— Nejvyšší správní soud

8 Af 6/2015- 64 - text 11 pokračování 8Af 6/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: MSC MONEY SERVICE CORPORATION, a.s. v likvidaci, se sídlem v Olomouci-Hodolanech, Hybešova 200/6, IČO: 285 74 010, proti žalovanému: Finanční arbitr České republiky, se sídlem v Praze 1, Legerova 1581/69, za účasti: M. R., zastoupen Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem se sídlem v Plzni, Poštovní 1, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra ev. č. FA/6135/2014, reg. č. 166/SU/2012 ze dne 5. 8. 2014, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou podle páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podanou dne 3. 10. 2014 k Okresnímu soudu v Olomouci, domáhal nahrazení v záhlaví označeného rozhodnutí finančního arbitra, jímž byly zamítnuty jeho námitky proti nálezu finančního arbitra ev. č. 10427/2013, reg. č. 166/SU/2012 ze dne 16. 12. 2013; žalobce navrhl, aby soud nahradil výrok napadeného rozhodnutí výrokem, že se nález finančního arbitra ruší. Finanční arbitr svým nálezem uložil žalobci povinnost vydat osobě zúčastněné na řízení plnění ve výši 6.500 Kč a zaplatit sankci ve výši 15.000 Kč. Finanční arbitr dospěl k závěru, že uvedená částka je plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť ji klient zaplatil v rámci neplatné Smlouvy o konzultaci, kterou uzavřel v omylu vyvolaném žalobcem v souvislosti s uzavírání Klientské smlouvy. Finanční arbitr shledal, že mezi těmito smlouvami existuje vzájemná souvislost, a to časová, místní i v jejich předmětu, neboť tato ujednání tvořila z pohledu klienta – jakož i z pohledu průměrného spotřebitele – jediný celek, jehož cílem bylo získání finančních prostředků (poskytnutí úvěru) od žalobce. Žalobce v žalobě uvedl, že dne 10. 11. 2012 uzavřel prostřednictvím finančního konzultanta Zdeňka Michálka s klientem po telefonu Smlouvu o konzultaci. Předmětem této smlouvy bylo podání informací o správném úvěrování, vysvětlení podstaty zákona o spotřebitelském úvěru a informací o ochraně spotřebitele, zhodnocení klientovy finanční situace a jeho finanční analýza. Cena za poskytnutí služby ve výši 6.500 Kč byla sjednána již po telefonu. Konzultace byla klientovi poskytnuta následujícího dne, kdy rovněž zaplatil v hotovosti smluvenou částku. Jelikož klient po provedené konzultaci projevil zájem o půjčku, konzultant s ním téhož dne uzavřel Klientskou smlouvu, jejímž obsahem bylo posouzení žádosti s ohledem na klientem uvedené informace; na poskytnutí půjčky nebyl podle smlouvy nárok. Dne 13. 11. 2012 žalobce klienta informoval o rozsahu dokumentů požadovaných pro posouzení jeho bonity; klient však tyto informace nedodal, namísto toho dne 19. 11. 2012 doručil žalobci odstoupení od smlouvy. Odstoupení od Smlouvy o konzultaci v té době nebylo dle § 53 odst. 8 písm. a) občanského zákoníku možné, neboť žalobce již předmětné služby poskytl. Naproti tomu odstoupení od Klientské smlouvy žalobce akceptoval; jednalo se o smlouvu bezúplatnou a žádné ze stran nevznikly v souvislosti s ní žádné náklady. Finanční arbitr dle žalobcova názoru nezohlednil námitky, že není oprávněn se sporem ze Smlouvy o konzultaci zabývat, neboť mu zákon svěřuje toliko řešení sporů vzniklých při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů; Smlouva o konzultaci však je na případné pozdější žádosti o spotřebitelský úvěr nezávislá, žalobce má ostatně na poradenskou a konzultační činnost živnostenské oprávnění. Okresní soud v Olomouci v usnesení č. j. 24C 191/2014 - 119 ze dne 16. 12. 2014 konstatoval, že spor se týká vydání bezdůvodného obohacení, a tento spor není uveden v § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, jenž obsahuje taxativní výčet sporů, jimiž se finanční arbitr může zabývat. Žalobou napadený akt je z toho důvodu nicotný. Jelikož vyslovit nicotnost aktu správního orgánu může výhradně soud ve správním soudnictví, okresní soud řízení o žalobě zastavil a poučil žalobce, že podá-li žalobu k věcně a místně příslušnému soudu ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení, bude platit, že byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Žalobce proto podal v této lhůtě obsahově shodnou žalobu k Městskému soudu v Praze. Jelikož se však v petitu této žaloby domáhal nahrazení napadeného rozhodnutí stejně jako v žalobě podle páté části o. s. ř., vyzval jej soud k jeho úpravě tak, aby byl v souladu s ustanoveními s. ř. s. V návaznosti na to žalobce upravil žalobní návrh tak, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Ačkoli se žalobce nedomáhá prohlášení nicotnosti výslovně v žalobním návrhu, obsahově je v důvodech žaloby požaduje, neboť vyčítá finančnímu arbitrovi naprostý nedostatek věcné příslušnosti k rozhodnutí předmětného sporu. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě v prvé řadě podotkl, že Okresní soud v Olomouci mohl svým postupem porušit právo účastníků řízení na spravedlivý proces. Jeho rozhodnutí postrádá řádné a přesvědčivé odůvodnění, zejména nikterak nevysvětlil, proč k bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. K tvrzenému nedostatku své věcné příslušnosti žalovaný uvedl, že zákonodárce tím, že při vymezení jeho působnosti užil slovo „při“, zamýšlel založit žalovanému příslušnost k rozhodnutí blíže neurčených sporů, které s nabízením, poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelského úvěru jakkoli bezprostředně souvisí, avšak nelze dopředu předvídat, ohledně kterých všech skutečností, resp. konkrétních institutů, práv a povinností tyto spory mohou nastat. Příslušnost Žalovaného jako finančního arbitra je navíc odvozena od, nutno podotknout co do aplikace právních norem neomezené, příslušnosti obecného soudu k řešení nastolené soukromoprávní otázky, jak uvádí věta první § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi („K rozhodování sporu spadajícího jinak do pravomoci českých soudů je příslušný též finanční arbitr“), když řízení před žalovaným má být navrhovateli v zákonem vymezených případech plnohodnotnou alternativou k soudnímu řízení. Pokud jde o odůvodnění věcné příslušnosti v této konkrétní věci, žalovaný zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Žalovaný má tudíž za to, že ve věci rozhodl v mezích své věcné příslušnosti, proto navrhl, aby sodu žalobu jako nedůvodnou zamítl. K pravomoci vyslovit nicotnost aktu správního orgánu, jímž bylo rozhodnuto o soukromém právu, existuje poměrně bohatá judikatura zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“). Podle ustálené judikatury zvláštního senátu (srov. usnesení č. j. Konf 53/2011 - 25 ze dne 5. 3. 2012 nebo usnesení č. j. Konf 8/2013 ze dne 28. 5. 2013) pravomoc vyslovit nicotnost rozhodnutí vydaného správním orgánem náleží soudu ve správním soudnictví, resp. správnímu orgánu, a to v zásadě bez ohledu na to, zda se jedná o správní rozhodnutí o subjektivních právech veřejných či soukromých. V usnesení sp. zn. Konf 53/2011 - 25 zvláštní senát tento názor odůvodnil tak, že „[z]ákladní podmínkou tohoto řízení je totiž v souladu s § 244 odst. 1 o. s. ř. existence pravomocného správního rozhodnutí. Jestliže správní orgán vydá v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci nicotné rozhodnutí, není zmiňovaná podmínka splněna. Jedná se přitom o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, nicotnost správního rozhodnutí nelze nijak zhojit, a to ani uplynutím času. […] I soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu je oprávněn zkoumat předložené správní rozhodnutí z hlediska jeho možné nicotnosti jako předběžnou otázku. Jestliže však žalobce nicotnost přímo namítá, resp. domáhá se jejího vyslovení po soudu v občanském soudním řízení, nemůže mu tento soud vyhovět a musí ho s tímto nárokem odkázat na soudy ve správním soudnictví.“ Žalobce se v projednávané věci domáhal dle páté části o. s. ř. nahrazení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud v občanském soudním řízení se v rámci posouzení předběžné otázky dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je nicotné, a proto odkázal žalobce s jeho nárokem na soud ve správním soudnictví. Jelikož se žádný z účastníků řízení nevyjádřil k výzvě soudu dle § 51 s. ř. s., má se za to, že oba souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Městský soud v Praze uvážil o věci následovně. Dle § 77 odst. 1 věty prvé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je nicotným takové rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Podle judikatury Nejvyššího správního soud