1 As 25/2012 — Nejvyšší správní soud

7 A 31/2012- 74 - text 21 pokračování 7A 31/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: ZIMBO CZECHIA s.r.o., sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, právně zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, sídlem Slezská 7/100, 12056 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.3.2012, č. j. SVS/6302/2011, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21.3.2012, č. j. SVS/6302/2011, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29.9.2011, č. j. 2011/1834/KVSA/VHI a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pořádková pokuta ve výši 50.000,- Kč podle § 53 odst. 7 zákona č. 166/1999 Sb., zákona o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění k 29.9.2011 a dále mu bylo podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) uloženo zaplatit náhradu nákladů správního řízení v paušální výši 1.000,- Kč. Deliktního jednání se žalobce měl dopustit tím, že dne 15.7.2011 neumožnil veterinární inspektorce přístup do provozních a skladovacích prostorů provozovny Novák maso-uzeniny na adrese Malešická 2799, Praha 3, čímž porušil svou povinnost vyplývající z § 53 odst. 4 veterinárního zákona. Žalobci byla za obdobných skutkových okolností v jiných provozovnách uložena pořádková pokuta nejméně v 16 dalších případech. Žalobce v žalobě uvedl, že považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (1. žalobní bod). Z jeho výroku totiž nelze seznat, co jím žalovaná sledovala a proč se rozhodla aplikovat právě ta zákonná ustanovení, na která odkazuje. Jak ve výroku rozhodnutí žalovaného, tak ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou sice uvedena číselná označení ustanovení, z nichž rozhodnutí vycházejí, avšak obsah těchto ustanovení citován není. Rozhodnutí je dle názoru žalobce nepřezkoumatelné i pro nedostatek důvodů (2. žalobní bod). Žalovaný neuvedl, o jaké zákonné ustanovení opírá pravomoc orgánů veterinárního dozoru v dané věci. V odůvodnění výše uložené pokuty se žalovaný uchýlil k odlišné argumentaci od správního orgánu I. stupně, což je nepřípustné. Navíc se nikterak nevypořádal s námitkou žalobce ohledně individualizace výše pokuty. Žalovaný také vůbec nezvážil, zda pokuta nemůže mít s ohledem na souhrnnou výši všech pokut uložených žalobci za obdobné jednání likvidační důsledky. Za vadu řízení žalobce považuje skutečnost, že žalovaný nespojil řízení o odvoláních proti více obdobným rozhodnutím z téže doby (3. žalobní bod). Jednalo se o skutkově téměř totožné věci a odůvodnění jednotlivých rozhodnutí žalovaného také vykazovala znaky silné podobnosti. Kdyby ke spojení řízení došlo, nemohla by souhrnná výše uložených pokut přesáhnout zákonnou mez 500.000,- Kč, neboť se jedná o postih stejného adresáta kontroly za totožné jednání. Na tom nic nemění ani skutečnost, že k tomuto jednání došlo v různých provozovnách, neboť tyto nemají právní subjektivitu. Žalovaný se v řízení zachoval nepředvídatelně, když sankcionoval žalobce, a nikoliv konkrétního zaměstnance, který odmítl kontrolu do provozovny vpustit (4. žalobní bod). V minulosti přitom orgány Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen „SZPI“), které jsou stejně jako žalovaná podřízeny Ministerstvu zemědělství, v obdobných situacích ukládaly pokuty jednotlivým zaměstnancům, nikoliv kontrolované osobě. Takováto diskrepance v postupu správních orgánů narušuje předvídatelnost správní praxe. Stěžejním žalobním bodem týkajícím se věci samé je právní názor žalobce, že nebyl povinen vpustit do své provozovny inspektorku, která předložila toliko svůj služební průkaz, a nikoliv též pověření k provedení dané kontroly (5. žalobní bod). Vedoucí provozovny, do níž nebyla inspektorka veterinární správy vpuštěna, jednal v souladu s pokynem žalobce, podle něhož mělo být provedení kontroly umožněno toliko inspektorovi, který předloží konkretizované pověření k provedení dané kontroly. Takové pověření má přitom povinnost předložit na základě § 9 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“). Jelikož dle názoru žalobce identifikační průkaz inspektora nemůže individualizované pověření k provedení kontroly nahradit, není povinen do své provozovny vpustit inspektora, který předloží jen služební průkaz. Žalovaný postupuje nezákonně, pokud má za to, že se na něj požadavky § 9 a § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole nevztahují, a že tedy jeho inspektoři při provedení kontroly nemusí předložit písemné pověření. Nelze akceptovat argument žalovaného, že z dikce § 53 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona vyplývá, že úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně. Dikce uvedeného ustanovení naopak jednoznačně vede k závěru, že zatímco služebním průkazem inspektor prokazuje svou totožnost kontrolovanému, musí též prokázat, že má pověření k provedení konkrétní kontroly, jak to požaduje zákon o státní kontrole. Opačný závěr by vedl ke zjevně absurdnímu důsledku, kdy by veterinární inspektor zvláštní pověření k provedení kontroly nepotřeboval, zatímco veterinární asistent, který nespadá pod režim § 53 odst. 1 veterinárního zákona, nýbrž pod obecný režim zákona o kontrole, by takové pověření potřeboval. Ostatně i § 30 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 296/2003 Sb. o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, uvádí, že služebním průkazem veterinární inspektor toliko prokazuje svou totožnost. Žalobce upozorňuje, že § 53 odst. 1 veterinárního zákona v úvodní části explicitně pojednává o veterinárních inspektorech pověřených výkonem státního veterinárního dozoru. Z toho plyne, že mohou existovat i takoví veterinární inspektoři, kteří pověřeni k výkonu dozoru nebyli. Ostatně i praktické fungování orgánů veterinární správy je organizováno tak, že jednotlivým veterinárním inspektorům je svěřena jen vymezená část veterinárního dozoru. Například z nabídky zaměstnání veterinárního inspektora, kterou zveřejnila Státní veterinární správa dne 13.9.2011, vyplývá, že v daném případě hledala v Karlovarském kraji uchazeče o pozici veterinárního inspektora – epizootologa, který vykonává dozor v oblasti ochrany zdraví a pohody zvířat. Dle interpretace veterinárního zákona, kterou zastává žalovaný, by například i tento inspektor měl neomezený přístup do všech provozoven žalobce, a to i v Praze. Dále se žalobce opírá o důvodovou zprávu zákona o státní kontrole, z níž vyplývá, že v zájmu právní jistoty kontrolovaných osob je nezbytné zamezit tomu, aby se na kontrole účastnily osob, jež nezaručují nezaujatost a nestrannost provedené kontroly. Právě proto mají orgány veřejné moci kontroly provádět prostřednictvím „pracovníků, které k tomu účelu vybavují příslušnými pověřeními“. Garance nestrannosti výkonu kontroly však nejsou zajištěny, pokud se na kontrole může podílet každý veterinární inspektor, a to i bez konkrétního pověření. Veterinární správa by v tomto ohledu měla podléhat stejným pravidlům, kterým podléhají ostatní správní orgány. Zákon o státní kontrole je ostatně třeba v tomto případě bez dalšího aplikovat, neboť veterinární zákon neobsahuje komplexní procesní úpravu provádění kontrol. Žalovaný uvádí, že mu nejsou známy případy, kdy by veterinární inspektoři zneužívali svých služebních průkazů k provádění nezákonných kontrol. Žalobce poukazuje na skutečnost, že případy zneužití nelze nikdy zcela vyloučit. Služební průkaz může být odcizen nebo zfalšován, k čemuž žalobce odkazuje na případ falešného hygienika prokazujícího se padělkem služebního průkazu na území Pardubického kraje. Nelze žádat, aby zaměstnanci žalobce, kteří jsou vzdělaní v oboru řezník, takové případy byli schopni odhalit. Pokud by navíc veterinární inspektoři svých služebních průkazů zneužívali k naplňování svých soukromých zájmů a provádění nezákonných kontrol, orgán veterinární správy by se to ani nemusel dovědět. Pokud se žalovaný odvolává na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2004/882/ES, o úředních kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat (dále jen „nařízení č. 882/2004“), ani z tohoto předpisu neplyne, že by veterinární inspektor mohl provádět kontrolu toliko na základě předložení svého služebního průkazu. Naopak v bodě 16 preambule uvedeného nařízení se uvádí, že orgány členských států mají povinnost provádět úřední k