v napadených rozhodnutích vůbec nezabývala otázkou, zda vysílání spotů v předmětných časech, tedy právě ta vysílání, o kterých byla správní řízení vedena, byla za úplatu či protihodnotu nebo nikoli. Žalovaná ani neprovedla k této otázce žalobci navržené důkazy listinami - potvrzeními od mediálních agentur. Ve věci neproběhlo žádné ústní jednání. Ve správním spisu nejsou žádné protokoly o provedení takového důkazu ve smyslu § 18 odst. 1 správního řádu. Žalobce je přesvědčen, že členové Rady, kteří o věci rozhodovali, tyto listiny nikdy neviděli a vůbec neznají jejich obsah; kdyby je znali, nemo