9 Afs 52/2015 — Nejvyšší správní soud

10 Af 33/2014- 30 - text 10 Af 33/2014 - [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: PetroJet, s. r. o., se sídlem Chotěšovská 680/1, Praha 9, IČ 271 83 220, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2014, č. j. 10801/14/5000-14503-703460, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisu (dále jen „daňový řád“), zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno odvoláním napadené rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) – exekuční příkaz na přikázání jiné peněžité pohledávky ze dne 10. 10. 2013, č. j. 453159/13/4000-27901-109550. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující skutečnosti. Správce daně vydal dne 10. 5. 2013 dle § 167 daňového řádu zajišťovací příkaz, č. j. 169846/13/4000-27901-109550, kterým bylo žalobci uloženo zajistit úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2010 ve výši 84 979 370 Kč. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, které bylo Odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuto. Správním žalobu proti tomuto rozhodnutí žalobce nepodal. Dne 4. 7. 2013 vydal správce exekuční příkaz, č. j. 248599/13/4000-27901-109550, na přikázání jiné peněžité pohledávky, jímž v souladu s § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. c) a § 191 odst. 1 daňového řádu, s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“), zahájil daňovou exekuci k vymožení nedoplatku žalobce – jistina na nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2010. V rámci řízení o odvolání proti tomuto příkazu správce daně v souladu s § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu vydal rozhodnutí o odvolání ze dne 4. 10. 2013, č. j. 453159/13/4000-27901-109550, kterým předchozí rozhodnutí zrušil, neboť ve výroku neuvedl přesnou identifikaci exekuované pohledávky. Vzhledem k tomu, že žalobce neuhradil správcem daně zajištěné a splatné daňové pohledávky, přistoupil správce daně znovu k jejímu vymáhání daňovou exekucí na základě rozhodnutí ze dne 10. 10. 2013, č. j. 453159/13/4000-27901-109550. K odvolání žalobce žalovaný nyní napadeným rozhodnutí toto rozhodnutí správce daně potvrdil. V odůvodnění dospěl k závěru, že skutečnosti namítané žalobcem proti předmětnému exekučnímu příkazu jsou bezdůvodné a neshledal ani, že by napadené rozhodnutí bylo nicotné. Dále pak uvedl, že exekuční řízení je dílčí řízení vedené při placení daní. V rámci souvisejícího odvolacího řízení je pak možné posuzovat pouze skutečnosti, které se tohoto dílčího řízení týkají. Konkrétně je předmětem přezkumu odvolacího orgánu v exekučním řízení otázka pravomoci a příslušnosti exekučního orgánu, formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu (tj. zda splňuje zákonem stanovené formální náležitosti pro výkon rozhodnutí a zda určitě a srozumitelně stanoví obsah a rozsah vymáhaných práv a povinností), běhu lhůty pro placení daně a vhodnosti a proporcionality zvoleného způsobu exekuce. Předmětem přezkumu však nemohou být otázky týkající se řízení předcházejících (např. řízení nalézacího) či samostatných dílčích řízení (např. řízení o zajištění daně). Všechny ostatní otázky se pak zkoumají až v rámci případného návrhu na zastavení exekučního řízení. Námitky žalobce směřující proti vydání zajišťovacího příkazu tedy nejsou v tomto řízení relevantními odvolacími námitkami. Tyto námitky mohl žalobce uplatnit v rámci odvolání proti zajišťovacím příkazům. Žalovaný pro úplnost uvedl, že žalobce podal proti shora označenému zajišťovacímu příkazu odvolání, které žalovaný zamítl. Podmínkou pro vydání zajišťovacího příkazu jsou důvodné obavy správce daně, že úhrada daně bude v budoucnu buď zcela anebo částečně nedobytná, anebo výběr daně bude spojen se značnými obtížemi. U zajišťovacího příkazu nejde o meritorní rozhodnutí o dani, ale pouze o předběžné rozhodnutí a dočasný prostředek k dosažení cíle správy daní. Žalovaný ověřil, že exekuční příkazy vydal správce daně na základě existujících exekučních titulů dle § 176 odst. 1 písm. c) daňového řádu, a to vykonatelných zajišťovacích příkazů. Veškeré předpoklady pro zahájení daňové exekuce vymáhaných nedoplatků tedy byly splněny. Žalovaný neshledal důvodnými ani hmotněprávní námitky žalobce, neboť exekuční příkaz nevycházel z výsledků daňové kontroly, ale z exekučních titulů. Majetek žalobce je postižen, neboť žalobce nesplnil povinnosti vycházející ze zajišťovacích příkazů. Přesné stanovení výše daně ani konkrétní důvody pro její stanovení nejsou relevantní, tak jako nebyly relevantní při vydání zajišťovacích příkazů. Správce daně stanovuje výši zajišťované dosud nestanovené částky podle vlastních pomůcek v souladu s § 167 odst. 4 daňového řádu. Předmětná dosud nestanovená daň z přidané hodnoty tak bude správcem daně stanovena až vydáním dodatečného platebního výměru, přičemž zákon nevylučuje, aby později stanovená daň byla odlišná od zajišťované částky. A následně bude mít žalobce možnost podat odvolání proti hmotněprávní stránce věci. Žalovaný nepřisvědčil ani námitkám žalobce, že odůvodnění zajišťovacího a exekučního příkazu jsou téměř totožná, resp. že je žalobci přičítána veškerá daň z přidané hodnoty z celé hodnoty spotřební daně. A stejně tak odmítl námitky žalobce ve věci porušení zásady ne bis in idem, či že exekuční příkaz trpěl zásadními vadami (postrádal datum a podpis). Žalovaný tak dospěl k závěru, že exekuční příkaz byl vydán v souladu se zákonem a nejsou dány důvody pro jeho zrušení či změnu. II. Obsah žaloby Žalobce v žalobě konstatoval, že již v odvoláních namítal, že závěry správce daně ve zprávě o kontrole (ze které vycházel zajišťovací příkaz, a tedy i exekuční příkaz) nejsou správné. Z odůvodnění zajišťovacích příkazů vyplývá, že správce daně měl určité pochybnosti o správnosti závěrů a předpokladů uvedených ve zprávě o kontrole. To se ostatně potvrdilo, když správce daně v rámci doměřovacího řízení zcela změnil koncepci. Daň sice dodatečně doměřil, nicméně nikoli ve výši a postupem dle zprávy o kontrole. K názoru žalovaného, že předmětem přezkumu nemohou být otázky týkající se řízení předcházejících či samostatných dílčích řízení, žalobce uvedl, že součástí odůvodnění zajišťovacího příkazu musí být zcela konkrétní identifikace důvodů, pro které je zajišťovací příkaz vydán. Součástí odůvodnění musí být i sdělení důvodů, proč je zajištěna právě taková výše částky. Rozhodnutí o zajištění musí být také řádně odůvodněno v tom smyslu, že zde musí být odůvodněna jak výše daně, tak nutnost jejího zajištění. Pakliže žalobce v rámci odvolání proti zajišťovacím příkazům uplatňoval námitky směřující proti zprávě o kontrole, která byla jediným odůvodněním zajištěné částky, pak takové námitky byly nepochybně relevantní. Žalovaný se k nim však nijak konkrétně nevyjádřil, resp. se jimi odmítl zabývat s poukazem na předběžnou povahu zajišťovacího příkazu. Žalobce konstatoval, že správce daně se v odůvodnění zajišťovacího příkazu zmiňuje pouze o částce přesahující 3 miliardy Kč, avšak zajišťuje daň v částkách cca 100 milionů Kč. Nijak však neodůvodňuje, jak k takovému snížení došlo. Mezi tím, než bylo rozhodnuto o zajišťovacím příkazu, pak byl vydán exekuční příkaz. Žalobce proto podal odvolání i proti němu s tím, že uplatnil obdobné argumenty, a namítal, že zajišťovací příkaz je v rozporu se zákonem. Žalobce byl přesvědčen, že vzhledem ke shora uvedeným vadám a absenci řádného odůvodnění zajišťovacího příkazu nebylo možné daňovou exekuci nařídit, neboť jej nebylo možné pokládat za exekuční titul. Žalobce nesouhlasil se žalovaným ani v tom, že jeho námitky je možné zkoumat až v rámci případného návrhu na zastavení daňového řízení. Žalobce konstatoval, že dle § 70 odst. 2 daňového řádu se podání posuzuje podle skutečného obsahu. Pakliže se uvedené námitky žalovanému jevily jako návrh na zastavení (exekuce), měl o tomto návrhu rozhodnout. Žalobce dále namítl, že žalovaný chybně posoudil jeho námitku ve věci porušení zásady ne bis in idem, neboť exekuční příkaz se vždy dotýká hmotněprávních práv účastníka řízení, protože zasahuje především do vlastnického práva. Ačkoli je tedy exekuční příkaz rozhodnutím procesním, dochází též k zásahu do práv hmotněprávních, a proto je nezbytné dodržet zásadu ne bis in idem. Žalobce rovněž namítl, že z odůvodnění dodatečných platebních výměrů ani ze zprávy o kontrole není zřejmé, které společnosti označuje správce daně pod S1 a S2 a které subjekty byly zapojené do domnělého řetězce se znaky podvodného jednání. Odůvodnění platebních výměrů je neúplné a nedostačující. Žalobce uve