7 As 188/2012 — Nejvyšší správní soud

5 A 119/2011- 32 - text 16 pokračování 5A 119/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: Technická správa komunikací hl.m. Prahy, Řásnovka 7701/8, Praha 1, zast.: Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, Praha 2, Slezská 3, proti žalovanému Ministerstvo kultury, Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22.3.2011, č.j. MK 15636/2011 OPP, sp. zn.: MK-S 11873/2011 OPP, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, č.j. S-MHMP 449796/2010 ze dne 18.8.2010 o uložení pokuty dle § 35 odst. 1 písm. h) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále památkový zákon) ve výši 10.000,- Kč za provedení udržovacích prací na pozemcích č. parc. 1104 – ulice Platnéřská a č. parc. 1105 – Mariánské náměstí, k. ú. Staré Město, Praha 1, bez závazného stanoviska dle § 14 odst. 2 památkového zákona. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že předmětné udržovací práce spočívaly v předláždění chodníků na výše uvedených parcelních číslech společností Technická správa komunikací hl. m. Prahy, nacházejících se v památkové rezervací v hlavním městě Praze prohlášené nařízením vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze. Dále žalovaný uvedl, že provádění udržovacích prací zjistil prvoinstanční správní orgán vlastním šetřením dne 21.5.2010. Dne 26.5.2010 pak obdržel od Národního památkového ústavu, územního pracoviště v hl. m. Praze podnět k zahájení správního řízení ve věci nepovoleného předláždění předmětných chodníků. Národní památkový ústav v tomto podnětu uvedl, že vzor dláždění použitý na předmětném pozemku kolem budovy magistrátu má ojedinělou památkovou hodnotu, bílý dlažební materiál byl používán výlučně u společensky, kulturně a politicky mimořádných budov, např. u Obecního domu, magistrátu, některých kostelů soudních budov a ministerstev, přičemž u magistrátu jako u poslední z těchto budov byl tento materiál kompletně zachován. Původní materiál se nikdy nerozpadá, jedná se o štípaný materiál, jehož estetické působení je nenahraditelné, chodník měl správně rozvržený a provedený vzor, který oproti současnému provedení obíhal i okolo nároží, kromě několika drobných doplňků byl intaktní. Ve svém vyjádření ze dne 2.6.2010 prvoinstanční orgán sdělil odvolateli, že po prohlídce chodníků shledal provedené práce z hlediska ochrany zájmů památkové péče akceptovatelné. Správní řízení o uložení pokuty bylo zahájeno přípisem ze dne 28.6.2010. Odvolatel ve svém vyjádření uvedl, že práce zajišťoval v úloze smluvně pověřeného správce majetku (Hlavního města Prahy). Povrch chodníků vyžadoval předláždění z důvodu bezpečnosti chodců. Závazné stanovisko si odvolatel nevyžádal, neboť měl za to, že chodník není nemovitost a navíc povinnost požádat o závazné stanovisko má vlastník parcely. Ostatně prvoinstanční orgán dosud závazné stanovisko k předlažbě chodníků a k doplnění poškozených míst mozaiky nevyžadoval. Odvolatel žádal, aby došlo k dohodě, od jakého rozsahu prací na chodníku je nutné o vydání závazného stanoviska žádat. Poukázal dále na to, že dle prvoinstančního orgánu jsou provedené práce z hlediska zájmů chráněných památkovou péčí akceptovatelné. Podle prvoinstančního orgánu však prováděním udržovacích prací na chodnících v památkové rezervaci bez závazného stanoviska orgánu památkové péče došlo ze strany odvolatele k porušení ust. § 14 odst. 2 památkového zákona. Tuto zákonem stanovenou povinnost porušil odvolatel, neboť ohledně dotčených nemovitostí vykonává práva a povinnosti vlastníka a dle zřizovací listiny zajišťuje jejich správu a údržbu. Samotná skutečnost, že odvolatel nesplnil povinnosti uloženou mu v § 14 odst. 2 památkového zákona, zakládá jeho odpovědnost za naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 35 odst. 1 písm. h) památkového zákona. V evidenci spisové služby prvoinstančního orgánu jsou vedena č.j. závazných stanovisek vydaných k udržovacích pracím na chodnících v předmětné památkové rezervaci. Nejedná se tedy o změnu názoru prvoinstančního orgánu na povinnost vyžádat si v těchto případech závazné stanovisko. Chodník je podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 2 Cdon 14/97, sp. zn. Cdo 52/2002) úpravou povrchu pozemku a je jeho součástí. Provádění úpravy chodníku je prováděním úpravy pozemku, tedy se jedná o udržovací práce na nemovitosti. Účastník prováděl udržovací práce na chodnících v hl. m. Praze, v památkové rezervaci prohlášené nařízením vlády č. 66/1971 Sb. V ust. § 3 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení vlády je stanoveno, že řešení a provádění veškerých úprav terénních i staveb dopravních, vodohospodářských, energetických, telekomunikačních, podzemních, jakož i inženýrských sítí v rezervaci nesmí narušovat její prostředí a ohrožovat jednotlivé kulturní památky. Smyslem vyhlašování památkově chráněných území je na vybraném vzorku nejhodnotnějších staveb a urbanistických celků zachovat kulturně historické hodnoty. To mimo jiné předpokládá omezit či zcela eliminovat úpravy, které k zániku předmětných hodnot vedou. Kamenná uliční i mozaiková dlažba chodníků spolu s architekturou vytváří ojedinělé a pro Prahu charakteristické prostředí, které je třeba chránit. Povrchy komunikací zejména mozaikou dlážděné úseky vozovek a chodníků jsou důležitou součástí exteriéru. Tvoří nedílnou součást výrazu lokality a spoluvytváření její památkovou hodnotu. Při stanovení výše pokuty pak prvoinstanční orgán přihlížel v souladu s § 36 památkového zákona k závažnosti protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu chráněných hodnot a k rozsahu způsobené škody. Přihlédl ke skutečnosti, že provedené úpravy jsou z hlediska památkové péče akceptovatelné a nenarušily chráněné památkové hodnoty Pražské památkové rezervace. Podle zjištění prvoinstančního orgánu bylo při předláždění chodníků dodrženo rozvržení a vzor mozaikové dlažby. Pokuta byla stanovena při dolní hranici sazby. Žalovaný dále zmínil důvody podaného odvolání. Odvolatel namítal, že jakožto správce komunikací na území hl. m. Prahy je nucen řešit vzájemné konflikty různých zákonů s tím, že tyto zákony nejsou ve vzájemném souladu. Jsou mu ukládány povinnosti dle právních předpisů přijatých ještě před rokem 1989, které ukládají povinnosti dle zvyklostí a pravidel platných před rokem 1989. Odvolateli je vytýkáno porušení povinností, které byly památkovým zákonem stanoveny od jeho účinnosti, tj. od 1.1.1988. Podle nařízení vlády č. 66/1971 Sb. není nutno žádat orgán památkové péče o vydání závazného stanoviska, v § 3 tohoto nařízení jsou přímo stanoveny podmínky pro stavební činnost v rezervaci. Tyto podmínky stanovené v roce 1971 nemohou počítat s tím, že bude nutno dopředu žádat o souhlas. Dnes platný památkový zákon stanoví způsob vyhlášení památkové rezervace v § 5. Uvedené nařízení vlády upravuje stavební činnost v Pražské památkové rezervaci samostatně, komplexně, tak, jak předpokládá ust. § 5 památkového zákona. Jedná se o nedokonalou právní úpravu, avšak skutečnost nejasného výkladu nesmí jít k tíži účastníka řízení. Nedůvodnost uložení pokuty odvolatel spatřuje v tom, že prvoinstanční orgán zjistil, že k porušení podmínek stanovených v nařízení vlády nedošlo. Dle § 3 odst. 1 písm. c) nařízení vlády, úpravy nesmí narušovat ani ohrožovat kulturní památky. Sám prvoinstanční orgán přitom považuje provedené opravy chodníků za akceptovatelné, tedy v souladu s nařízením vlády. Prvoinstanční orgán argumentuje rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, dle nichž je chodník součástí parcely, resp. pozemku. Je však nutno rozlišovat chodník a posuzování jeho statusu z hlediska občanského práva a z hlediska správního práva. Jako příklad lze uvést do nedávné doby platné znění § 27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož za závady ve schůdnosti na chodníku v zastavěném území obce odpovídal vlastník přilehlé nemovitosti bez ohledu na to, kdo byl vlastníkem chodníku, resp. pozemku, jehož povrch chodník tvořil. V této souvislosti nelze nezmínit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR , které rozlišuje komunikaci od pozemku. V rozhodnutí č.j. 25 Cdo 3217/2008 se výslovně uvádí, že zákon o pozemních komunikacích upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností. Tedy sám Nejvyšší soud považuje „povrchovou úpravu pozemku“ za věc, která může být předmětem právních vztahů samostatně. Sice tedy odděluje vlastnictví pozemku a komunikace na ní ležící, ačkoliv se má jednat o povrchovou úpravu tohoto pozemku. Podle odvolatele je ta