1 As 69/2017 — Nejvyšší správní soud

6 A 180/2013- 100 - text 5 pokračování 6A 180/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: P-holding, s.r.o., IČ: 24715484, se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, zast. Jiřím Šafkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2339/19, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 1800/9, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, t a k t o: I. Určuje se, ža zásah žalovaného, kterým zapsal do katastru nemovitostí zápis o omezení převodu nemovitostí podle § 13 zákona č. 428/2012 Sb., ve vztahu k pozemku parcelní číslo 1372/1, o výměře 139309 m2 v katastrálním území Hloubětín a obci Praha, uvedeném v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 4829, a k pozemku parcelní číslo 2587, o výměře 116792 m2, v katastrálním území Kyje obec Praha, v katastru nemovitostí vedeném na listu vlastnictví 4066, na základě řízení Z-46261/2013 a Z-46264/2013, byl nezákonný. II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 18.616,- Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku do rukou Mgr. Jiřího Šafky, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal odstranění (v návrhu výroku rozsudku formulovanému jako výmaz) údaje o omezení převodu nemovitostí podle ust. § 13 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále také jen „zákon o majetku církví“), k nemovitostem – pozemku parc. č. 1372/1 o výměře 139309 m2 v katastrálním území Hloubětín, a pozemku parc. č. 2587 o výměře 116792 m2 v katastrálním území Kyje, oba pozemky v obci Praha (dále také jen „předmětné pozemky“ podle kontextu), a přikázání žalovanému povinnost zákazu porušovat vlastnické právo žalobce zápisem o omezení převodu nemovitostí podle ust. § 13 zákona o majetku církví do katastru nemovitostí. Žalobce v žalobě uvedl, že se zápisem tohoto údaje do katastru nemovitostí ke svým nemovitostem nesouhlasí, neboť jsou v jeho výlučném a soukromém vlastnictví, není tak naplněna skutková podstata ust. § 13 zákona o majetku církví (nejedná se pozemky ve vlastnictví státu). Zápis takové poznámky žalobce považuje za nelegitimní a nemající oporu v zákoně. Poukázal na ust. § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech práv“), kdy je výčet rozhodnutí či oznámení příslušných osob v tomto ustanovení taxativní, nemůže tak být rozšiřován. Oznámení či rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, která vedou k zápisu určité poznámky, jsou uvedena přímo v ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o zápisech práv, což není tento případ. Uvedl pak dále, že zápis poznámek do katastru nemovitostí není rozhodováním katastrálního úřadu, proto obrana proti takovému postupu je pouze žalobou podle ust. § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Žalobce pak ještě dále doplnil, že pokud by žalovaný reagoval ust. § 12 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhláška, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální vyhláška“), pak i takový zápis je nezákonným zásahem, neboť nevyplývá z ust. § 6 zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Poukázal na to, že zápis upozornění nestanovil zvláštní právní předpis ani nebyl potřebný pro správu katastru. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné. Uvedl, že předmětné zápisy nebyly provedeny formou poznámky podle ust. § 9 a násl. zákona o zápisech práv, ale jednalo se o upozornění ve smyslu ust. § 12 odst. 1 písm. h) katastrální vyhlášky. K výzvě soudu žalobce žalobu změnil s ohledem na skutkový stav trvající v době vydání rozsudku soudu návrh výroku rozsudku tak, že se domáhal určení, že shora provedený zápis o omezení převodu nemovitostí, byl nezákonný (v době rozhodnutí soudu není pro předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí žádný takový zápis, který byl předmětem původní žaloby, veden). S ohledem na skutečnost, že taková změna žaloby je podle názoru soudu možná, přičemž v době podání žaloby byl tento údaj součástí katastru nemovitostí a v době mezi podáním žaloby a rozhodnutím soudu došlo k jeho odstranění, soud nadále jednal o takto změněném žalobním návrhu, aniž by o tom vydával procesní rozhodnutí. Žalovaný se ke změně žaloby nevyjádřil. O žalobě zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. ledna 2017 (v rozsudku nesprávně uvedeno 27. ledna 2016), čj. 6 A 180/2013-67, kterým žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K podané kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 1. června 2017, čj. 1 As 69/2017-34, oba výroky zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Po tomto rozsudku podal žalovaný vyjádření, v němž uvedl, že trvá na zamítnutí žaloby. Při ústním jednání účastníci na svých procesních návrzích setrvali. Z obsahu předloženého správního spisu, listin předložených žalobcem a nesporných tvrzení účastníků řízení soud zjistil následující skutečnosti. U předmětných pozemků bylo v katastru nemovitostí v části B1 – omezení vlastnického práva zapsáno „Omezení převodu nemovitosti podle § 13 zákona č. 428/2012 Sb.“, a to na podkladě listiny „Žádost o zápis upozornění SPÚ/2013/Pl ze dne 9.6.2013“ (podle právního stavu ke dni podání žaloby, tedy podle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 7.8.2013). Podkladem pro tento zápis byly dvě listiny Státního pozemkového úřadu ze dne 9.6.2013, kde tento úřad upozornil, že se jedná o pozemky, které jsou původním majetkem církevního subjektu, a že vlastnické právo bylo zapsáno neoprávněně na jiného nabyvatele. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.6.2014, čj. 60 C 92/2011-258, soud zjistil, že žaloba České republiky proti společnosti P-holding, s.r.o., na určení vlastnictví k těmto pozemkům byla zamítnuta. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.1.2015, čj. 15 Co 481/2014-296, soud zjistil, že tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2016, čj. 30 Cdo 25001/2015-316, soud zjistil, že dovolání České republiky proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto. Proti tomuto zápisu poznámky podal žalobce stížnost ze dne 10.9.2013 žalovanému. Městský soud v Praze při posuzování důvodnosti podané žaloby vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (ust. § 87 odst. 1 s.ř.s.), neboť v době rozhodování soudu je žalováno určení, že předmětný zásah byl nezákonný. Právně soud posuzoval shora zjištěný skutkový stav podle těchto ustanovení. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona o majetku církví: „Věci tvořící původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, které jsou ve vlastnictví státu, nelze po dobu 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto ustanovení převést do vlastnictví jiné osoby, přenechat jiné osobě k užívání, ani zatížit právem jiné osoby. Po uplynutí lhůty podle věty první nelze z vlastnictví státu převést do vlastnictví jiné osoby, přenechat jiné osobě k užívání, ani zatížit právem jiné osoby, věci tvořící původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, na jejichž vydání byl uplatněn nárok podle tohoto zákona, avšak k vydání věci nedošlo, a to po dobu, kdy probíhá řízení před pozemkovým úřadem podle tohoto zákona, nebo až do dne, kdy marně uplyne lhůta pro podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu nebo pro uplatnění nároku na vydání věci u soudu, uplyne lhůta 2 měsíců po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, byla-li žaloba podána a nebylo- li podáno dovolání; bylo-li podáno dovolání, lhůta se prodlužuje do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se podanému dovolání nevyhoví, nebo uplyne lhůta 2 měsíců po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o nároku, byl-li nárok u soudu uplatněn a nebylo-li podáno dovolání; bylo-li podáno dovolání, lhůta se prodlužuje do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se podanému dovolání nevyhoví.“. Vzhledem ke zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu zdejší soud uvádí, že je jeho právním názorem ve věci vázán (ust. § 110 odst. 4 s.ř.s.). Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl, že: „…podmínky pro zapsání blokačního upozornění v případě pozemků stěžovatele ovšem splněny přesto nebyly. Již ze samotného textu § 13 odst. 1 zákona o vyrovnání s církvemi je zřejmé, že se blokace dispozic týká věcí, které jsou ve vlastnictví státu. Tuto podmínku stěžovatelovy nemovitosti nesplňovaly. Předmětné nemovitosti byly jak dle údajů v katastru, tak dle pravomocného rozsudku Obvodního osudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008 – 156, ve vlastnictví stěžovatele. Základní podmínka pro zapsání blokačního upozornění do katastru tak nebyla splněna. Za splnění podmínky vlastnictví nemovitostí státem nelze považovat ani to, že v době zásahu probíha