1 As 113/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 42/2013- 48 - text 17 pokračování 6A 42/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Dany Černé a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: Česká pošta, s.p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, IČ: 47114983, zastoupen: Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, se sídlem Vinohradská 938/37, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě proti výrokům IX. a X. rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. INSP1-3568/12-16, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání výroků IX. a X. rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. INSP1-3568/12-16, kterým byla změněna k námitkám žalobce opatření k nápravě č. I a II uložená podle § 40 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně osobních údajů) v kontrolním protokolu ze dne 4.10.201, č.j. INSP1-3568/12-12/BYT. Dle žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí plyne z nesprávného hmotněprávního posouzení věci žalovaným a současně z jeho nesprávného procesního postupu. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád). Žalovaný neuvedl v odůvodnění rozhodnutí jednoznačné a důkazně doložené důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka a jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalovaný nesplnil povinnost logicky podřazovat relevantní a důkazně doložená fakta pod příslušná právní ustanovení. Porušen byl i § 15 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státní kontrole), z něhož vyplývá povinnost kontrolních pracovníků uvést přezkoumatelným způsobem, jak byla konkrétně porušena ustanovení právních předpisů. Žalobce citoval vybrané pasáže z napadeného rozhodnutí a uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný opomenul náležitě odůvodnit svoje závěry přinejmenším v citovaných bodech. Žalovaný nesoustředil ke svému rozhodnutí všechny podklady, nevyložil, které podklady vzal v úvahu a které vyloučil a proč, ani dostatečně neodůvodnil, proč považoval námitky žalobce za liché, mylné nebo vyvrácené a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a při rozhodování (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, a další). Obsah kontrolního protokolu je dle žalobce fakticky pouze souhrnem selektivně vybraných, nekonkrétních, neprůkazných a celkově nedostatečných informací, nezobrazujících komplexně a aktuálně předmět kontroly. Nebylo nijak rozlišeno, jaké důvody vedly k uložení toho kterého nápravného opatření. Pokud byla kontrolní zjištění zjevně neúplná z hlediska obsahového a neaktuální z hlediska časového, a přesto bylo na jejich základě rozhodováno, byl takový postup v zásadním rozporu se základní povinností správních orgánů zjistit v řízení skutečný stav. Žalobce dále namítl, že z rozhodnutí nebylo vůbec patrné, jaké skutečnosti a na základě čeho pokládal žalovaný za prokázané a z jakých důvodů uložil předmětná opatření. Žalobce namítl, že žalovaný porušil povinnost zjistit při kontrole skutečný stav věci a kontrolní zjištění prokázat doklady (§ 12 zákona o státní kontrole) jakož i o povinnost zjistit skutečný stav a uvést ustanovení právních předpisů, která konkrétně byla porušena, plynoucí z § 38 odst. 6 zákona o ochraně osobních údajů. Žalobce uvedl, že údaje získané z provozu technologie GPS lokalizace (dále jen „Technologie“) se v žádném případě nepropojovaly s databází zaměstnanců. Aplikace byla přístupná pouze na základě přihlašovacího jména a hesla vybraným osobám z managementu žalobce, kteří nemohli v aplikaci najít konkrétního doručovatele/doručovatelku, ale pouze si prohlédnout mapu a časy navštívených adresných bodů v jednotlivých okrscích. Podstatou Technologie byla evidence údajů statistické povahy a ztotožnění s konkrétní osobou bylo efektivně zamezeno. Závěr o nepochybnosti přiřazení výstupů Technologie konkrétnímu zaměstnanci žalovaný nepodložil, neboť nijak nezdůvodnil, jak prověřil, zda a za jakých podmínek mohlo k takovému „propojení údajů“ vedoucímu k určení konkrétního subjektu údajů reálně dojít. Ze spisového materiálu bylo naopak zjevné, že výstupy Technologie byly ukládány mimo jednotlivé pobočky žalobce a nadřízení doručovatelů/lek k nim neměli přístup. Stejně tak zaměstnanci na regionální úrovni, kteří mohli získat na základě schválené žádosti přístup k výstupům Technologie, neměli přímý přístup k rozpisům služeb poštovních doručovatelů v jednotlivých poštovních okrscích. Bez propojení mapových výstupů Technologie z konkrétních dnů s konkrétními rozpisy práce v daném okrsku, nebylo možno konkrétního zaměstnance identifikovat. V jednom doručovacím okrsku se podle rozpisu služeb střídalo více doručovatelů, proto nebylo možno ztotožnit konkrétní fyzickou osobu pouze určením „jejího“ poštovního doručovacího okrsku. Závěr žalovaného, že šlo o systematické zpracování osobních údajů, nebyl dostatečně doložen a odůvodněn a je chybný. Žalovaný nesprávně dovodil, že žalobce systematicky zpracovával osobní údaje. Žalobce ve vyjádřeních v rámci kontroly i v rámci námitek proti kontrolnímu protokolu vždy uvedl, že se v posuzovaném případě vůbec nejednalo o zpracovávání osobních údajů, když účelem Technologie nebylo ztotožnění konkrétní osoby s konkrétním doručovacím okrskem a obslouženou trasou, ale zaznamenávání a ukládání dat statistické povahy. Žalobce k tomu vždy dodával, že i kdyby bylo použití Technologie v některých výjimečných případech (například při vyřizování žádosti zaměstnance, při reklamaci) za vynaložení značných technicko-organizačních opatření označitelné za zpracování osobních údajů, byl by i potom jeho postup zcela legální, neboť šlo o postup podléhající zákonné výjimce. Žalovaný nesprávně posoudil námitku žalobce, že i pro případ, že by byly Technologií zaznamenané údaje (za vynaložení poměrně náročných organizačně technických opatření) ztotožnitelné s konkrétním zaměstnancem, bylo informaci o pohybu zaměstnance žalobce v souladu se sjednaným druhem práce poštovního doručovatele v místě a čase nutno považovat nikoli za údaj o zaměstnanci ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, ale za informaci o výkonu sjednané práce, který je samotnou podstatou a smyslem jeho pracovněprávního vztahu. I kdyby bylo ve výjimečném konkrétním případě používání Technologie posouzeno jako zpracování osobních údajů, žalobce byl v souladu s § 5 odst. 2 písm. a) zákona o osobních údajích nepochybně oprávněn zpracovávat veškeré osobní údaje svých zaměstnanců nezbytné pro realizaci zákonných práv a plnění zákonných povinností zaměstnavatele. Vzhledem k charakteru práce poštovního doručovatele bylo možné vyhodnocení charakteru trasy povinně absolvované jednotlivými zaměstnanci žalobce (její délky, zatíženosti, sklady obslužných míst, prováděných úkonů atd.) považovat za vhodný a přiměřený prostředek, kterým mohl žalobce své zákonné povinnosti efektivně naplňovat. Z podkladů shromážděných při kontrole jasně vyplynulo, že Technologie plnila řadu dalších, podstatnějších účelů, jejichž existencí se kontrolující nezabýval a ani žalovaný jejich existenci nevyhodnotil správným způsobem (např. z podání vysvětlení žalobce ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. ČP/54084/2012/B vyplývalo, že cílem aplikace Technologie bylo zaznamenání zpracovaných GPS souřadnic za účelem získání statistických dat o doručovacích okrscích a obslužnosti adresných bodů, jímž mělo být docíleno zrychlení a zkvalitnění služeb v rámci plnění zákonné povinnosti žalobce, tedy zejména zabezpečení a řádné doručení svěřených zásilek a jiných hodnot příjemci). Žalovaný dovodil, že „pouhé“ zkvalitnění poskytovaných služeb nemohlo být chápáno jako plnění právem uložené povinnosti žalobce. Žalobce vyslovil přesvědčení, že využití Technologie ke splnění tohoto legitimního účelu ve smyslu § 5 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů bylo přiměřeným a nezbytným prostředkem. Uvedl, že považoval za zásadní, že není běžným podnikatelským subjektem, ale poskytovatelem základních poštovních služeb ve smyslu zákona o poštovních službách a ve smyslu na něj navazujících, právně závazných poštovních podmínek a základních kvalitativních požadavků, který podléhá při poskytování tzv. základních poštovních služeb kontrole Českého telekomunikačního úřadu. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že použití Technologie bylo nepřijatelně invazivní z hlediska podmínky ochrany soukromého a osobního života subjektů údajů.