4 Ads 35/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 132/2012- 146 - text 14 pokračování 9A 132/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: T- Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, IČ: 64949681, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) O2 Czech Republic, a. s., ( dříve Telefónica Czech republic, a.s), se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, IČ: 60193336.) O2, II) Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 5, IČ: 25788001, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 29. 5. 2012, č. j. ČTÚ-21 124/2012-603, takto: I. Rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 29. 5. 2012, č. j. ČTÚ-21 124/2012-603, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 8 808 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Petra Hromka, advokáta. Odůvodnění I. Předmět řízení a skutkový stav věci Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 5. 2012, č. j. ČTÚ-21 124/2012-603 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru ekonomické regulace (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 29. 12. 2011, č. j. ČTÚ-52 223/2011-611/IV.vyř. Dne 30. 6. 2005 předložila osoba zúčastněná na řízení I) jako poskytovatel univerzální služby zúčtování prokazatelné ztráty vzniklé poskytováním univerzální služby za rok 2004. Tímto dnem bylo zahájeno správní řízení ve věci ověření ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004, v němž správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí ze dne 15. 3. 2006, č. j. 28 799/05-611/IV.vyř., kterým byla stanovena výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby na 302 622 498 Kč. Toto rozhodnutí bylo podkladovým rozhodnutím pro stanovení výše příspěvků na účet univerzální služby a v návaznosti na něj byla zahájena správní řízení ve věci stanovení platby na účet univerzální služby s jednotlivými přispěvateli. Následně však došlo k tomu, že rozhodnutí ze dne 15. 3. 2006, č. j. 28 799/05-611/IV.vyř., bylo zrušeno. Na základě toho byla rozhodnutím ze dne 1. 12. 2009, č. j. 105 442/2009-603, z moci úřední nařízena obnova řízení ve věci určení výše příspěvků na účet univerzální služby za rok 2004. Toto řízení bylo přerušeno do doby vydání rozhodnutí o ověření výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2004 jako rozhodnutí podkladového. Toto podkladové rozhodnutí bylo vydáno dne 27. 9. 2010, č. j. 28 799/05-611/IX.vyř., a byla jím ověřena ztráta ve výši 302 622 498 Kč. Správní orgán prvního stupně poté vydal rozhodnutí ze dne 29. 12. 2011, č. j. ČTÚ-52 223/2011-611/IV.vyř. (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), v němž mj. jednotlivým držitelům telekomunikační licence za rok 2004 stanovil podíly pro výpočet výše příspěvku na účet univerzální služby za rok 2004, stanovil příspěvky na účet univerzální služby, určil po započtení dosud uhrazených plateb jednotlivým účastníkům řízení platby na účet univerzální služby atd. S ohledem na to, že na základě tzv. původních rozhodnutí ve věci příspěvků na účet univerzální služby, resp. v souladu s povinnostmi k provedení plateb jednotlivými přispěvateli na účet univerzální služby, došlo k zaplacení příspěvků na účet univerzální služby, určil správní orgán prvního stupně účinky rozhodnutí podle § 99 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce rozklad, v němž mj. namítl, že správní orgán prvního stupně nevzal v potaz nutnost časově omezit možnost stanovení veřejnoprávní povinnosti poskytování zákonem definovaného souboru telekomunikačních služeb; správní orgán prvního stupně o stanovení výše příspěvku na účet univerzální služby nerozhodl ani takřka po uplynutí sedmi let, což je v rozporu s postuláty právní jistoty; rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je stiženo procesní vadou spočívající v tom, že bylo vydáno v rámci nového řízení po nařízení obnovy původního řízení, aniž by pro takový postup byly splněny procesní podmínky; v daném případě bylo namístě analogicky postupovat podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“); správní orgán prvního stupně nemá možnost činit zásahy do veřejnoprávní sféry adresátů rozhodnutí v časově libovolném horizontu; správní orgán prvního stupně nečinil v průběhu řízení úkony způsobilé přetrhnout lhůtu pro vyměření daňové povinnosti ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků atd. O rozkladu žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je věcně i formálně správné. Správní orgán prvního stupně dostatečným způsobem uvedl důvody, které jej vedly k rozhodnutí ve věci, konstatoval podklady a úvahy, kterými se při rozhodování řídil. Správní orgán prvního stupně odstranil v podkladovém řízení dříve vytýkaná procesní pochybení a zajistil, aby se účastníci mohli před vydáním rozhodnutí ve věci řízení o obnově příspěvků na účet univerzální služby za rok 2004 vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobu jejich zjištění. Z průběhu správního řízení je zřejmé, že co se týká samotného stanovení podílů pro určení výše příspěvku na účet univerzální služby za rok 2004 a podílu odpovídající výši příspěvků, žádný z účastníků řízení neměl věcných námitek. Žalovaný dodal, že jsou to držitelé telekomunikačních licencí, kteří za správnost zúčtování výše finančního příspěvku odpovídají. Vzhledem k tomu a vzhledem k podkladům pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný uvedl, že stanovení podílů i výše jednotlivých příspěvků lze považovat za správné. Pokud se žalobce dovolával prekluze práva na stanovení platby na účet univerzální služby za rok 2004, pak žalovaný předně konstatoval, že žalobce příspěvek na univerzální službu uhradil a od počátku o své povinnosti zaplatit tento příspěvek na účet univerzální služby věděl. S ohledem na to se pak jeví veškeré úvahy žalobce o nutnosti zajistit právní jistotu účastníků řízení ohledně povinnosti uhradit příspěvek na univerzální službu jako bezpředmětné. Pojetí příspěvku na účet univerzální služby jako daně z hlediska zákona o správě daní a poplatků považoval žalovaný za nepřijatelné. Tato platba není příjmem státního rozpočtu ani není nijak provázána s § 1 zákona o správě daní a poplatků. Daň, jako zákonem určená povinná platba do veřejného rozpočtu, se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností. Daň je na rozdíl od dobrovolného plnění (např. na základě smlouvy) nuceným, právním předpisem uloženým závazkem plnění ve prospěch veřejného rozpočtu. Daňová povinnost vzniká naplněním určitých zákonem obecně vymezených právních skutečností – podmínek, které na straně státu zakládají právní nárok na daň a na straně daňového subjektu daňový závazek. V případě příspěvků, resp. plateb na účet univerzální služby však držiteli telekomunikační licence nevzniká povinnost splnit závazek státu jako oprávněnému věřiteli. Oprávněným k přijetím platby od přispěvatelů na účet univerzální služby je poskytovatel univerzální služby, tj. osoba zúčastněná na řízení I) jako subjekt soukromého práva. Třebaže je v daném případě veřejnoprávní prvek zastoupen vrchnostenským rozhodnutím o povinnosti úhrady příspěvku, příspěvek je současně bez nároku na plnění a platba je zprostředkována přes účet spravovaný správním orgánem, nelze hovořit o tom, že by v důsledku povinnosti přispívat na účet univerzální služby byl založen veřejnoprávní obligační vztah, ve kterém je povinnost subjektu práva (dlužníka) plnit státu na jedné straně a na druhé straně subjektivní právo státu na plnění. Žalovaný tedy nepovažoval za stěžejní argumentaci žalobce, že správní orgán prvního stupně nečinil úkony způsobilé ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků přetrhnout lhůtu pro vyměření daňové povinnosti, a to vzhledem k odmítnutí závěrů o podpůrné aplikaci zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný doplnil, že v případě hypotetické aplikace zákona o správě daní a poplatků je nutno zkoumat, zda počátek běhu prekluzivní lhůty klade žalobce do správného období. Žalovaný měl za to, že vznik tzv. daňové povinnosti jako povinnosti přispět na účet univerzální služby je možné shledat nejdříve v okamžiku pravomocného stanovení prokazatelné ztráty. Pokud ted