3 As 51/2007 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 16/2016- 56 - text 13 pokračování 11Ad 16/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobců a) Mgr. T. A., bytem v P. Ú., 9. k. 6, b) Mgr. J. B., bytem v P. 5, S. 9, c) Mgr. Z. B., bytem v O. – P., S. 4402/35, d) Ing. L. D., bytem v R. n. K., S. 1344, e) Mgr. M. H., bytem v P. 6, C. 497/15, f) Mgr. M. H., bytem v K., M. n. 432, g) Mgr. T. K., bytem v O. – B., P. 670/11a, h) Mgr. M. K., bytem v B., H. 13, i) Ing. J. K., bytem v S., M. A. 620, j) Mgr. J. K., bytem v P. 6, P. 13, k) JUDr. V. L., bytem v O., P. 1014/15, l) Ing. J. M., bytem v D. P. č. p. 96, m) JUDr. P. N., Ph. D., bytem v P. 6, J. 451/1, n) Ing. F. P., Ph. D., bytem v P., N. H. 46, o) Mgr. J. P., bytem v P., N. N. V. 507, p) Mgr. M. S., bytem v P. 6, B. 5, q) Mgr. P. S., bytem v P. 4, T. 229/7, r) Ing. V. Š., bytem v M. č. p. 234, s) Mgr. J. Š., bytem v P. 4, V. 454, t) JUDr. P. M., Ph. D., bytem v H. K., U S. 90/21, u) Ing. L. F., bytem v Č., S. 1640, v) T. L., bytem v B., Z. 299/10, w) Mgr. T. S., bytem v P. 6, A. 22/3, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému: Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonovova 221/1, o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 8. 7. 2016, č. j. 649-3/2016-7542KM t a k t o: I. Rozhodnutí ministra obrany ze dne 8. 7. 2016, č. j. 649-3/2016-7542KM, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 207.637,80,-Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Michala Štrofa, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra obrany ze dne 8. 7. 2016, č. j. 649-3/2016-7542KM, jímž bylo změněno rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 9. 12. 2008, č. j. 37/2008-1416, tak, že se zamítá žádost odvolatelů na dorovnání rozdílu mezi výši minimální mzdy a služného vyplaceného jim jako vojákům základní služby za dobu skutečně vykonané vojenské základní služby. V bodě 2 podané žaloby žalobci popsali průběh předchozího řízení a poukázali především na skutečnost, že dne 5. 11. 2015 vydal Městský soud v Praze rozsudek č. j. 8A 118/2014 - 206, kterým zrušil k žalobě žalobců rozhodnutí ministryně obrany ze dne 28. 4. 2009, č. j. 280/2009-8764-OLP, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem tohoto postupu správního soudu byla důvodná námitka žaloby, podle níž se žalovaný v soudem zrušeném rozhodnutím vůbec nezabýval argumentací žalobců o rozporu postupu příslušných služebních orgánů s Ústavou České republiky a s Listinou základních práv a svobod. Městský soud v Praze proto uložil žalovanému, aby v dalším řízení náležitě projednal námitky žalobců, které tito uplatnili v odvolání proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu. Uvedené námitky žalobců lze rozčlenit do dvou argumentačních linií, a to 1) protiústavní selektivní povolávání k výkonu základní služby bez odpovídající kompenzace 2) absence přiměřené kompenzace (služného) za výkon základní služby, i pokud by nedocházelo k selektivnímu povolávání. V bodě 3 podané žaloby žalobci namítali nesprávný právní názor žalovaného v napadeném rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru Městského soudu v Praze a nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalobců je ústavně přípustná právní úprava, ať již výslovná, či výslovně neřešící, podle níž bude stát oprávněn přistoupit k selektivnímu výběru povolávaných osob, například při nedostatku IT expertů pro účely zajištění kybernetické obrany klíčových armádních systémů před útoky nepřátelských mocností. Stejně tak při výrazném snížení potřeby ozbrojených sil na povolování branců s ohledem na plánovanou profesionalizaci armády bylo představitelné, aby byl povolán jen takový počet osob, který byl nezbytný pro zajištění potřeb ozbrojených sil. V případě možnosti selektivního povolávání osob měl ovšem stát respektovat ústavně právní zákaz diskriminace podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod a osoby podrobené v rámci potřeb celé společnosti výrazným omezením a povinnostem oproti jiným osobám kompenzovat jiným způsobem, což neučinil. Žalovaný se v rozhodnutí s první argumentační linií žalobců vypořádal nesprávně, když za protiústavní považoval již selektivní povolávání žalobců k výkonu základní služby, které podle názoru žalobců bylo ústavně možné, ale za protiústavní již nepovažoval neposkytnutí přiměřené kompenzace. Sám žalovaný tedy připouští, že v případě selektivního výběru by mohlo docházet k protiústavní diskriminaci - tím spíše je třeba dbát základních práv takto povolaných osob a poskytnout jim přiměřenou kompenzaci. Žalobci dále namítali, že v napadeném rozhodnutí zcela absentuje vypořádání se se zásadní argumentací žalobců, týkající se ústavního podkladu pro to, aby byla žalobcům přiznána kompenzace za jejich selektivní povolání k výkonu základní služby. Žalovaný se tedy neřídil závazným právním názorem Městského soudu v Praze a nijak se nevypořádal s druhou argumentační linií žalobců. Žalovaný argumentační linii stran aplikace případu tzv. slovenských důchodů a nároků žalobců na přiměřenou kompenzaci vyplývající z jejich ústavně zaručených práv přešel bez jediné zmínky. Z rozhodnutí tak nelze zjistit, z jakého důvodu žalovaný nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a v případě žalobců nepostupoval shodně jako v kauze tzv. slovenských důchodů, přestože v tomto případě Ústavní soud posuzoval případ obdobný případu žalobců. V rozhodnutí tedy žalovaný nerespektoval závazný právní názor Městského soudu v Praze a v důsledku toho je rozhodnutí nepřezkoumatelné. V bodě 4 podané žaloby tedy žalobci znovu namítli, že existenci svého nároku na přiměřenou kompenzaci v ústavní rovině dovozují se závěrů Ústavního soudu v kauze tzv. slovenských důchodů, tedy nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 294/06 ze dne 24. 6. 2008. Existenci nároku na kompenzaci v ústavní rovině žalobci odůvodňují jednak porušením čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť v roce 2003 byli žalobci k povolání k výkonu základní služby a tuto řádně konali. V průběhu výkonu základní služby žalobci činilo služné vojáka v základní službě, tj. odměna za práci vykonanou pro stát podle dosažené hodnosti, měsíčně od 500,- do 750,- Kč, takže výše této odměny byla zjevně nepřiměřená pracovní zátěží žalobců a byla dokonce minimálně čtyřikrát nižší, než byla úroveň odměny za práci vykonávanou za práci osobami odsouzenými k trestu odnětí svobody. V posuzovaném případě tak stát nedostál principu proporcionality, porušil čl. 4 odst. 4 Listiny, jelikož pracovní zátěž žalobců byla zcela zjevně nepřiměřená úrovní jim přiznané odměny. Dále žalobci namítli porušení čl. 10 Listiny, který stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Výše služného žalobců v průběhu výkonu základní služby ani toto ústavně právní minimum životního standartu žalobců nezajišťovala. Dále žalobci namítli porušení čl. 26 odst. 3 Listiny, který zajišťuje každému právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Byť žalobci vykonávali v rámci své základní služby práci pro stát a nemohli po tuto dobu získávat prostředky pro své životní potřeby jinou prací, výše odměny za tuto práci byla zcela nepřiměřená jejím hmotným potřebám a hmotným potřebám kohokoliv. Stát tak nutil žalobce pracovat v rámci základní vojenské služby, aniž by jim ovšem umožnil získávat prostředky pro jejich životní potřeby prací, respektive aniž by je v dostatečně možné míře jinak hmotně zabezpečil, čímž došlo k porušení čl. 26 odst. 3 Listiny. Závěrem podané žaloby žalobci uzavřeli, že pokud žalovaný v rozhodnutí i nadále odmítá přiznat žalobcům přiměřenou kompenzaci, postupuje nesprávně a protiústavně, přičemž žalobci rovněž navrhli, aby v případě, že by se soud s argumentací žalobců neztotožnil, za protiústavní považoval přímo výši služného, neboť žádná jiná odměna žalobcům za jejich práci nenáležela. Z tohoto důvodu žalobci navrhli, aby soud předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti, respektive pro vyslovení protiústavnosti ustanovení § 76 zákona č. 220/1999 Sb. Závěrem podané žaloby žalobci poukázali na to, že v rámci nové úpravy výše služného, která se řídí zákonem č. 46/2016 Sb., o službě vojáků v záloze (správně se jedná o zákon č. 45/2016 Sb. – poznámka soudu), se zákonodárce již ztotožnil s argumentací žalobců, když vojákům v záloze přiznává přiměřenou odměnu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Žalobci poukázali, že od samého počátku sporu uváděli, že sami by se spokojili i s kompenzací podle jejich názoru zcela minimální, a to v podobě rozdílů mezi výší služného a výší minimální mzdy. Právní úprava výše služného obsažená v zákoně č. 45/2016 Sb. je podle názoru žalobců aplikovatelná též pro výpočet kompenzace, které se